Tomáš Halík:
Neodejdu…

Ne k emigraci či exilu

Bylo to celkem rozhodné ne. Ne k emigraci či exilu. Tomáš Halík řešil stejný problém jako mnoho dalších lidí, které zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Ale neodešel, odejít by přece měli ti, kdo to všechno způsobili.

vydáno 21. 11. 2013

V mnohém byly ty osudy podobné. V druhé polovině 60. let bylo už snadnější vycestovat i do západní ciziny a v roce 1968 bylo mnoho Čechů a Slováků v zahraničí. Jako turisté nebo jako studenti. K těm druhým patřil i Tomáš Halík, který pobýval v Anglii. Na tehdejší pobyt vzpomíná s láskou. Napsal o tom: „Dávno jsem byl anglofil, ale Británie předčila všechna má očekávání, takže jsem napsal v prvním dopise domů – asi trochu nezdvořile, ale já jsem to tak opravdu cítil – že jsem měl najednou pocit, jako bych těch dvacet let žil v cizině a teď se jen vrátil domů. Britská kultura mě nesmírně oslovovala a připadal jsem si, jako bych tam žil odjakživa.“


Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. (*1948)
 
kněz, profesor Filozofické fakulty UK
 
  • od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie. Věnuje se rovněž mezináboženskému dialogu.
  • na univerzitě přednáší filozofii a sociologii náboženství.
  • Za komunistického režimu působil v náboženském a kulturním disentu, po roce 1989 podnikl přednáškové a studijní cesty do všech 6 kontinentů, byl mj. hostujícím profesorem na univerzitách v Oxfordu, Cambridge a Harvardu.
  • Papež Jan Pavel II. ho jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími (1990), Benedikt XVI. čestným papežským prelátem (2008).
  • Je členem Evropské akademie věd a umění a řady dalších institucí, obdržel řadu literárních i jiných cen doma i v zahraničí včetně Ceny kardinála Königa (2003) a Ceny Romano Guardiniho „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“ (2010), Ceny za nejlepší teologickou knihu Evropy (2011), čestného titulu „Člověk smíření“ za zásluhy o křesťansko-židovský dialog (2011) a Rytířského kříže řádu za zásluhy, udělené prezidentem Polské republiky (2012).
Tomáš Halík tehdy studoval v malém univerzitním městečku Bangor, mezi horami a oceánem, univerzita sídlila na starém hradě. Na takovém místě si člověk mohl splnit svá přání, třeba přečíst si všechny ročníky exilových časopisů. Češi sice museli skousnout běžné západní otázky, třeba jestli u nás také máme ledničky, a také strpět, že si nás pletou s Jugoslávií. 
 
Když Tomáš Halík skončil kurz, mohl ještě nějakou dobu strávit v Oxfordu a Cambridgi. „V Londýně jsem se mohl setkat s několika lidmi, které jsem do té doby znal jenom prostřednictvím tiskovin a z vysílání BBC a Svobodné Evropy. Byly to pohádkové prázdniny, bohužel s tragickým koncem.“
Domů se měl vracet 20. srpna. Jenže den předtím byl v Oxfordu a zaspal, tak návrat o jeden den odložil. Tak zůstal v Anglii ještě 21. srpna. Zašel na mši do westminsterské katedrály a pak si šel na nádraží vystát frontu na výdej zavazadel. Před ním stáli nějací Švýcaři a vášnivě diskutovali nad novinami. Podíval se jim přes rameno a viděl titulky, že ruské tanky jsou v Praze.
 
Nevracej se, nabádali rodiče
„Vrátil jsem se do českého střediska Velehrad, které vedl český jezuita pater Lang, opravdový otec celé české komunity v Londýně, a tam nalezl vášnivě rokující české studenty. Uvažovali jsme, co budeme dělat dál. Horlivě jsem vybízel k návratu, abychom šli domů bojovat proti okupantům, a oni mě zase uklidňovali, že jsou určitě zavřené hranice a nikdo se tam teď stejně nedostane. Někteří okamžitě pomýšleli na emigraci, já jsem pro sebe v tu chvíli tuto možnost vylučoval. Rozhodli jsme se zůstat ještě nějakou dobu v Londýně.“
 
Studenti v Londýně neměli spojení s domovem, netušili, co je s jejich rodinami. Domů se dovolali až po několika dnech. Tomáši Halíkovi rodiče radili, ať ještě nějakou dobu zůstane v Anglii, dokud se neuvidí, kam se věci posunou. Později maminka řekla, že byli rádi, že je Tomáš daleko, protože by se při své povaze mohl do něčeho zaplést a přijít třeba o život.
 
„Vzpomínám si na příjezd prvních ‚normalizátorů‘ z pražského ministerstva školství, kteří si chtěli promluvit na velvyslanectví s českými studenty. Byly jich tehdy v nejasném postavení v Londýně stovky. Ještě rozpačití soudruzi nás ujišťovali, že ‚polednový vývoj‘ (Dubčekův režim) bude zachován, že se jenom musí potlačit extrémy a nějak se dohodnout se Sověty, všechno se prý vysvětlí, vojska brzy odejdou, jsou tam přece podle moskevských protokolů dočasně… Jsem dost citlivý na jazyk, a tak jak jsem slyšel tento newspeak ministerstva lásky, věděl jsem, kolik doma uhodilo. Začala ‚Biafra ducha‘, pokus o zakázání jara a o ‚dočasnost na věčné časy‘.“
 
Tomáš Halík měl už starší rodiče a byl jejich jediné dítě. I tak mu ale dali najevo, že pokud se rozhodne v Anglii zůstat, budou to respektovat, protože chtějí, aby byl svobodný. V té době se Halíkovi podařilo dostat se na univerzitu v Bangoru a tak si pobyt prodloužit. Životní styl na anglických univerzitách byl pro české studenty jedinečným zážitkem. Výuka byla živější a studenti aktivnější, žádné monology profesorů. Anglický profesor si pozve studenty, které má na starost, k sobě domů, popíjejí čaj a whisky a diskutují. Přesně takhle si Tomáš Halík představoval život, jakému rozumí a jaký chce. V takovém prostředí byla radost hodně číst a hodně přemýšlet, opak toho, co by člověka čekalo v socialistickém a okupovaném Československu. Plánoval, že se vrátí domů, ale zároveň chtěl zůstat v Anglii co nejdéle.
 
Doma budeš platnější!
V té době dostal dopis od doktorky Květy Neradové, že i po okupaci jsou mnohé aktivity v církvi i ve studentském hnutí dosud možné, ale že naprostá většina vůdčích lidí je v cizině – a že by se možná měl vrátit. „Poťukal jsem si nad tím nápadem na čelo,“ poznamenává. Prostě pošetilost, ale najednou získal dojem, že užívat si pouze příjemností života není možná Boží vůle. Ještě počkal přes Vánoce a potom se 28. prosince vrátil domů. Tehdy šlo takové rozhodnutí ještě zvrátit. Dokud lidem platila výjezdní doložka, bylo možné znovu vycestovat. Takových lidí bylo mnoho, chodili zimními pražskými ulicemi a uvažovali, jestli přece jen ještě neutéct. 
 
Rozhodování bylo pro něj zřejmě o to těžší, že odejít z vlasti nejen z ekonomických, ale názorových důvodů patří už po staletí k české tradici. Je rozdíl mezi emigrací a exilem. Halík by odešel do exilu. Bývaly to velké osobnosti, kdo volil tuto cestu, a Halík věděl, že by se zapojil do celkem ctihodného proudu. To nebyla „zrádná emigrace“, ale část duchovní vlasti v cizině. Věděl také, že by mohl pracovat pro vlast i tam, zatímco doma by to také nemuselo dopadnout. Byl by ve svobodném světě, rodiče stáli za ním, potkal by tam zase mnoho známých, kteří by zvolili stejný úděl. Žil by v prostředí spojeném s intelektuálním světem, který ho provázel od dětství, s anglofilem Karlem Čapkem a G. K. Chestertonem, takže vlastně pořád trochu jako doma.
 
Jak jsem si všiml při knižním rozhovoru s ním, rád používá slovo „intenzivně“. Anglická zkušenost byla pro něj „intenzivní“ a odejít odtamtud by bylo něco jako dobrovolný odchod z ráje do – přinejmenším – předpeklí. Do země, kde snad nebude možné konat některé věci ani intenzivně, ani jinak.
 
Stačí poslouchat jeho nadšené líčení anglického akademického života, aby nám bylo jasné, jak trýznivé rozhodování to muselo být: „Byla to úplně nová a báječná zkušenost... Dýchla na mě univerzitní kultura staré Anglie, jak jsem o ní vždy snil. Ano, přesně tak jsem si to vždycky představoval, přesně tady jsem vždycky chtěl být a takhle žít. Byl jsem nesmírně šťastný a nepoznal ani okamžik stesku.“ Kdo by chtěl odejít z místa štěstí, zvláště když netrpí přílišnou nostalgií? Na druhou stranu si připomínal obraz jezuitského kněze Edmunda Kampiána, který se v Klementinu připravoval na nebezpečnou misi v rodné Anglii. „Po staletích se jenom převrátila mapa,“ říkal jsem si. Stejně si ale ještě nechával svůj „plán B“, pořád měl výjezdní doložku. 
 
Rozhodla Palachova smrt
Pak najednou přišla smrt Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci, a Halík se v tu dobu rozhodl, že se svým národem zůstane.
Z dnešního hlediska je Palachův čin možná pro mnohé lidi málo srozumitelný. Je naší kultuře cizí, jak sám Halík připomíná, spíše bychom to čekali od nějakého buddhistického mnicha. O to dramatičtější záležitost to byla. Své plody ta oběť vydala o dvacet let později během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 při do té doby nejintenzivnějších protirežimních demonstracích v době normalizace. Pro lidi jako Tomáš Halík však měl ten čin význam už tehdy. Halík sám tehdy noční Prahou nesl Palachovu posmrtnou masku od Olbrama Zoubka. Dal Palachovi jakýsi vnitřní slib, který dodržel. Že se nedá koupit komunisty, že zůstane ve vlasti, že se vzdá peněz a kariéry, aby nad ním neměl nikdo moc.
 
Halíkovo ne emigraci pokračuje i nadále. Po zvolení nového prezidenta, když se – už po mnoho let – stalo mezi lidmi módní vykládat, že snad emigrují, řekl: „Ne, neuvažuji o emigraci.“  Že se po třiačtyřiceti letech u nás vrací ty samé úvahy, není veselé. Ale kdyby došlo k nejhoršímu, je potěšitelné, že ti, kteří zůstanou, tu nebudou sami.

Autor: Jan Jandourek

Foto: Archív Tomáše Halíka

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více