Jan Paroubek:
Pan Pécuchet ze Slapské přehrady

Ne životu na souši

U břehu, který zdobí hospoda Oboz, ladně přistává krásný hausbót plující pod norskou vlajkou. Na břeh vyskakuje kapitán lodi a zkušenými pohyby ji ukotví. Vzápětí se halasně zdraví s místními štamgasty, kteří ho nejen znají, ale bezpochyby i rádi vidí. Jako by mu patřilo celé povodí. Když s každým prohodí pár slov, usedne ke stolu, na němž už čeká pivo a rum. Připije všem na zdraví, zapálí si cigaretu, rozhlédne se po vodní hladině a praví: „No, jel bych do Itálie? Nejel! Co bych tam dělal?!“ Honza Paroubek, řečený Viking, je šťastný tam, kde je. Na vodě.

vydáno 13. 12. 2013

Střih: Na svažitou louku dopadá teplé podzimní slunce. Stromy zbarvené paletou října se kývají v poryvech větru a ztrácejí přitom zemřelé listí. Ještě se dá ležet venku, ale večery už přicházejí náhle. Loukou jako podivný brouček běží sošný muž. Dlouhé vlasy a biblický vous mu vlají přes ramena. V ruce drží lanka, na jejichž konci se třepotá japonský drak. Jeden výkrut, teď další, lopping a let střemhlav, drobné škubnutí poutkem a drak se opět prudce zvedá, muž ho řídí s bravurou. Když přestane foukat a drak znaven uléhá, činí totéž i muž. Na dece nastaví tvář paprskům slunce, pak se líně obrátí na bok a do úst si vloží velkolepý plát dokonalé slaniny. „A večer si zahrajeme Česko, přijďte, mám výbornou sekanou.“

Střih: Slapská přehrada zvolna ztrácí vodu, od poslední návštěvy před šesti týdny jí ubyly metry, tak jako každý podzim a každou zimu. Dlouhá řada kotvících hausbótů je dávno na souši a hlavně opuštěná, topí se jen v tom ozdobeném norskou vlajkou. Právě tady vše hýří činorodostí kontrastující s naprostým klidem zazimovaných „lodních domků“. Je konec listopadu, teploty ráno sahají k nule, sem tam je vidět osamělého mrznoucího rybáře, turisté již dávno odjeli, přehrada osiřela. Zbyl tu jen Viking. „Na tuhle část roku se těším nejvíc,“ usrkává ze sklenky výtečné slivovice. „V létě je tu rušno, spousta práce, kamarádů, který se tu střídaj po turnusech, takže zatímco oni týden pijou a pak si jedou odpočinout, mně vždycky přijede čerstvá várka,“ směje se a zapaluje další retko. Pak se omluví a jde čurat přes zábradlí své vlastnoručně postavené lodi. Klid kolem je dokonalý a ruší ho jen zurčící proud a majestátně proplouvající kachny. „Co mi tady chybí?“ reaguje udiveně na mou otázku. „Nic, přece!“

A má pravdu. Během let, která na své lodi strávil, si ji vymazlil takřka k dokonalosti. Dřevěné ostění zdobené fotodůkazy rybářských úspěchů a pevných přátelství, u stropu přichycená řada prutů, zařízená kuchyň, dobře zásobený bar. Všechny výkřiky civilizace v lůnu přírody. Nic, co by osamělý mořský vlk postrádal. Spokojenost, kterou se svým stavem Viking projevuje, je až iritující. Nebylo tomu ale vždycky. 




Foto 1 ze 2Stáhnout foto v originálním rozlišeníStáhnout foto v originálním rozlišení

"> Foto 2 ze 2Stáhnout foto v originálním rozlišeníStáhnout foto v originálním rozlišení
">

  • Jan Paroubek, řečený Viking (svěží padesátník)
  • vystudoval na veterinárního technika, oboru se věnoval osm let
  • vyzkoušel i řadu jiných profesí-od dělníka po náměstka
  • staví a pronajímá hausbóty
  • kotví na Slapech
  • více informací na www.hausbotyslapy.cz

    Tenhle muž devatera řemesel má za sebou anabáze, při nichž obrazně i doslova „poznal svět“. Vystudovaný veterinární technik odjíždí na pozvání kamarádky v roce 1988 ve svém trabantu do západního Německa. Začíná u krumpáče, učí se jazyk („V Německu jsem se naučil řeč a pít teplý pivo.“) a díky své šikovnosti stoupá v očích místních stejně jako v „kariérním žebříčku“. V polovině devadesátých let se vrací do Čech, kde pracuje postupně jako recepční hotelu na Monínci („Nejezdili tam lidi, takže jsme celý dny hráli tenis s kuchařem.“), obchodní zástupce Tesly Votice a náměstek, obchoďák a šéfmontér firmy Bios, kde svůj kariérní růst končí, protože „mě to nebavilo a firmu vytunelovali“. V roce 1999 „s vypětím všech sil“ dokončuje svůj první hausbót, protože „chtěl chodit na ryby a mít u toho lepší přístřech než stanovou celtu“. V té době už pracuje soukromě pro firmu, která vyrábí schody. Zabývá se jejich montáží. Vydrží to třináct let.

„Třináct let jsem byl den co den na jiném místě, s jinýma lidma, v jiným interiéru. Každý den znamenal stres. Dostaneš paket dříví, nevíš, jak schody vypadaj, nevíš, kam jedeš a do čeho jdeš. Nevíš, co je to za lidi, kdy skončíš, jestli jsou ty schody dobře vyrobený a budou pasovat. Pak najdeš adresu a chlap tě zprcá, že užs tam měl bejt před třema dny. Průsery z výroby padaj na tvoji hlavu. Byl to záhul a poznal jsem, že hodnejch lidí je málo. Každej den jsem byl rád, že už je konec. Sednul jsem si na dvě hodiny k přehradě a jen čuměl na vodu.“

Jednoho dne se rozhodl, že takhle už to dál nechce. S firmou se rozešel a začal se živit stavbou hausbótů. Pomalu a ztěžka, zato sám. „Vybral jsem si dobrovolnou samotu, není to ta, za kterou neexistuje alternativa, to musí být hrůza. Já jsem sám rád, stejně jako jsem rád, když za mnou přijedou ti, které chci vidět.“

Viking není žádný naivní hippie („Já taky nosim značkový montérky, neřikám, že ne, a nosim je proto, že vim, že mi vydrží dva roky na rozdíl od montérek za šest set korun.“). Umí tvrdě makat a ví, že nejlépe si vždycky pomůže sám, stejně jako, že za vše na tomto světě je třeba platit. Jeho rozhodnutí není útěk, protože jak sám říká, „před tímhle světem už utéct nejde“. Jde o to, omezit negativní dopad současného životního stylu na nutné minimum. „Lidi žijící v neustálý honbě za čímsi, ve společnosti zisku, jsou strašně manipulovatelný. Nechaj se semlít konzumním stylem života, protože je pak strašně jednoduchý pohrozit jim, že jim vezmete něco, na co jsou zvyklí. Na druhou stranu se od tohohle systému nemůžeš úplně oprostit. Nezbejvá tudíž než se do nějaký mně přijatelný míry snažit tomu vyhnout. Kdybych tu měl jablečnej sad a pole, byl bych soběstačnej, ale takhle a tady to nejde. Musíš se ale bránit, vymanit se aspoň tomu, co jde.“

Na svém hausbótu bydlí celoročně, další tři pronajímá a na zakázku staví. Mimo sezonu jezdí za prací tam, kde je o něj právě zájem (takhle třeba postavil dům v Norsku, kam už patnáct let jezdí na ryby), vždy se ale vrací na své slapské kotviště. Krásné místo pod strmým svahem, s výhledem na protější, stejně příkrý břeh, na němž se běžně pasou místní mufloni. Překvapivě čistá voda, v níž se dá ještě v říjnu koupat, hojnost ryb a lesních plodů. Nejbližší hospoda nějaké tři kilometry po vodě anebo sedm po souši, nejbližší kamenný dům stovky metrů daleko. Dokonalá romantika.

„Teď to bude nejhezčí, dokonalej klid, přes týden ani živáčka, jen sníh, já a zvěř,“ těší se na další zimu přečkanou na vodě. „Strach? Ten nemám z ničeho. Tady si na nájem a jídlo vyděláš vždycky. A víš co? Jednou bych chtěl skončit jako v seriálu Dva písaři. Jen tak si blbnout, zkoušet věci a nic nemuset. To bude dobrý.“

Loučíme se, zpátky do města mezi suchozemce se nikomu nechce. Viking nám mává z paluby, a těsně než zmizíme za hřebenem, ještě zahaleká: „Jo, a o panictví jsem přišel v patnácti s Marcelkou, to tam určitě dej!“

Kde ta mohla dneska být!

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více