Czeslaw Walek:
Menšiny nejsou volitelné téma

Ne nerovnosti práv občanů

Narodil se do národnostní menšiny, na vysoké škole studoval lidská práva, diplomku psal o romské problematice, kterou se pak osm let zabýval coby vysoce postavený státní úředník. Mezitím přijal fakt, že je gay a postavil se do čela festivalu Prague Pride. Czeslaw Walek říká Ne nerovnosti práv občanů.

vydáno 16. 9. 2013

Vendryně je vesnice kousek od Třince. Leží za řekou Olzou, proto se zdejšímu kraji říká Zaolží. Kolem se táhnou Beskydy, lid je tu zemitý, život tvrdý a kořalka silná. A žije tu druhá největší národnostní menšina v Česku. Čeští Poláci jsou na svůj původ hrdí a právě z Vendryně pocházejí ti nejznámější z nich. Básník a vinař Bogdan Trojak (jeho příběh už na našich stránkách je), zpěvačka Ewa Farna, anebo právě Czeslaw Walek.

„Základ mého zájmu o lidská práva a práva menšin jsem určitě získal v Zaolží,“ říká Czeslaw, „i když fakticky jsem se jimi začal zaobírat až v Krakově na vysoké škole. Ale už od základky nám vtloukali do hlavy: jste menšina, musíte držet pohromadě a bojovat za svá práva. Musím přiznat, že mě to tehdy spíš štvalo,“ směje se o dodává: „Když vám někdo sugeruje, že vaše práva jsou porušována a vy přitom víte, že se vám nic špatného neděje, začne vás to nejdřív prudit, a pak nudit.“

I proto si jako svoje téma vybral romskou menšinu, jejíž problémy jsou podstatně viditelnější. Pojmu „práva menšin“ se ale snaží vyhnout. „Beru to tak, že k tomuhle tématu mě táhla snaha o nastavení bazální rovnosti všech lidí. Nikdy jsem nekopal za extra práva pro menšiny, ale spíš za principiální rovnost.“ A právě tady vidí hlavní problém v přístupu většiny. „Všichni řvou, že Romové chtějí extra práva, ale to není pravda, oni chtějí to, co se dává nám. Lidi si ale vesměs myslí, že Romáci chtějí víc práv, než máme my.“

Czeslawovi je jasné, že názor většiny, natož v Čechách tradičně přítomný „názor hospody“, nemá šanci změnit. „Naše chyba je hlavně v tom, že je stěhujeme všechny na jedno místo, do ghetta, jako to ve Vsetíně udělal Čunek. Pak tam může být jeden, který chce pracovat a ostatní ho stáhnou dolů. Sestěhovávat je, to je cesta do pekel, to ale nikomu nevysvětlíte. Vůči Romům tu má 99% lidí předsudky, se kterýma buď pracujete, nebo nepracujete. Ale moje role v době, kdy jsem seděl na vládě, přece nebyla chodit do každé hospody a přesvědčovat lidi jak to je. Moje role byla nastavovat v daných městech systémy tak, aby to bylo pro Romáky lepší. A mně šlo o to, aby to nebylo lepší jen pro Romáky, ale aby to bylo lepší pro celou komunitu.“

Tahle nevděčná práce samozřejmě narážela na odpor nejen ve zmíněné hospodě, ale především u politiků samotných. „Spoustě starostů se do toho nechce, protože to není volitelné téma. Na vládě dostanete málo peněz, politickou podporu nemáte žádnou. A pokud se tohle nezmění a politici to nezačnou řešit, budeme mít velký problém. A řešení neznamená, že přijdete, nalijete sto milionů a bude. Je to propojené: bydlení, vzdělání, zaměstnanost. Musí to být spolupráce města, občanské sféry a Romů a všichni musí chtít. A každé řešení bude trvat minimálně pět až deset let a na to žádný politik nemá nervy.“




  • Czeslaw Walek (nar. 1975)
  • český právník polského původu
  • Vystudoval lidská práva na univerzitách v Krakově, Belgii a Budapešti. Působil v Transparency International ČR, mezi lety 2003 až 2011 pracoval na Úřadu vlády ČR, dva roky byl náměstkem ministra pro národnostní menšiny.
  • Od roku 2011 je předsedou občanského sdružení Prague Pride, jež pořádá stejnojmenný festival.
  • Je ředitelem obecně prospěšné společnosti Otevřená společnost (www.otevrenaspolecnost.cz)
  • Je držitelem ceny Alice Garrigue Masarykové, kterou uděluje americké velvyslanectví za dlouhodobou podporu lidských práv, sociální spravedlnosti a obrany demokratických svobod.

 

 

 

Pojď ven

„Můj coming out přišel hrozně pozdě. Trvalo dlouho, než jsem se s tím vnitřně vyrovnal. Pak jsem to řekl mámě a ta rozhodla, že to tátovi neřekneme. Trvalo ještě dva roky, než na to přišel i on. Zjistil to o Vánocích a vyhodil mě z domu. Já ho ale vlastně chápu. Polská komunita, hory, chlapi si hrajou na macha, táta to skousával těžko. A samozřejmě trval na tom, že to u nás nikomu neřeknu: ´V Praze si dělej, co chceš, ale tady ne.´ A pak přišla Pride,“ vzpomíná Czeslaw na dobu, kdy svoje okolí seznámil s tím, že je „jiný“. A sotva si jeho blízcí zvykli, nebo si spíš začali zvykat, stal se ze dne na den nejvýraznější tváří festivalu Prague Pride, „ksichtem pro kamery“, jak sám říká. Se svojí rolí se zdá smířený, ostatně přínos festivalu, jehož je hlavním organizátorem, je nesporný: „My jsme začali Pride dělat před třema lety. Tehdy byli proti všichni, i gayové. Pak vylezl Klaus, navezl se do nás a stala se z toho manifestace proti němu. Průvod jako takový je vlastně karneval, zábava, ale celý ten týden je plný tematických akcí. Letos jsme se hodně bavili o coming outu. Proč se nevyautuje nějaký politik? Má strach, nebo partaje nechtějí mít gaye nebo lesbu politika? Pořád tu jsou seriózní otázky, o kterých je třeba mluvit, i když je to jednodušší než u Romů. Pride posouvá respekt a toleranci vůči nám dál, ale kdybychom to nedělali, tak si uškodíme. S lidmi je třeba pořád komunikovat a dělat to různýma formama. Když přestanete, tak se společnost zase zapouzdří do svých předsudků. Právě absence debaty mezi většinou a menšinou je nejčastější příčinou vzájemného nepochopení a předsudků.“

A o tom, jaký druh předsudků a vůči které menšině v Čechách panuje, toho v této zemi ví málokdo tolik jako právě Czeslaw Walek. Ostatně, kdo by to měl vědět lépe.

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více