Pavel Karous:
Proč bourat baroko

Ne zániku uměleckých děl

Ta doba byla zlá, lidé museli měnit přesvědčení, tajit svou pravou víru nebo prchat ze země. Nastala velká obměna kádrů, režim utáhl šrouby, a aby dodal své nové vizi náležitého lesku, zval významné umělce a architekty, aby jeho vítězství stvrdili štětcem, majzlíkem a cihlami. Ta doba už je pryč, ale památky na ni nám tu zůstaly. Reprezentují dobu útlaku a nesvobody, měly by tedy být odstraněny? Pokud říkáte ano, rozlučte se s barokními skvosty města Prahy.

vydáno 29. 10. 2013

Takto musí Pavel Karous argumentovat často, když čelí výtkám, že je ochráncem „totalitního“ umění. Známé „období temna“ je přece pro české země – alespoň mezi fanoušky Aloise Jiráska – dobou pokoření a útlaku, na co by se ale jezdili dívat japonští turisté, kdyby k rekatolizaci nedošlo, to ví jen Bůh na nebesích.

„Podobně unikátní památky, jako jsou ty barokní, tu zůstaly i z období normalizace,“ říká sochař Pavel Karous, zakladatel sdružení Vetřelci a Volavky. „Často se jedná o významná umělecká díla, o kterých ale nikdo neví nebo nechce vědět. A tak často končí mezi sutí jako oběti různých revitalizací. A když se ozveme, jsme obviněni, že hájíme socialistický realismus. Přitom s tímhle obdobím nemá normalizační umění už až na výjimky nic společného.“

Je to jednoduché. Od 60. let minulého století platil v Československu tzv. čtyřprocentní zákon, který investorům staveb nařizoval, aby část svých rozpočtů (a to právě až do výše 4 procent) věnoval na „výzdobu“. V daném období tak vznikly stovky uměleckých děl, samozřejmě proměnlivé kvality. Po roce 1991, kdy byl zákon zrušen, nevzniká takřka nic, a když, tak velmi diskutabilní úrovně. Přitom tento stavební zákon není žádným výdobytkem socialismu, byl přijat v řadě západních zemí, nově se o jeho obnově jedná i na Slovensku.

„Jsme jediný stát z našich sousedů kromě Slovenska, který podobný zákon nemá. Přitom to je důležité, nedokážu si představit, jaký jiný subjekt by měl podporovat umění ve veřejném prostoru, když ne stát, potažmo obec. Globální kapitál nebo lokální mafie nemají zájem na tom, aby se estetizoval veřejný prostor, protože se na tom nedá vydělávat,“ lamentuje Karous.

Vzlet Volavek, přistání Vetřelce

„Pracoval jsem kousek od Folimanky, kde v roce 2007 nebo 2008 zahájila městská část revitalizaci, která stála asi 25 milionů. Za tuhle částku udělali 25 metrů chodníku, vysadili čtyři stromy a zlikvidovali tři sochy, které v parku stály. Takže jsem si řekl, že jestliže jsou peníze na to, aby se udělal za 25 milionů chodník, tak proč nejsou peníze na ochranu těch soch? Většinou byla reakce taková, že je to komunistický šmuk, přitom v tomto případě šlo o sochy Bohumila Zemánka, který byl režimem zakázaný a byl to otevřený kritik režimu. Nadával jsem na to bráchovi v hospodě a brácha mi řekl, že je demokracie a ať nebouchám půllitrem do stolu a radši něco udělám,“ vzpomíná Pavel Karous na impulz, jenž ho vedl k založení iniciativy Vetřelci a Volavky.

Podle páně Karousových údajů vzniklo v Praze v 70. a 80. letech 1200 výtvarných realizací, od 90. let do současnosti jich přibylo 56. „Devadesát procent věcí, které v každé době vznikají, dobu svého vzniku nepředčí, ale pak je tu deset procent věcí, které jsou geniální a svoji dobu ‚přežijí‘. Ale pokud nevzniká nic, tak kde hledat těch deset procent?“ klade Pavel Karous nám a zodpovědným osobám řečnickou otázku. Za veřejný prostor v současné metropoli zodpovídají úředníci bez jakéhokoli výtvarného či uměnovědného vzdělání, stát ani obec výtvarné realizace ve veřejném prostoru neprosazují a osvícený investor si raději vyzdobí svou banku či hotelové lobby než park ve svém okolí. „Nastoupili jsme bez jakékoli obranyschopnosti, kterou má společnost v zavedené demokracii, do neoliberálního prostoru, do divokého kapitalismu, s tím, že se říkalo, že když to lidi budou chtít, tak si to nakonec zaplatí. V době, kdy už tu neexistuje lokální, národní kapitalista, ale kapitál je globální a není fixován na jedno místo, musí ale tuhle funkci zastupovat stát, město nebo lokální instituce, a to tady vůbec neexistuje.“




  • Pavel Karous (nar. 1979 v Praze)
  • studoval střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou u Ronyho Plesla, posléze UJEP a VŠUP, University of Plymouth a AVU, ateliéry skla, prostorové tvorby, sochy a monumentální tvorby
  • v současnosti asistent atelieru skla na VŠUP v Praze
  • má za sebou bohatou výstavní i přednáškovou činnost
  • je ředitelem občanského sdružení Vetřelci a volavky (více na www.vetrelciavolavky.cz)
  • 18. listopadu zahájí v Doxu výstavu fotografií ohrožených památek a pokřtí knihu na téma Vetřelci a volavky

Dopravní podnik

Úbytek uměleckých děl z veřejného prostoru je rychlejší, než byste možná čekali.

„Za posledních deset let se v Praze zničilo 450 výtvarných realizací z tohoto období. Často se mi stává, že něco najdu, vyfotím si to mobilem, jedu tam za čtrnáct dní vyfotit si to digitálem a už to tam není. Likvidace věcí jde rychle a v ohromném množství. Třeba v rámci metra v 70. a 80. letech vzniklo 126 výtvarných realizací a z toho bylo za posledních deset let 45 odstraněno.“

Je tomu tak i proto, že Dopravní podnik vůbec netuší, jaká umělecká díla a v jakém množství má ve svém majetku. Může jít přitom o díla velikánů své doby, Kolíbala, Víznera, Libeňského, Brychtové a dalších. Rozšiřuje-li pak někdo třeba prodejnu ve stanici metra, stačí vzít majzlík a kladivo, a umělecké dílo je navždy ztraceno. „V průchodu stanice metra Náměstí Míru byl třeba světelný kinetický objekt řízený procesorem od Václava Ciglera z roku 1978. Nadčasová věc, kterou odstranili kvůli tomu, že potřebovali pronajmout tu plochu nějaké prodejně tabáku nebo pizzy. Přitom to byl kousek, za kterým by už dneska jezdili turisti.“

Dopravní podnik ovšem s Pavlem Karousem nekomunikuje. Možná i proto, že mezi jeho zaměstnanci není jediný, který by měl starost o umělecká díla v majetku firmy v popisu práce.

Jiříkova Evropa

Na náměstí Jiřího z Poděbrad desítky let stříká vodu masivní fontána. Dva rozlomené žulové bloky, které jako by před chvílí povolily, nebo se naopak mocně snaží spojit, tvoří jednu z dominant náměstí, jemuž vévodí kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Je ale docela možné, že místo proudů vody, v nichž se v létě chladí děti a psi, bude brzy třeba stánek s „vkusnou“ keramikou nebo prodejna trdelníku. Městská část Praha 3 totiž vážně uvažuje o likvidaci fontány. Důvod? Jedná se přece o relikt socrealistického umění.

„Byl jsem před rokem na radnici Prahy 3 a ten politik, který o věci rozhoduje, mi řekl, že to, že se jedná o umělecké dílo, se dozvěděl až ode mne. A hrozně se tomu smál,“ kroutí hlavou Karous. „Jde tam samozřejmě o komercializaci veřejného prostoru anebo se to jednoduše nelíbí. Já chápu, že málokdo starší padesáti let si najde k normalizaci vztah, protože má buď máslo na hlavě, a proto se k těmto věcem nemůže pozitivně přihlásit, anebo byl vlasáč nebo v šedé zóně a nenávidí tu dobu se vším všudy. Vtip je ale v tom, že tahle fontána se jmenuje Sjednocená Evropa a její autor, Petr Šedivý, si místo socrealistického motivu prosadil abstraktní polohu s tím, že jde o zhmotnění vize krále Jiřího o Evropské mírové smlouvě. A tím autor v roce 1981 vložil do svého díla univerzální humanistickou myšlenku, rozhodně ne socialistickou nebo komunistickou.“

Vysvětlujte to ovšem zodpovědným osobám na pražských radnicích.

Něco pozitivního

Když se zcela zdeptáni dožadujeme alespoň něčeho pozitivního na závěr, Pavel Karous dlouho mlčí.

„Podařilo se nám zachránit první kinetickou plastiku v Československu od Jiřího Nováka na Novodvorské,“ začne po chvíli. „To spočívalo v tom, že jsme tam stáli s peticema a podepsala nám to drtivá většina lidí, kteří na tom sídlišti bydlí, což dokazuje, že ti lidé k tomu mají vztah. O chystaném bourání fontány na Jiřáku jsem se zase dozvěděl od místostarosty Prahy 3 Stropnického, který chce plastiku zachránit, takže informovanost už existuje a věřím tomu, že přibude architektů, kteří si budou dávat pozor, aby při revitalizacích nelikvidovali původní umění,“ doufá šéf Vetřelců. V brzké budoucnosti se díky naší iniciativě budou vracet díla od Jiřího Nováka, Hugo Demartiniho a Karla Bečváře na sídliště Barrandov, která byla při neodborné revitalizaci v roce 2010 odstraněna. Optimisticky ale stejně nekončí. 

„Vidíme tu vulgární pojetí kapitalismu, bez zodpovědnosti, vědomí, že vlastnictví zavazuje. Stát tu chrání spekulantské záměry na úkor veřejného zájmu.“

Zdá se, že si odpovědnými správci musíme být sami. A říci ne zániku děl, která už nám jinak nikdo nevrátí.

 

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více