Josef Kordík:
Když jeden podpis řekne jasné "Ne"

Ne totalitnímu režimu a jeho nátlaku

Vždycky si věci pečlivě rozmýšlel. Jeho hrdinství nebylo okaté a teatrální, spíše klidné a vytrvalé. Pevnost a důslednost, které si vycvičil při nekonečných výsleších Státní bezpečností, se mu paradoxně po revoluci hodily při práci s odsouzenými za nejtěžší trestné činy. Dodnes působí více jako zemitý řemeslník než duchovní. Rozhodně nejde říct, že by byl odtržený od reality – světlé i temné zákruty lidské povahy poznal až na dřeň. Josef Kordík, signatář Charty 77, kněz a bývalý vězeňský kaplan.

vydáno 21. 10. 2013

Už když studoval na kněžském semináři v Litoměřicích, řešil, do jaké míry „kolaborovat“ účastí na povinných oslavách komunistických výročí. „Nemohl jsem poslouchat ty bláboly a nesmysly, ale nechtěl jsem konfliktní a manifestační řešení. V pátém ročníku, když se mělo slavit výročí říjnové revoluce a všichni jsme měli jít na aktiv, jsem se schoval na záchod, když spolužáci odcházeli. Potom jsem vylezl, koukám z okna – a vidím, že nejsem sám! Ten druhý byl ale statečnější a klidně demonstrativně chodil v době aktivu po náměstí před fakultou. Když jsem viděl, že se kolegové vrací, vlítnul jsem zase na záchod a pak vyšel.“ Vyhroceně nevnímal ani vztah ke komunistům. „Jednou jsme se bavili se spolužáky a já řekl, že jsem sice bytostně proti komunismu, ale kdyby se nějakým omylem stalo, že by komunista byl dobrý člověk, tak s ním mohu spolupracovat. Spolužákům se to nezdálo… Ale mně se to opravdu splnilo, když jsem později spolupracoval s mnoha bývalými komunisty, vyhozenými po roce 68 ze strany.“

Po vysvěcení na kněze byl jako problémový adept, který odmítl vstoupit do organizace s komunisty kolaborujících kněží Pacem in terris, odvelen do Sudet. „To byl a je kraj na likvidaci kněžského povolání jako stvořený – ty rozbité fary, zničené kostely, pár osmdesátiletých babiček.“ Dva roky byl kaplanem v Bílině, poté farářem v dříve německé obci Liebshausen, Libčevsi. V tomto „milém domě“ kromě bohoslužeb věnoval veškerou svoji mladou energii opravě místního kostela, budov farního areálu a tří kostelů v okolí. Pravidelně musel odesílat hlášení okresnímu církevnímu tajemníkovi, prodloužené ruce StB, kolik má lidí na mši, kolik má ministrantů, odkud jsou… „Jednou přišli ministranti dva, příště jeden, tak jsem napsal do kolonky 1,4 nebo 1,7… Jak jsem mohl, tak jsem si z toho dělal srandu.“ Zažil mnoho ze známých estébáckých praktik na likvidaci nepohodlných osob: byla na něho narafičena pistole („jednu část jsem zazdil do venkovního záchoda, druhou jsem hodil do lesa“), byl sledován, předvoláván k výslechům. To už byl v kontaktu s lidmi z podzemních církví, jak s katolíky, tak s evangelíky, a čekatelem jezuitského řádu. „Hledali klínek, kterým by se do mne mohli dostat, takže na všechno jsem říkal ‚ne, neznám, nevím‘. Bylo mi jasné, že nemají na pravdu nárok, ať si říkají, co chtějí.“ 




  • Josef Kordík (nar. 1948 v Jilemnici)
  • římskokatolický farář
  • Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní a kněžský seminář v Litoměřicích. V roce 1975 byl vysvěcen na kněze.
  • Po podpisu Charty 77 na jaře 1978 byl zbaven státního souhlasu a pracoval jako zámečník a truhlář.
  • Po listopadu 89 se stal farářem v Železnici, od ledna 1990 do letošního roku pracoval jako vězeňský kaplan v nedaleké Věznici Valdice. 
  •  O své anabázi s komunistickou Státní bezpečností napsal „Knihu, která by nemusela být“, která je dostupná na internetových stránkách http://www.cibulka.com/poci/1.htm.

     

Jak se stalo, že farář ze zapadlé vsi podepíše požadavky na demokratizaci společnosti připravené pražskými intelektuály? „Text Charty jsem si odposlechl hned na začátku z rádia. Na to jsem měl perfektní vojenský výcvik: už na průmyslovce jsme měli výuku angličtiny a posílali nás k hranicím na odposlech střelnic americké armády – ladit rádio, nahrát na magnetofon, přepsat. Na vojně jsem se v tom ještě zdokonalil. Takže od začátku mi to nedělalo problém – naladit cizí stanice šlo v Libčevsi líp než v Praze. Všechno jsem nahrával, pak na stroji přes kopíráky přepisoval a kopie vozil do Prahy známým k distribuci.“ Podpis Charty si – jako všechno ve svém životě – promýšlel. Když se rozhodl sám za sebe, že plně s textem souzní, potřeboval jako jezuita souhlas svého patrona a především nadřízeného provinciála. „Mým patronem byl Karel Dománek, řeholní bratr a později kněz záhy bez souhlasu, který za komunismu zažil nucené práce i vězení. Od roku 1977 dělal sekretáře konsistoře kardinála Františka Tomáška a hodně se zasloužil o vydávání a šíření církevního samizdatu. Byl to zkušený a moudrý starý muž. Když viděl, jak se provinciál kroutí – byl také v 50. letech vězněn a už se mu do vězení nechtělo – hustil do něho, že Charta je správná věc a že je potřeba se k ní přidat. Provinciál nakonec rozzlobeně a rezignovaně řekl: ‚Tak ať si každý dělá, co chce!‘ A tak jsem dostal souhlas. U Dománka v kanceláři jsem později na list papíru napsal datum, slova ‚Připojuji se k prohlášení Charty 77‘, podpis. On papír vzal a odnesl. Bylo to na jaře 1978.“ Tento rok byl dobou velkých represí proti signatářům Charty, mnoho z nich bylo ve vězení, a tak svůj podpis pod text připojilo nemnoho lidí. Po zveřejnění podpisu v říjnu toho roku na sebe represe nenechala dlouho čekat: z kraje přišel dopis o odebrání souhlasu k vykonávání kněžského povolání. Ale Kordík se nedal. „To odvolání nemělo právní náležitosti. Byl jsem ustanovený církevní strukturou, a tak pouze církevní struktura mne může zase odvolat. Ne nějaký úředník z krajského národního výboru. Tak jsem se normálně odvolal, poučil jsem je, že po právní stránce to má vypadat jinak, a pokračoval jsem dál v práci faráře.“ Následovaly soudy, výslechy, odvolání, poukazování na nedodržování zákonů. „Zlobil jsem,“ shrnuje lakonicky. Definitivně tak o státní souhlas přišel až v březnu 1981. Následovalo martyrium známé všem signatářům – hledání práce. Po roce v zámečnické dílně odvážného výtvarníka Ladislava Jiránka a brigádách organizovaných tak, aby nebyl obviněn z příživnictví (známý tah vůči chartistům připraveným o práci), zakotvil díky pomoci známých v podniku Bytová tvorba v Praze. Stále byl sledován, na pracovišti měl „osobního agenta“. „Potřebovali zjistit, jaké mám kontakty, co dělám, jestli bych se na něco nenechal zmáčknout.“ V té době udržoval kontakty hlavně s mimopražskými chartisty – Wonkovými a Hanou Jüptnerovou ve Vrchlabí, Hromádkovými v Kunčicích, Obručovými v Turnově, Rybovými na Pecce. Jejich osudy byly mnohem těžší: často jediní ve vsi či ve městě, bez solidární podpory, perzekuce na ně dopadla se vším všudy. Mnozí z nich emigrovali.

 Při zaměstnání se Josef Kordík vyučil uměleckým truhlářem. V roce 1989 dokonce z podniku odešel a chtěl soukromničit – už to však nestihl. „Koncem listopadu jsem jel do katedrály v Hradci Králové na slavnost ke svatořečení Anežky. A vidím, jak si kolegové špitají, že mají prohlášení kardinála Františka Tomáška ‚Všemu lidu Československa‘ a že by ho měl NĚKDO přečíst… NIKDO se k tomu neměl. Staří borci se kroutili, o mladých ani nemluvím. Tak jsem řekl: ‚Tak já to teda přečtu.‘ Na konci mše jsem vystoupal na kazatelnu a text přečetl. Kapitulní vikář, agent StB, se vyděsil a volal: ‚Kdo to tam je? Řekněte mu, ať toho nechá!‘ Když jsem skončil, vzal mikrofon a povídá: ‚Tento člověk, který není ani kněz, zneužil toto shromáždění!‘ Ale jeden z těch mladších, dnes milý kolega farář Václav Vacek, povídá: ‚Pane vikáři, vždyť je to pravda!‘“ V prosinci po zrušení komunistického zákona o potřebě státního souhlasu k vykonávání kněžské služby se přihlásil do královéhradecké diecéze a 17. prosince poprvé sloužil bohoslužby v Železnici. V lednu následujícího roku překonal strach („bál jsem se dozorců, ne vězňů“) a na naléhání kolegy Vacka začal chodit do valdické věznice. Tam pracoval celých třiadvacet let.

Jako by ho dosavadní život na tuto práci ve druhé nejtěžší věznici v zemi, zatížené dědictvím komunistické perzekuce, připravoval. Na jednu stranu cvičil jeho neoblomnost, jasné rozlišení dobra a zla, sveřepost bez kompromisů, na druhou stranu mu přinášel poznání, že mravně selhat může každý, i ten, od koho bychom to nečekali, a pokud svého činu lituje, není důvod mu nepodat pomocnou ruku. „Komunistický stát zkorumpoval mnoho církevních představitelů, vedoucí byli bez výjimky agenti StB. Když jsem si prohlížel Cibulkovy seznamy, tak jsem si říkal: ‚Kam jsem šlápnul, tam jsem šlápnul na agenta.‘ Známý mi říkal ‚lustrátor‘, měl jsem zmáknuté, který kolega je nebo není agent. Z těch nejbližších to byli dva. Jeden se mi po roce 89 přiznal z očí do očí, řekl mi, jak ho zverbovali a jak to dopadlo. Tak spolu kamarádíme dál. Druhý dodnes tvrdí, že je nevinný. Ve vyhrocené chvíli na mne křičel: ‚Ty mi nevěříš! Tebe nedrželi nad propastí!‘ V duchu jsem si říkal: ‚Tak to řekni! Drželi mne nad propastí a já jsem dostal strach! Vždyť je to logický!‘ A tak čekám, jestli to někdy dořekne. Co si ale do té doby máme povídat?“ Stejně přistupoval k vězňům. „Ve chvíli, kdy odsouzený zpytuje svědomí, lituje a chce se změnit, hledá Boha a potom jdeme po stejné cestě. Já nejsem víc než on.“

Bez fanfár a světel ramp. Jednoduše lidská odvaha a zralá moudrost. 

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více