Augustin Smetana:
Život podle vlastního přesvědčení je nejcennější

Ne zotročené duši

Někdy máme sklony si minulost idealizovat. Osud filozofa Augustina Smetany ale ukazuje, že o starých zlatých časech nemohlo být řeči. Ještě v polovině 19. století musel Smetana svést souboj s autoritami o dnes samozřejmou zásadu, že člověk si může věřit, čemu chce. Nebo nevěřit ničemu.

vydáno 1. 8. 2013
Pocházel z katolické rodiny. Narodil se v roce 1814, v roce prvního Napoleonova pádu a obnovení jezuitského řádu. Jeho otec byl kostelníkem v pražském kostele u svatého Jindřicha. Augustin se obdivoval církvi i duchovním, ze kterých už od pohledu vycházela velká vznešenost. V osmnácti letech vstoupil do řádu křížovníků. Paradoxně to bylo právě toto období, které nastartovalo jeho pochybnosti nejen o vlastním duchovním povolání, ale o církvi a její nauce jako takové.
 
Co udělá vzdělání
Mohli bychom ironicky souhlasit s tím, že lidé, kteří se z autoritářských důvodů stavějí proti vzdělání, mají vlastně pravdu. Jakmile člověk umí číst, už jen těžko mu zabráníme, aby si četl, co chce – a také aby si myslel, co chce. Tehdejší vzdělání nestálo podle Smetanova svědectví za mnoho. „‚To a to musíte věřit, abyste došli spasení‘ – a věřil jsem. Protestanta a žida jsem se štítil jako zlé nákazy a měl jsem je v nenávisti a opovržení – právě jako všechny ostatní děti katolického vychování mající.“ Když v roce 1830 opouštěl gymnázium, byly jeho vědomosti skromné.
 
Smetanu k probuzení dovedly nejen knihy, ale také to, když sledoval praxi duchovních osob za zdmi kláštera. Kladl si různé nepohodlné otázky: „Jsou-li pekelné tresty věčné, může se snadno stát, že otec se dostane do nebe a syn do pekla. Může pak otec pociťovat nebeskou blaženost, je-li takto navěky od svého syna oddělen?“ Nechtěl nic považovat za dané jen proto, že to říká autorita a věří se tomu už dlouho. Obrátil se při hledání pravdy k filozofii, ale nakonec zjistil, že podoba katolické víry, kterou poznal, není s filozofií slučitelná.  „Filozofie a katolicismus nehodí se dobře k sobě, již proto ne, že filozofie vždy jen hledá, kdežto katolicismus již všechno nalezl.“ 
V roce 1835 složil řeholní sliby, ale už v té době měl k řeholnímu životu vážné výhrady.  Drží se svého povolání z ekonomických důvodů, protože je to pro něj výhodná obživa.
 
„Ačkoliv nevěra ve vzdělanějších sborech klášterních mnohem bujnější a rozšířenější jest, než se vůbec venku myslí, jelikož klášterníci skoro vesměs výborně v tom se znají, aby mezi lid jen s nábožnou a věřící tváří vycházeli, hledí nicméně každý pater i v samém klášteře nevěru svou před druhými všemožně zakrýti. Takoví lidé mezi sebou jednají vzájemně s úctou a vážně. Pokud se tam ale objeví někdo, kdo svou nevíru dá najevo, začnou ho nenávidět a překáží.“

Augustin Smetana (15. června 1814, Praha – 30. ledna 1851, Praha)
Český hegelovský filozof a kněz, člen řádu křížovníků s červenou hvězdou.
  • V Čechách přednášel německou idealistickou filozofii
  • Účastnil se revoluce v roce 1848, v době, kdy už žil mimo klášter, působil po nabídce Františka Palackého jako redaktor listu Union a vychovatel. 
Revoluční učitel
Užil si také strasti venkovské pastorace, do které ho představení poslali, aby nemohl dále studovat. Smrt nejvyššího představeného naštěstí Smetanovi umožnila návrat do Prahy. Klášter mu dal přece jen možnost a čas věnovat se studiu německé klasické filozofie. Přednášel pak na pražské univerzitě Fichta, Feuerbacha, Kanta a především Hegela. 
 
Ve svém spise Vznik a zánik ducha se pokusil o univerzální filozofický výklad světa. Zavedl novou praxi. Co je dnes samozřejmé, bylo tehdy, ještě před revolučním rokem 1848, nové. Studenti se například směli ptát, když něčemu nerozuměli!
 
V době revoluce roku 1848 byl Smetana děkanem filozofické fakulty. Domníval se, že přichází doba svobody. Sám nebyl revolucionář, když však zjistil, že jeho studenti nejsou v ulicích plných barikád, vyzval je k účasti. Stará moc ale dokázala kolem sebe ještě silně kopat: „Vždyť víme, jaká honba se v Praze a ve Vídni na studenty držela a s jakou katovskou rozkoší se zatínala surová pěst do dlouhých vlasů ubohých mladíků (jako by se bylo sprostému vojáku zrovna namluvilo, že ta revoluce jen z těch vlasů pochází), vždyť jsme byli toho svědky, jak nemilosrdně se do ubohých puškami rýpalo a tlouklo!“ Čtenář jeho vzpomínek má dojem, že se historie stále opakuje – dlouhé vlasy, studenti, vojáci…
 
Ke konci roku 1848 odešel z kláštera „s rozkošným a blaženým citem“ bydlet do svého vlastního bytu, dvou komůrek ve čtvrtém patře, byť formálně byl se svou komunitou stále ještě spojen. Pracoval jako suplent na novoměstském gymnáziu.
 
V roce 1850 pak Smetana oznámil, že opouští řád i církev. Nebylo to však náhlé rozhodnutí, zrálo v něm dvacet let. V létě 1849, po porážce revoluce, se konečně rozhodl: „Život podle vlastního přesvědčení je nekonečně cennější než jakýkoli výkon v oboru kterékoli vědy.“ Předtím ještě přijal nabídku Františka Palackého, aby dělal redaktora listu Union. Jako redaktor pracoval několik měsíců a bytostným novinářem určitě nebyl. 
 
Ani zadarmo
Chtěl se věnovat filozofii, ale na nabídku ministerstvu, že bude na univerzitě učit i zadarmo, dostal zamítavou odpověď. Důvodem bylo podle něj to, že nejel do Vídně, aby se tam dostatečně poklonil mocným, kteří o tom rozhodovali. Úctu ovšem Smetana k těm lidem neměl, přezdíval jim „staří copaři“ a považoval je za lidi nižší inteligence i vzdělání, kteří se sami svých hodností domohli podlézáním. Nemohl vyučovat, protože nedostal od arcibiskupské konsistoře „vysvědčení o mravech“. Bez tohoto potvrzení nemohl tehdy v Rakousku vyučovat o Hegelovi. Byl to spor o autoritu. Smetana prostě nechtěl, aby o jeho poctivosti rozhodovala nějaká konsistoř. Prokázal ji přece tím, že nevede pokrytecký život v klášteře. Ani mši raději neslouží, aby nemusel dělat nic neupřímného.
 
Představený kláštera mu zaslal dopis, ve kterém ho vyzýval, aby se vrátil mezi řeholníky do jejich domu. Připouští, že Smetana si již mezitím zvykl žít sám, a jako kompromis navrhuje, že tedy nemusí hned od začátku s nimi společně jíst, že mu dají zvláštní stůl k němu do pokoje. Chce ale, aby ještě jednou vyznal pravověrnou víru. Převor se také dopouští nezdvořilosti, když chce, aby se Smetana vzdal psaní do novin a politiky, když na to nemá schopnosti. Smetana to komentuje slovy, že na to schopnosti sice nemá, že o tom ví, ale nikomu jinému nepřísluší to posuzovat. Představený mu nabízí, aby se věnoval v klášteře pravé vědě, ale Smetana si něco takového nedovede představit uvnitř církve, kde se věří na dušičky v očistci a čerty v pekle.
 
Definitivní odchod
Jejich další dialog v podstatě k ničemu nevedl. Představený převor Beer považoval filozofii za pomíjivé světélko, které se nedá srovnávat se sluncem evangelia, a nechápal, proč se Smetana nevěnuje vědám, které se dají docela dobře s vírou spojit. Vždyť jeho spolubratři vynalezli siloměr a psali o dynamické elektricitě. Je ochoten ke kompromisu, ať tedy zatím Smetana není nucen vyznávat víru podle učení tridentského koncilu a věnuje se hlubšímu poznání křesťanství, když na to dosud neměl čas. Pojímá ho jako ztraceného bratra, kterého chce jeho komunita opět nalézt a přijmout a hmotně i duchovně se o něj postarat.
 
Celá korespondence byla zbytečná. Smetana se rozhodl, že z církve definitivně odejde. Nebylo to však jednoduché, protože když se za tím účelem dostavil k jednomu faráři, ten mu odmítl vydat příslušné potvrzení. Smetanovi nakonec nezbylo než v novinách Union vydat vlastní prohlášení: „Oznamuji tímto všem svým přátelům a známým, že jsem následkem svého přesvědčení o nebytelnosti ponětí obsaženého v učení římskokatolickém přestal býti knězem a údem rytířského řádu křížovníků a že jsem to již také svému bývalému představenému téhož řádu, jakož i faráři osady, v níž právě obydlí mé se nachází, náležitě oznámil. V Praze dne 23. března 1850. Dr. Augustin Smetana, redaktor Unionu.“
 
Nastalo velké pozdvižení, a to nejen mezi známými, ale také mezi zcela cizími lidmi. Byl to totiž krok zcela nový a lidé se domnívali, že když si toto někdo troufl, je nejspíš již za hranicemi nebo ve vězení. Následně se vedla debata v tisku, kde Smetana svůj postoj hájil. Především nebere vážně argument, že stamiliony lidí vyznávají křesťanskou víru a tady jeden filozof je proti. Smetana připomíná, že jiné stamiliony lidí vyznávají zase jiné víry. Hájit musí i to, že své vystoupení z řádu i církve učinil veřejně.
 
Poslední svoboda
Svou svobodu si vybojoval, ale nedostal už příležitost si ji užít. Praha ještě zažila scénu veřejné exkomunikace, když filozof nevyužil osmidenní nabídky k návratu. Co následovalo, byly už jen osobní pohromy. Nedlouho po exkomunikaci zemřel jeho otec. V prosinci 1850 zemřela na tuberkulózu jeho milovaná nejmladší sestra, kterou rok předtím oddal. To bylo to poslední, co jako kněz vykonal. V říjnu odjel Smetana do Itálie, ale už v prosinci se vrací do Prahy. Zemřel 30. ledna 1851, aniž se na smrtelném loži obrátil, jak ho k tomu chtěl přimět pražský arcibiskup, který ho těsně před smrtí navštívil.
 
Pohřeb byl nezvyklý, na evangelickém hřbitově, bez obřadů. Přišlo mnoho lidí, byť se třeba studentům jejich profesoři v účasti pokoušeli zabránit.
Je smůla, že duch jako Smetana žil v prostředí rakouského katolicismu. Možná, že kdyby Smetana mohl žít jinde, byl by jeho duch našel větší volnost i v rámci církve samotné. Jenomže to je známé historické kdyby. Na svém místě v dějinách zřejmě nemohl uvažovat jinak. Kdyby poznal moderní teologii, mohl by vést zajímavé debaty s lidmi sobě rovnými, jenomže on je nepotkal, protože je v oné době a na daném místě ani potkat nemohl. Byl se svou pravdou sám a bojoval za ni, jak uměl, až do samého konce.

Autor: Jan Jandourek

Foto: Ilustrace: Jaroslav Ježek

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více