Zdena Mašínová:
Stydím se za to, že jsem Češka

Ne vlastním dětem

Mít jednoho dne potomky je pro většinu tvorů přirozená věc. Mezi lidmi jich je pár, kteří se rozhodnou vlastní děti nemít. Někdo k tomu může mít důvody altruistické a někdo „ty malé křiklouny“ prostě nemá rád. Zdena Mašínová se otázkou, zda mít či nemít vlastní děti ve svém životě nesčetněkrát zabývala. Je to srdečná a vlídná dáma, přesto se zřekla nového života kvůli životu samotnému. Aby se neopakovalo to, co zažila ona.

vydáno 1. 10. 2013
Museli něco dělat!
Zdena Mašínová. Sestra bratří Mašínů – nepřátel komunistického totalitního režimu, kterým se podařilo v říjnu roku 1953 překročit hranice tehdejšího Československa, aby pokračovali v odboji zvenčí. Dcera českého protinacistického odbojáře a legionáře podplukovníka Josefa Mašína, stíhaného během 2. světové války nacisty kvůli jeho aktivitám ve skupině Obrana národa a Tři králové, popraveného v Kobylisích během heydrichiády. Její matka, Zdena Mašínová starší, byla během obou režimů perzekvována jak nacisty, tak komunisty.
 
Nakonec nejen na následky těžkého nádorového onemocnění 12. června 1956 zemřela na Pankráci, kam byla převezena z pracovního tábora v Pardubicích. Tam byla poslána na výkon trestu po vykonstruovaném soudním procesu za špionáž a vlastizradu. Dokonce i její strýc, Ctibor Novák, bratr matky, byl stíhán komunistickým režimem a nakonec ho jeho statečnost stála život. Byl odsouzen za velezradu a špionáž a popraven spolu s dalšími dvěma členy skupiny bratří Mašínů.
 
Malá Zdena se do nevšední rodinné atmosféry prakticky už narodila. Již jako šestiletá zažila během Protektorátu každodenní výslechy ze strany nacistů u nich doma, když se snažili dopadnout jejího otce. Rodiče byli oba drženi na Pankráci, otec jako zločinec, matka jako rukojmí. Otec byl roku 1942 popraven, matka odvezena do Terezína týden po propuštění z vězení.

Zdena Mašínová (* 7. 11. 1933 v Praze)
 
Dcera legionáře Josefa Mašína a Zdeny Mašínové starší, sestra bratří Mašínů, neteř Ctibora Nováka. 
 
  • Vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Olomouci. V dobách nejintenzivnějších komunistických perzekucí byla nucena pracovat jako myčka laboratorního skla.
  • Roku 1973 se po osmnácti letech žití tzv. na hromádce provdala za Rudolfa Martina, se kterým dobrovolně nikdy neměla vlastní děti.
  • Po roce 1989 se věnovala rehabilitaci svých rodičů, pátráním v archivních spisech.
  • Označena BIS jako pravicový extremista, protože se postavila za Vladimíra Hučína.
 
Po válce se maminka v zuboženém zdravotním stavu vrátila domů a z fronty se vraceli i blízcí rodinní přátelé, jako byl například generál Heliodor Píka. V jejich pražském bytě se často objevovala i blízká matčina přítelkyně Milada Horáková. Najednou se tito spříznění lidé začali ztrácet. Byli zatýkáni. Zdena Mašínová starší měla u sebe od svého muže velmi cenný dokument, který obsahoval jména těch, kteří kolaborovali s nacisty. A ten chtěli získat komunisté, kteří se dostávali k moci, protože potřebovali zamést stopy po některých jménech na vysokých postech. Seznam sice zavčasu stihla předat Sergěji Ingerovi, tehdy ministrovi národní obrany exilové vlády v Londýně, to ji ovšem před novou vlnou výslechů neuchránilo. Na výslechy k nim domů už nechodili nacisti, ale nově vzniklá StB. 
 
Strýc Ctibor Novák byl propuštěn z věznice a jako bývalý zpravodajec Československé armády a odbojář byl velmi dobře informován o tom, co se chystá. Málokdo byl tehdy tak dobře informován jako rodina Mašínova a její blízký okruh. Na základě toho vznikl odboj bratří Mašínů. Měli představu, že s pomocí přátel, kteří se vraceli z fronty, a díky podpoře zvenčí budou schopni čelit chystanému puči v roce 1948. Lidé, kteří by toho byli schopni, však odešli do exilu nebo skončili na popravišti v „domečku“ na Hradě.
 
Statečných duší ubývalo a skupina kolem bratrů Mašínů nebyla plnohodnotného odboje v tomto počtu schopna. „Následovala další vlna poprav a exilu. Než se jim podařilo zadrátovat hranice. Bratři byli zklamaní. Zůstalo to na nich. Komunisti dostali do rukou milice, policii a armádu. Režim se ozbrojil. Byla to strašně krutá doba. Jsem velmi citlivá na to, když dneska novináři píšou: ‚Byli Mašínové hrdinové, nebo vrazi?‘ To je úplně postavený na hlavu. Tam vůbec nešlo o hrdinství, to byla povinnost. Co my jsme věděli a co jsme všechno prožili. Proto museli něco udělat.“
 
Po útěku jejích bratrů za hranice státu byla dne 26. listopadu 1953 tehdy dvacetiletá Zdena zatčena. Komunisté drželi ve vazbě také matku a strýce. Ačkoli se na akcích svých bratrů nijak nepodílela, byla vzata do samovazby, nechali ji svléknout do naha, musela spát bez přikrývky a za prudkého světla, v mrazech jí otevírali okno dokořán. Na výslechy ji vlekli se zavázanýma očima po schodech, přestože má Zdena vrozenou vadu dolních končetin. Špatně se jí chodilo, takže na schodech padala, atd. Vzpomínky na to potlačila, aby vůbec mohla existovat dál.
 
Volavčino štěstí
Na jaře roku 1954 byla z vězení propuštěna, stále však byla pod dozorem StB. Zdena žila po odchodu svých bratrů ve velké izolaci. Nasazeni na ni byli dokonce i lidé z blízkého okruhu přátel. Během 50. let na základě všech těch hrůzných zážitků velmi rychle dospěla a její vrstevníci se jí zdáli naivní. Možná právě proto muž, který jí vstoupil do života, její životní partner a posléze manžel Rudolf Martin, byl o dvacet let starší. Potkali se roku 1956, v nejhorším roce jejího života, kdy jí zemřela maminka. Jejich osudy byly v něčem podobné a Rudolf jí byl velkou oporou. „To bylo moje jediný štěstí v životě, jinak jsem toho štěstí moc neměla.“
 
Díky tomuto svazku vyvdala dvě dospívající děti, které měl její manžel v péči z předchozího manželství. A to jí na něm také imponovalo. Její postoj k tomu mít vlastní dítě byl ovšem jasný: „Já nemám odvahu do tohoto světa přivést dítě, i kdyby si mělo zopakovat jenom procento toho, co jsem si musela prožít já, protože upřímně říkám, že byly okamžiky, kdy jsem se rozhodovala, jestli mám vůbec v životě pokračovat. Ta doba byla opravdu krutá. Tohle jsem si nemohla vzít na svědomí. Dnes jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. Pak jsem si uvědomila, kolika ženám oni v této situaci odebrali děti. Na dětský hřbitov v Ďáblicích házeli do šachet desítky dětí, co se narodily ve vězení, kde je matky kojily na Pankráci pod šibenicí.“ 
 
V jedné takové šachtě byly uloženy i ostatky její matky. Bez pohřbu a v tichosti. Zdena hledala matčiny ostatky tak dlouho, až se jí to podařilo. Čtyřicet let pak chodila za matkou spíše na smetiště než na hřbitov a nikdy tam nikoho nepotkala. Málokomu se totiž podařilo identifikovat místo ostatků svých blízkých – obětí komunistické totality. Zdena nesměla místo ani označit. Až v 60. letech se tam objevila cedulka: Pepíček Baumruk *29. června 1956 †1. července 1956. 
 
Ona sama všechna příkoří, která se jí stala, vnímá jako mstu. „Byla to msta. I ten konec naší maminky. Jenom proto, že byla matkou mých bratrů, ji nechali dvanáct měsíců v kobce na betonový podlaze v Ruzyni. Nechali ji zemřít bez pomoci a ona přitom měla těžké zhoubné onemocnění zažívacího traktu. Jenom kvůli tomu jsem byla perzekvována. Ze msty. Ty režimy nic jiného neumějí než se mstít. A mě drželi doslova jako rukojmí.“
 
Sledování její osoby polevilo až v letech 1964–1965. Během dalších desetiletí měla Zdena několikrát možnost emigrovat do zahraničí. Rozhodla se zde však zůstat kvůli nemocné babičce a kvůli svému muži. Názor na to mít vlastní dítě nikdy nezměnila a nelituje toho. „O vlastní osobu jsem neměla vůbec strach. Přišlo mi naprosto přirozený, že to žiju. Proti srsti mi bylo, že trpí jiní lidé. To, jak trpěla moje matka, jak umřel můj otec. A aby to mělo pokračování? To nevím, jestli byl strach, ale bylo to nepřijatelné. Vždycky na světě budou lidi a osoby, kteří budou potřebovat pomoc a podporu, kam můžu napnout své síly. Nemusí to bejt vlastní člověk.“
 
My máme času dost
Pak přišel rok 1989 a s ním sametová revoluce. Zdena Mašínová s manželem k ní přistupovali s odstupem. Dnes revoluci vnímá jako velký omyl. „S manželem jsme si kolikrát říkali, jak tohle dopadne a jakou to nabere formu. A teď to vím. Žít v tomto marasmu, já lituju vaše generace. Ty si budou muset zřejmě něco zopakovat, i když v jiné formě. To, co se tady děje, je ostuda a provokace.“ Dle ní se fatální chyba stala v 90. letech, když parta disentu přistoupila na to, aby komunisté zůstali v parlamentu. A to dává za vinu našemu bývalému prezidentovi Václavu Havlovi. „Že s touhle sebrankou, která tady zničila společnost, něco vyřešíte demokraticky, bylo naivní. No a teď už je to tady. Grebeníček vykřikoval v devadesátém roce na Václaváku: ‚My máme času dost!‘ A bohužel je to pravda.“
 
Celá sametová revoluce z úhlu pohledu Zdeny Mašínové nebyla revolucí, nýbrž šaškárnou. Byla to revoluce, kterou si domluvily velmoci mezi sebou z ekonomických důvodů, a zmiňuje Summit v Reykjavíku, kdy se roku 1987 setkal Gorbačov s Reaganem. Sověti se ovšem svého hájemství na našem území nikdy úplně nevzdali, a stejně tak komunisté, kteří tehdy naoko vyklidili pole.
 
„Oni to měli všechno velmi dobře vymyšlené, už od toho devadesátého roku, kdy se to tady dělalo tzv. sametově. Protože tak se žádná válka, ani studená, nevyhrává... Oni na to šli oklikou, ekonomicky. A kdo má ekonomii v ruce, má moc...“ naráží na Prognostický ústav a Václava Klause. „Každá totalita je zlodějna. To je bezpečnej ukazatel, o co jde, protože jak nacistům, tak bolševikům, těm jde vždycky o majetek. A to, co se tady děje v posledním roce, jaké to nabralo obrátky, tak to teda klobouk dolů před těma gaunerama, oni byli vždycky několik kroků napřed.“
 
Stydím se za to, že jsem Češka
Dnes žije v Olomouci. Před třemi lety ovdověla, se svým mužem žila krásných padesát let. Rodina Mašínů byla asi zvláštní genotyp, protože prý nikdy neměli strach. Vydrželi čelit teroru psychickému i fyzickému. Přišli o většinu majetku, který jejich rod budoval přes 400 let. 
 
Čím to, že právě jejich rod byl takto výjimečný? Samotná Zdena Mašínová tvrdí, že je to tím, že měli vzor v rodičích. A správné vzory dnešní společnosti chybějí. „Nacismus bohužel takřka vymýtil naši elitu. Jednak emigrací a jednak fyzickou likvidací těch opravdu nejstatečnějších lidí. A nato okamžitě navázal komunistický režim. Člověk začne být přizpůsobivej, ustupovat. A definitivní morální konec, to si troufnu říct, to mně může odporovat, kdo chce, zlomení páteře této společnosti, bylo od okupace v osmašedesátém roce a pak Husákova normalizace. A to, co žijeme teď, já tomu říkám druhá normalizace. Ovšem dnes nevím, kde brát ty vzory a jak se proti tomu postavit...“
 
Zdena Mašínová nikdy neohnula páteř a žádného svého rozhodnutí nelituje. Je hrdá na to, že je Mašínová, ne však na to, že je Češka. „Stydím se za to, že jsem Češka. Některé politické funkce by se měly na nějakou dobu zrušit. ...Tam, kde byl zločin, musí být trest... Jsem svým rodičům vděčná za to, že jsem si mohla zachovat čisté svědomí až do konce svého života a že jsme zaujali takové postoje, jaké jsme zaujali. Nelitovala jsem toho ani okamžik.“ 

Autor: Anna Ribanská

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více