František Ortmann:
Pod oblekem s kravatou se skrývají horší věci

Ne předsudkům o tetování

Před jeho objektivy stáli ve studiu například Karel Gott, skupina Kabát ale třeba i Bruce Springsteen a desítky hvězd i hvězdiček showbussinesu. Jeho fotografie ozdobily titulní strany více jak dvou set časopisů včetně zahraničních. Jeho práce byly k vidění i na velké retrospektivní výstavě v Národní galerii. Dnes se František věnuje zajímavému projektu Tattoo-Names, kterým se snaží zbořit pomyslné zdi, které většinová veřejnost postavila mezi sebou a lidmi s tetováním.

vydáno 7. 11. 2013

„Ne předsudkům o tetování! Ne společenské diskriminaci založené pouze na vzhledu,” říká František Ortmann, uznávaný český fotograf, oceněný mimo jiné několikrát v soutěži Czech Press Photo. „V Tattoo Names představuji lidi, kteří jsou v mých očích osobnosti, ale společnost je zcela nepřijímá a nahlíží na ně skrz prsty jen proto, že mají do kůže vryté nějaké sdělení,” říká František, kterému před dvěma lety začalo vadit, že se veřejnost chová k potetovaným lidem jinak než k těm, co na sobě mají oblek a kravatu. „Přitom se domnívám, že pod tím oblekem a kravatou se mnohdy skrývají strašné věci,” říká.

S projektem se mu podařilo udělat tři velké výstavy, které vidělo hodně přes deset tisíc lidí. Poslední proběhla v Muzeu města Ústí nad Labem. Přišel na ní rekordní počet návštěvníků, kteří měli možnost seznámit se nejen s podobiznami, ale i příběhy portrétovaných lidí. Jsou mezi nimi bankéři, šéfové velkých firem. 



František Ortmann (*11.09.1967)

Přední český fotograf

  • Držitel několika ocenění CZECH PRESS PHOTO poslední získal v roce 2010 za 1.místo Zlaté oko v kategorii Lidé, o nichž se mluví.
  • Řadí se k nejmladším samostatně vystavujícím fotografům v NG. Autor více než čtyřseti titulních stran v mnoha světov‎ých magazínech. V posledních letech se zaměřuje převážně na studiovou fotografii, z jeho fotoaparátu spatřily světlo světa monografie mnoha osobností.
  • Již pátou sezónu dokumentuje operní dění v Národním divadle v Praze.
  • Uspořádal výstavu s názvem HOŠI DĚKUJEM - fotografie vítězných hokejistů z Nagana, jejíž výtěžek v řádu set tisíc předal česk‎ým paraolympionikům.
  • Podílel na vydání knihy receptů Tajemství nejlepších šéfkuchařů, kterou sestavil vyhlášený gurmán Pavel Maurer, a díky Ortmannovi můžeme vidět kulinářské umění dvaceti nejvyhlášenějších šéfkuchařů v České republice.
  • V současnosti fotografuje příběhy okolo tetování www.tattoo-names.com
„Až když se vám ve studiu odhalí, najednou zjistíte, že tetováním žijí třeba i desítky let. Nedávno jsem měl na focení pána, který toužil po tetování od svých čtrnácti let a svůj sen si splnil teprve nyní, kdy je mu šedesát čtyři. Je to člověk vzdělaný stejně jako většina lidí v mé galerii,” říká František, kterého jeho blízcí přátelé oslovují Ferdo. Odhaduje, že kolem osmdesáti procent z jeho modelů má vysokou školu, mnohdy i dvě. Fotil lidi s doktoráty, stejně jako například dřevorubce či holiče. Mezi portrétovanými jsou extrémní sportovci i úspěšný podnikatel s tělem popsaným „vlastními“ modlitbami v latině.
 
Dnes už jeho projekt žije tak trochu vlastním životem. Má spoustu fanoušků, kteří dávají tipy na případné modely a zájemci se na focení hlásí i sami, aniž by je musel František vyhledávat. Ne každý zájemce je pro něj ale zajímavý jen proto, že má nějaké tetování. František si dobře vybírá a dává přednost hlubším životním příběhům před samotnou formou. „Mnoho uchazečů z facebooku například moc neví, proč tetování má,” vzpomíná František. 
 
S mnoha jinými naopak velmi brzy navázal blízká přátelství. Celkem jde už o víc než sto šedesát lidí. Složení portrétovaných jde napříč sociálními vrstvami i věkovými skupinami. „Je mezi nimi osmnáctiletý mladík i více jak šedesátiletý senior,” vypočítává František. Na styl tetování nehledí a nijak ho nehodnotí. Fotil jak lidi s tradičním, maorským tetováním pořízeným v Tichomoří, tak jedince potetované moderními motivy. Vyhýbá se pouze runám a dalším podobným námětům zavánějícím národním socialismem.
 
Sám říká, že svým projektem nechce vysloveně proti něčemu bojovat, ale byl by rád, kdyby společnost na některé lidi přestala koukat skrz prsty a aby respektovala každého člověka jako unikátního jedince. „Stejně jako já někoho nekritizuji za to, že chodí v nějakém druhu oblečení, úplně stejně očekávám, že nikdo další nebude kritizovat lidi, co na sobě mají vytetovaný obrázek nebo nápis,” vysvětluje.
 
Projekt vznikal v době, kdy byl František po vážném úrazu a skončil na invalidním vozíku. Vedle rodiny byl jedním z nejbližších lidí, kteří s ‚Ferdou’ stáli i v nejhorších chvílích, majitel alternativního vlasového salonu Joshua Lukáš Černý. „Přitom šlo o banalitu, přetrhl jsem si achillovku při badmintonu,” říká František, který kvůli zranění strávil čtyři měsíce na vozíku. František měl spoustu času přemýšlet. Možná i víc, než by si přál. Hodně času trávil právě s Lukášem, a tak si nemohl nevšimnout, že se na něj kvůli jeho kérkám ve společnosti hledí jinak než ostatní - nepoznamenané tetováním.
 
Právě ve chvíli, kdy František uvažoval, co bude dál, na blogu serveru iDNES.cz našel článek od jedné nejmenované paní, který si přečetlo přes padesát tisíc lidí. Autorka se v něm všechny potetované přirovnávala ke kriminálníkům, hlupákům a povalečům. To byl jasný impuls. Františka napadlo, že se začne věnovat portrétováním těchto „kriminálníků”, „hlupáků” a „povalečů”, aby dokázal že jsou ve skutečnosti někým úplně jiným. Řekl ne stereotypnímu uvažování a nahlížení na lidi podle zažitých šablon.
 
Pomalu si do studia začal zvát lidi, poslouchat jejich příběhy a fotit si je. Postupně v něm dozrál nápad hotové snímky vystavit a ukázat je veřejnosti. Mezitím jej oslovil klub Rock Café, kde se uspořádala první výstava. 
 
Zdaleka ne všichni ovšem Františkovi fandí a podporují jej. Když někde vyjde reportáž, že otevírá výstavu, v diskusích pod článkem začnou záhy vyskakovat názory, že by v tom případě mohli v muzeu vystavovat hrábě a že není možné, aby v prostorách uctívané instituce viseli zkérovaní lidé. Podle Ferdy jde o typický projev ultrapokrytecké společnosti, která mu sice do očí nic neřekne, ale pokud se může schovat za anonymitu internetové přezdívky, chrlí jednu urážku za druhou. 
 
To samé se opakovalo, když vystoupil v rádiu. Okamžitě volali posluchači pohoršení tím, že v éteru „někdo obhajuje zkérované kretény”. Doslova těmito slovy. Ale tím to zdaleka nekončí. „Vím o lidech, kteří nedostali práci, pro níž měli nejlepší předpoklady jen proto, že měli tetování,” říká Ferda a vzpomíná na jednu zdravotní sestru z Ostravy, která doma nemohla sehnat místo a musela kvůli tomu odjet do Prahy. „Můj cíl je tyhle bariéry zlomit,” říká.
 
Na pravidelných výstavách má nedotčená veřejnost možnost potkat se a popovídat si s portrétovanými osobnostmi, takže mnohdy zcela změní názor. Často jsou překvapení, že jde o úplně normální lidi, s nimiž mají spoustu společných témat i názorů. Výjimkou nejsou případy, kdy mezi potetovanými objeví doktory, kandidáty věd nebo manažery firem s mnohamilionovými obraty. Fotograf Ortmann tak vlastně zastupuje roli mediátora mezi skupinami, které se díky němu čím dál více sbližují.
 
Asi nejsilnějším byl pro něj moment, kdy za ním na reverz přijel z nemocnice mladý pacient s rakovinou v pokročilém stádiu, kterému doktoři dávali několik málo posledních dní. Focení bylo hodně náročné. Mladý muž už neměl moc sil, byl pod vlivem silných, tišících léků proti bolesti, ale dal do toho všechno, protože si to moc přál. I když měl na sobě hodně tetování, František jeho portrét nikdy nikomu neukázal. „Dodneška ho vidím před sebou, jak se snažil být veselej,” vzpomíná František. Tomáš – tak se onen muž jmenoval – nedlouho po tomto setkání bohužel zemřel.
 
Na otázku, zda má sám nějaké tetování, vyhýbavě odpoví, že o tom se nechce bavit. Netlačí se do popředí a raději nechá promlouvat své vlastní fotografie. Kam to všechno povede? „Nedávno jsem dostal nabídku k vydání knihy. Tak uvidíme,” směje se František, který je už dnes přesvědčený, že díky jeho Ne začaly tát ledy.
 

Autor: Adam Maršál

Foto: Maty Ortmann

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více