Ladislav Klíma:
Být svobodný jako bůh

Ne sraní se životem

Filozof, básník a prozaik Ladislav Klíma je příkladem člověka, který na cestě za svobodou a pravdou v životě nevnímal hranice. Hranice společenských konvencí, hranice lidských možností, hranice „zdravého rozumu“. Doslova k smrti rád říkal „ne“ všemu, co považoval za nízké, primitivní a zotročující.

vydáno 26. 8. 2013
Ladislav Klíma se narodil dvaadvacátého srpna 1878 v Domažlicích, v rodině vyučeného mlynáře, jenž to dotáhl na úředníka v advokátní kanceláři. Co se týče peněz, rodina se neměla špatně, Klíma to sám charakterizoval jako mírný blahobyt (slovo blahobyt dal sice do uvozovek, aby zkrotil případné čtenářovy fantazie o kdovíjakém bohatství, ale to nic nemění na tom, že ho tam napsal), ovšem v ostatních ohledech se o žádném blaženém bytí mluvit nedalo. Ladislavovi v dětství postupně zemřeli všichni sourozenci – dva bratři a dvě sestry – a matka.
 
Těžko říci, jak přesně tenhle řetězec tragédií ovlivnil jeho vnímání světa a charakter. Jisté ale je, že už v útlém věku dostal drasticky názorný příklad toho, jak omezený vliv má materiální dostatek na to, jestli člověk žije šťastně. A je možné, že právě proto materiálnem a penězi po celý život tak okázale opovrhoval. Ale je třeba přiznat, že Klíma opovrhoval většinou obecně uznávaných hodnot. V roce 1895 coby septimán na domažlickém gymnáziu napsal do studentské kompozice následující slova na adresu prvního Habsburka, který panoval našim zemím: „Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha vlastence vždy nenáviděným, již proto, že je prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém.“ 
 
Tohle souvětí mu zajistilo vyhazov ze všech škol v Rakousku-Uhersku. Tehdejší společenský systém nesnesl urážku panovnické rodiny ani od neplnoletého gymnazisty. Na přání svého otce pokračoval v gymnaziálním studiu v chorvatském Záhřebu. Vydržel to půl roku. Pak se vrátil do Čech pevně rozhodnutý, že do žádné školy už nikdy nevstoupí. Své důvody později shrnul v ironické eseji Nejbarbarštější žaláře, v níž popsal podstatu školství jako vycpávání žáků-chovanců co nejnicotnějšími a nejzbytečnějšími vědomostmi. Na konci školní docházky pak z ústavů-žalářů odcházejí rozemleté osobnosti, vycvičené k životu, kterému dominuje povrchnost, jednoznačnost a moc autorit. Třídní premianti excelují ve schopnosti nevybočovat, zbytečně o ničem nediskutovat a plnit úkoly. 
 

Ladislav Klíma (* 22. 8 . 1878, + 19. 4 1928 v Praze).
Filozof, básník, dramatik, prozaik.
 
  • Byl přesvědčený, že jeho bitva se světem začala velmi krátce poté, co se narodil. „Již v prvních létech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních létech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele – považoval jsem jej za nic,“ napsal ve svém vlastním životopise.
  • V roce 1904 vydává jako šestadvacetiletý anonymně (skrytý pod šifrou L) a vlastním nákladem filozofické pojednání Svět jako vědomí a nic (název je inspirován Schopenhauerovým dílem Svět jako vůle a představa). Kniha úplně zapadne, všimne si jí jen básník Otokar Březina, kterého nadchne a seznámí s ní svého přítele, sociologa Emanuela Chalupného. Časem se stanou prvními Klímovými mecenáši.
  • Za svého života mu vyšla filozofická pojednání Traktáty a diktáty a Vteřina a věčnost. V roce 1922 měla ve Stavovském divadle premiéru jeho hra Matěj Poctivý, kterou napsal s dramatikem Arnoštem Dvořákem. Inscenace však vyvolala takový skandál, že byla brzy stažena z repertoáru.
  • Většina jeho dochovaných a nalezených prací vyšla posmrtně. Například román Utrpení knížete Sternenhocha, novela Slavná Nemesis, Velký román, dramata Putování slepého hada za pravdou a Lidská tragikomedie, dále Vlastní životopis, řada esejů, poznámek, dopisů, básní a próz.
  • Významný současný český filozof a biolog Zdeněk Neubauer napsal: „Ladislav Klíma je jedním z největších zjevů dějin myšlení, že jeho dílo je velkou filosofií v nejsilnějším, nejvzácnějším slova smyslu, splňující nejvyšší nároky na podstatné a pravdivé myšlení. Neváhám Klímu označit za apoštola – svědka a hlasatele – vzkříšeného Boha z vlastních sil.“
 
Nahý bůh ve sněhu
Po návratu z Chorvatska se Klíma vzdělával sám, především ve filozofii. Největší vliv na něj měli němečtí hlasatelé individualismu – Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche. Po čase začal psát své vlastní básnicko-filozofické úvahy. Avšak Ladislav Klíma neskončil jako napodobitel svých dvou slavnějších předchůdců. Jejich filozofii rozvinul, dotáhl a rozhodl se ji žít. 
 
„Nejsem filosof teoretický, ale praktický; chci žít a být, a ne něco říct a učit,“ napsal o sobě. V jeho případě to znamenalo žít život, který se důsledně vzpíral společenským normám a konvencím. Chtěl „žít bez občanského povolání, svobodný, eremitsky jen sám sobě“. Být myslitelem čirým a pevným jako krystal, filozof a tvůrce, který netříští síly a pozornost vyděláváním peněz, budováním kariéry a společenského postavení. 
 
Protože mu po zemřelé matce připadlo docela slušné dědictví, nějaký čas opravdu nemusel řešit „přízemnosti“, jako je obživa. Pobýval na různých místech v Čechách, v Rakousku i ve Švýcarsku a rozvíjel svoji filozofii. Konkrétně variantu schopenhauerovského solipsismu, myšlenkového směru, který říká, že existuje jen mé vědomí a jinak nic. Vychází z myšlenky, že neznáme jiný svět než takový, jaký ho vnímáme. Jenže solipsisté jdou dál, podle nich věci existují právě tím, že je vnímáme, jinými slovy, existují jen díky nám, pozorovatelům. A jsou takové, jaké je vnímáme. Což znamená, že skutečnost můžeme ovládat vůlí. Arthur Schopenhauer začínal svou filozofii větou „svět je jen moje představa“.  Jenže zatímco on a další filozofové si s touhle myšlenkou pohrávali, Klíma ji žil. Pokusil se naplnit Nietzschovo heslo „člověk je něco, co musí být překonáno“. Pokusil se stát bohem. Bohem, který ovládá vnímanou skutečnost. Soustavně se snažil v sobě vycvičit vůli, která vede k absolutnu. „Svět je absolutní hříčkou Mé absolutní Vůle… Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“
 
Cesty, jimiž se Klíma ubíral k sebezbožštění, byly náležitě božsky extrémní. Lehal si na dlouhé hodiny nahý do sněhu, až byl napůl zmrzlý a dostával křeče. Jídlo jedl jen syrové, pojídal mouku, namočenou pšenici nebo hrách a syrovou zeleninu. Na důkaz toho, že svět je jen odrazem jeho vůle, dokonce konzumoval syrové koňské maso a vuřty, které byly plné červů. Jeho vrcholným kouskem pak bývaly chvíle, kdy občas ukradl a snědl kočce zakousnutou myš. Svou mysl začal navíc tříbit velkými – a stále zvětšovanými – dávkami čistého lihu. Klímova cesta k božství pak symbolicky gradovala vážně míněnými úvahami, že vrcholným aktem božské vůle by byla sebevražda. „Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni lidé však nechávají se z něho jako z hospody vyhodit,“ prohlašoval. 
 
Podobné bizarnosti nejsou mezi filozofy nutně až tak neobvyklé, domýšlení věcí až do konce může dovést člověka, který je důsledný, k extrémním činům. Třeba antický myslitel Kratylos dospěl k závěru, že slova nemohou popsat neustálý pohyb věcí, a tak začal komunikovat se světem jen pohybem prstu. Bohatý a vzdělaný princ Siddhártha se dobrovolně stal potulným meditujícím bezdomovcem, který hledá osvícení a stane se známým pod jménem Buddha. To je přece nerozumná výstřednost!  Jenže když v těchto úvahách budeme pokračovat, zákonitě nám přijde jako obrovský úlet i to, co provedl filozof a astronom Giordano Bruno, který se nechal mučit a upálit inkvizicí kvůli astronomické teorii, která přišla drtivé většině jeho současníků směšná, absurdní a rouhavá – že prý Země není středem vesmíru a vesmír že je nekonečný. A možná bychom pak dospěli k závěru, že podobně bláznivá je značná část postav z Galerie NE, když se pošetile staví proti zavedenému systému, proti režimu, proti době a často za to draze zaplatí. A přitom by stačilo jen trochu se přikrčit a v klidu přežít. Ladislav Klíma říká, že se nemáme bát jít ve svých úvahách až na konec, a pokud to naše přesvědčení vyžaduje, jít třeba proti celému světu. Sám v tom šel příkladem. 
 
Zároveň je Klíma jedním z myslitelů, kteří nejnázorněji ukazují, jak proměnlivé, absurdní a směšné jsou právě naše společenské konvence, kterými jsme si vyznačili hranice „normálního“ světa. Nakonec pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí si třeba položit otázku, zda by Klímovým současníkům připadal výstřednější a bláznivější pohled na nahého filozofa ležícího ve sněhu, nebo pohled na dav téměř nahých, potetovaných mužů a žen na dnešním letním koupališti... 
 
Nejvolnější filozofická osobnost
Ladislav Klíma své plány na sebevraždu nakonec neuskutečnil. Peníze z matčina, sestřina a později otcova dědictví mu dlouho nevydržely. Jak jimi dokázal pohrdat, tak je dokázal rozházet. Musel tedy trochu slevit i ze svého předsevzetí, že se nebude zabývat prací, a jeden čas se živil jako noční hlídač, pak jako řidič parního stroje na čerpání vody, a s jistým německým biochemikem dokonce spoluzaložil firmu na výrobu tabákové náhražky. Samozřejmě zkrachovali. Po válce si přivydělával psaním fejetonů a filozofických zamyšlení do různých pražských časopisů, ale většinou žil z darů od svých přátel a mecenášů, mezi něž patřil třeba básník Otokar Březina nebo významný spoluzakladatel české sociologie Emanuel Chalupný. 
 
Vždy ale nezapomněl zdůraznit, že on sám se o nic nedoprošuje: „Nikdy jsem nikoho o peníze nežádal, kdo mně dříve sám od sebe neřekl, že jeho kasa je mně vždy otevřena – počínal jsem si namnoze jako milionář.“ V praxi znamenal tenhle hrdý přístup k získávání prostředků na obživu velmi časté a dlouhé hladovění. Což byla pro Klímu jen další zkouška na cestě k velikosti a svobodě:
„U skoro všech lidí ovládá jen střevo mozek. ... U koho bude mozek ovládat, vskutku, střeva, ten bude Veliký člověk.“  
 
Ladislav Klíma zkrátka zůstal téměř ve všem nekompromisně nonkonformní až do smrti. Nadevšechno chtěl být svobodný a vzdoroval všemu, co mu v tom bránilo. A to důsledně, i ve zdánlivých maličkostech. Když například v pražských tramvajích zakázali kouřit, už do žádné nikdy nenastoupil a chodil všude pěšky. Úřady mu přece nebudou nařizovat, kdy si může zapálit...  Stranil se klasické akademické filozofie, nezajímalo ho společenské uznání a hlavně nepřestával vzdorovat všemu, co mu přišlo nízké, primitivní a málo vznešené. „Obyčejný člověk je zcela jen pohodlnost, velký zcela jen sebepřemožení.“ Devadesát procent svých básní, próz, esejů a úvah spálil. Některé kvůli své titánské sebekritičnosti – nepřišly mu dost dobré. Některé použil na zátop – prostě netoužil publikovat a dočkat se slávy.
Život svobodného aristokrata ducha, strádajícího na okraji společnosti, se ale podepsal na Klímově zdraví. Když v roce 1928 umírá na tuberkulózu, není mu ani padesát let.
F. X. Šalda nazval Klímu „nejvolnější filosofickou osobností, géniem, který se jako orel myšlenky vznesl k slunci absolutna, před nímž se však lidé křižovali jako před ďáblem“.
 
Dlouhý rok Ladislava Klímy
V roce 1938, deset let po Klímově smrti, se v Mnichově překreslila mapa Československa, do pohraničí vstoupila německá armáda a začalo se stmívat před dlouhou dobou šera, nejprve nacistické okupace a poté komunistické diktatury. A myšlenky nedávno zemřelého básníka-filozofa najednou přestaly být tak výstřední. Naopak, z té totalitní tmy zněly často až prorocky. Ostatně, filozof Jan Patočka Klímu nazval „předčasným myslitelem absurdity“. Jeho obrazy člověka-individualisty, který se vzbouřil a ze všech sil bojuje, aby se nestal součástí nesmyslné, groteskně zlé doby zmanipulovaných davů, najednou prožíval každý, kdo se snažil žít aspoň trochu důstojně a zůstat uvnitř svobodný. Příklad myslitele a tvůrce na okraji společnosti, individualisty, který tvoří bez nároku na uznání a prospěch, ve skrytu, jen pro sebe a možná několik blízkých přátel, se stal velkou inspirací pro takové osobnosti, jako byl umělecký teoretik Jindřich Chalupecký, básník a výtvarník Jiří Kolář nebo básník, spisovatel a překladatel Jan Zábrana. Velkým obdivovatelem Ladislava Klímy se stal Bohumil Hrabal, který se k němu ve svých prózách opakovaně hlásil.
 
A hlavně drsná poetika, bujná obscénní fantazie a smysl pro nesmysl Klímových deníků, básní, próz a dramat zvlášť mocně ovlivnila československý underground. Zaprvé filozofa Jiřího Němce nebo básníka a filozofa Egona Bondyho, který byl v mnoha ohledech Klímovým odrazem, a zadruhé celou skupinu hudebníků, básníků nebo prostě nonkonformních mániček okolo skupin Plastic People of the Universe a DG 307. Rok 1978, kdy uplynulo od myslitelova narození sto let, vyhlásil Ivan Magor Jirous „rokem Ladislava Klímy“. V rámci tohoto „roku, který trvá už víc jak rok“, jak prohlásil Jirous, zorganizovali Plastici koncertní představení zhudebněných Klímových povídek, novel a úvah. 
 
Onen rok nebyl rokem Ladislava Klímy jen pro to stoleté jubileum, byl to temný rok zatýkání a represí po vzniku Charty 77, která sama reagovala na předchozí zatýkání a zakazování Plastic People of the Universe. Členové PPU měli při jeho vyhlašování za sebou pobyty ve vazbách a vězeních za to, že se chovali, vyjadřovali a tvořili jako svobodní lidé. Magor Jirous se tehdy vrátil z druhého pobytu v kriminálu a další – a mnohem delší – věznění ho čekalo. Filozof Jan Patočka, který označil Klímu „předčasným myslitelem absurdity“, byl v roce 1978 už po smrti. Coby jeden ze tří prvních mluvčích Charty nepřežil mnohahodinový výslech. 
 
V tomhle kontextu nezní už ani to slavné Klímovo heslo „Nesrat se se životem“ jako obyčejný vulgární nihilistický výkřik, ale jako osvobozující věta, která člověku, jako byl Jirous, aspoň trochu pomáhala přežít těch neuvěřitelných osm a půl roku za mřížemi a další dlouhá léta policejní šikany, bez sklonů k sentimentální sebelítosti a strachu. Není divu, že tohle heslo napsal jiný bývalý člen Plastiků, novinář Jan Macháček, Jirousovi do nekrologu.
Ladislav Klíma se tak stal příkladem pro generace lidí, kteří se nebojí být podivíny, nebojí se nepodlehnout. Nebojí se být nonkonformní. Mimochodem, česká verze slova „nonkonformní“ je „nepřizpůsobivý“. To je dnes velmi užívané slovo...
Rok Ladislava Klímy trvá dodnes.
 
 

Autor: Ondřej Formánek

Foto: archiv

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více