Ondřej Pivec:
Chtěl jsem se nechat hodit proti zdi

Ne snadné cestě

Kdyby zůstal v Česku, patřil by už zřejmě mezi naši jazzovou špičku. Jenže Ondřej Pivec se ve chvíli, kdy se mu nejvíc dařilo, rozhodl odjet do New Yorku a začít úplně od nuly. Tam přičuchl ke gospelu a dnes je devětadvacetiletý rodák z Brna jedním z nejvyhledávanějších bílých varhaníků v tamních černošských kostelech.

vydáno 13. 11. 2013
„Samozřejmě, že jsem tam za exota. Je to asi něco takového, jako kdyby Afričan zpíval v moravské cimbálovce Za tú horú,“ popisuje. Místní ho prý považují za důkaz existence Boha. „A taky si ze své pozice tak trochu divného můžu dovolit po nich chtít divné věci,“ shrnuje mladík, který momentálně pracuje jako hudební ředitel už třetího newyorského kostela. Kromě toho se účastní pravidelných jam sessions ve vyhlášeném klubu Village Underground, na klavír i hammondky doprovází nejrůznější r´n´b i funky zpěváky a je častým hostem při nahrávání alb svých kolegů. „To, že se po čtyřech a půl letech v New Yorku, kde hraje každý a skoro každý dobře, dokážu hudbou slušně živit, považuju za svůj největší úspěch,“ říká.    
 
Kariéra muzikanta přitom rozhodně nebyla jeho dětským snem. „Cvičit na piano pro mě bývalo stejné utrpení jako asi pro většinu dětí, které chodí do hudebky. Teprve kolem dvanácti let jsem se dostal k jazzu a hraní pro mě začalo dostávat trochu smysl,“ vypráví Ondřej. Přesto šel na gymnázium a teprve po něm vystudoval konzervatoř a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka. Ještě za studií začal hrát s kytaristou Romanem Pokorným, ten mu také doporučil, aby z klavíru přesedlal na varhany. Po škole si založil kapelu Organic Quartet a začínalo se mu dařit. „Tak třeba to poslední léto doma – byl to rok 2008 – jsme hráli v Řecku, v Anglii na festivalu, byli jsme na šňůře v Bulharsku a potom jsme vyhráli cenu ve Španělsku. A pak jsem se rozhodl odjet,“ vypráví. „Chtěl jsem se prostě nechat hodit proti zdi a vidět, co se stane. Bál jsem se, že tady zpohodlním, nebavilo mě jen hrát dokola ty samé věci,“ vysvětluje. 

Ondřej Pivec (* 4. března 1984)
 
Pianista, varhaník a skladatel. 
  • Vystudoval hru na klavír na konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Ještě při studiu založil kapelu Organic Quartet. S hudbou procestoval celý svět, odehrál více než 1600 koncertů. Vydal pět vlastních desek a na dalších šestadvaceti spolupracoval. Dnes hraje převážně na Hammondovy varhany.
  • V roce 2006 získal se svým kvartetem cenu Anděl za nejlepší jazzové album. Na vrcholu úspěchů – ve čtyřiadvaceti letech – se rozhodl odjet do New Yorku. Tam se nadchl pro gospel, dnes je hudebním ředitelem již třetího kostela. Hraje v newyorské kapele CPR Electrio, které právě vyšlo nové album. Koncem roku vyjde jeho šestá sólová deska. „Bude napůl jazzová a napůl popová,“ přibližuje.
  • Do Česka se v posledních letech vrací většinou jako čestný host renomovaného festivalu Struny podzimu. Podílel se na hudbě k filmu Občanský průkaz. 
Bělochy nebereme
Do New Yorku odjížděl s tím, že zůstane pár měsíců a využije je především k tomu, aby se něco naučil. „Obcházel jsem kluby, zapojoval se do jam sessions, zkoušel jsem přes různé známé sehnat nějaké hraní…“ Tehdy byl ještě oddaný jazzu. „Jenže pak jsem na Youtube úplně náhodou objevil video jednoho mladýho černocha a to, jak hrál, mě naprosto uchvátilo,“ vypráví. Začal chodit do jednoho kostela v Brooklynu a vstřebávat veškerou dostupnou gospelovou hudbu. „Rok jsem jen seděl doma na zadku a cvičil na varhany. Pak jsem dostal bláznivý nápad – že chci v takovém kostele prostě hrát. Vrhnul jsem se na inzeráty, ale ze začátku to vypadalo beznadějně, většinou se ani neobtěžovali mi odpovědět. Až mi jeden kamarád poradil, ať neposílám video, ze kterého je zřejmé, že jsem běloch. Poslal jsem první e-mail bez videa a hned se mi ozval pastor. Musel jsem ho ještě chvíli přesvědčovat, ale nakonec jsme si plácli,“ popisuje Ondřej. 
 
Práci v druhém, podstatně větším kostele už získal bez toho, že by musel kamuflovat svůj původ. Z třetího, ještě významnějšího – Antioch Baptist Church v Harlemu s kapacitou tři sta lidí – už mu zavolali sami a půl roku ho přemlouvali, aby přešel k nim. Zatímco v Česku nebývají kostelní muzikanti většinou zrovna extratřída, v USA je to naopak. Kostely si tam vydržují pouze ty nejlepší a také je dokážou zaplatit tak, aby nehráli po světě, ale jen pro ně. Práce pro kostel zabere Ondřejovi necelé tři dny v týdnu a bohatě mu vydělá na velmi slušné živobytí. Kromě toho, že hrou na varhany podbarvuje kázání, má na starosti také výběr hudby a celý pěvecký sbor. „Můj sbor, to je pětatřicet lidí jiného etnika od osmi do osmdesáti let. Naprostá většina z nich navíc neumí číst noty, takže je každou písničku musím učit nazpaměť. Hudebně je to určitě nejtěžší práce, kterou jsem kdy dělal. Ale zároveň neuvěřitelně zábavná a naplňující.“
 
K jazzu si ještě občas odskočí, ale hudbou jeho srdce je už asi jednou provždy gospel. „Nikdy jsem nechtěl vytvářet bůhvíjaké umění. Vždycky mě bavilo spíš, když to mělo drive, energii, když to probudilo nějakou emoci, a to nacházím víc v gospelu než v jazzu, který – a říkám to s těžkým srdcem – podle mě umírá. Gospel je velmi otevřený a neustále do sebe nasává prvky jiných hudebních stylů, proto nemůže ustrnout.“ 
 
Bohoslužba je odvaz
I když do New Yorku odjížděl jako ateista, velký význam teď pro něj má i náboženský rozměr gospelové hudby. „Dodává to tomu něco navíc, ať už to chápete jako hraní pro pánaboha, anebo ‚jen‘ to, že lidem hudbou pomůžete dostat se do stavu, ve kterém jsou schopní si s tím svým pánembohem něco řešit.“ Atmosféra v amerických černošských kostelech se podle něj absolutně nedá srovnat s těmi evropskými. „U nás jsou kostely vysoký, studený, šeptá se tam jak v nemocnicích a z Boha máme strach. V těch černošských panuje mnohem lidštější a veselejší atmosféra, Bůh je kamarád a bohoslužba může být i docela odvaz. A úplně v základu je to vlastně sociální práce – lidem, kteří si třeba úplně neví rady se svým životem, prostě někdo řekne ‚nebijte ženu a posílejte děti do školy, podívejte, tady to máte napsaný v Bibli‘.“ 
Že prodělal určitou změnu, připouští i on sám. „Přestal jsem blbnout, ale ne primárně proto, že jsem se to dočetl v Bibli, ale spíš proto, abych to vůbec všechno zvládl.“ 
Do Česka se vrací zahrát zhruba jednou do roka, naposledy se představil na jarním Gala pro Struny podzimu po boku hvězdného jazzového zpěváka Gregoryho Portera. Nastálo už tady ale zakotvit neplánuje. „New York je výzva. Zdejší život na mě vyvíjí příjemný tlak, nutí mě růst někam dál, to mi vyhovuje.“ 

Autor: Lucie Fialová

Foto: Standa Merhout

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více