Marek Odstrčilík:
Vyhrožoval jsem svému srdci

Ne zdravotnímu omezení

Marek Odstrčilík miluje běhání. Sám po lesích, mokrou trávou po ránu. Úplné ticho si ale při běhu neužívá. Kromě ptáků poslouchá vlastní srdce. Slyší, jak mu pracuje nová umělá chlopeň. Před třemi lety málem umřel. Vlastně náhodou mu lékařka zjistila devíticentimetrovou trhlinu v aortě a on místo na extrémní závod horských kol nastoupil do pražského IKEMu, kde mu profesor Jan Pirk zachránil život.

vydáno 23. 7. 2013
Většina nositelů Marfanového syndromu kolem 35 let umírá. Prostě jim najednou praskne aorta a konec. Marek měl kliku, trhlinu mu našli včas a on žije. Jeho nejrychlejší pohyb po operaci srdce měl být maximálně tah pěšcem na šachovnici. On místo toho už rok po návratu z rehabilitace v Poděbradech uběhnul svůj soukromý maraton. Řekl ne zdravotnímu omezení. „Musím být opatrný, měl bych běhat kolem tepové freknvence 135 za minutu. I když to občas vylétne a chvíli běžím rychleji, pak raději zpomalím až do chůze. Je to náročný zaprvé na čas, za druhé na trpělivost. V podstatě s tím celou dobu bojuju," říká vytáhlý muž, civilní profesí novinář.
 
Zdravý člověk si to moc neumí představit. Marek cítí, že by mohl běžet rychleji, tělo to chce, hlava také, ale nejde to, musí se držet zpátky, aby srdce tolik nepumpovalo a nebylo tak namáhané. Zvlášť pro extrémně netrpělivého a soutěživého člověka jako je on, to bývají psychická muka. „Nechci, aby to vypadalo, že se snažím vzbudit lítost. Když už jsem na nějakém závodě, tak je tam xy zdravých lidí. Já taky vypadám zdravě, nechybí mi ruka, noha, nikdo neví, že mám omezení. S tím mám trochu problém, deprimuje mě to. Popravdě peru se s tím, že při běhání na mě semtam někdo koukne způsobem: no jo ty jsi pomalej,“ popisuje.
 
Otevřeně to neříká, ale z rozhovoru je cítit, že i to je důvod, proč se v podstatě až na pár výjimek vyhýbá masovými běhům a raději běhá sám po lese. „Je to mentální trénink, hlídat sám sebe na uzdě, i když všichni ostatní to ženou. Ale vypořádal jsem se s tím asi pokorou. Musel jsem si uvědomit, co chci, použít u toho rozum. Dostal jsem druhou šanci a nesmím ji podělat. Podruhý už ji nemusím dostat. Čas už neřeším, chci vyběhnout a doběhnout," dodává Marek.

Marek Odstrčilík  (* 2. 7. 1973)
 
Novinář, nadšený amatérský sportovec
  • Vystudoval Gymnázim Říčany.
  • V polovině 90. let začal pracovat v médiích. Jeho první štace bylo redaktorské místo v tiskové agentuře ČTI , kde psal o policejních kauzách. Po roce a půl přešel na pozici zástupce šéfredaktora kulturnho měsíčníku EXIT a následně vedl internetový portál part.cz.
  • Až do roku 2005 se věnoval jiným aktivitám, které s médii nemají nic společného. V tomto roce, ale kývá na nabídku Aktualne.cz a je u jeho rozjezdu. Po roce a půl odchází do iDNES.cz a stává se vedoucím redaktorem Xman.cz.
  • Mezi jeho záliby patří rodina, přátelé, sport nebo knihy.
Před třemi to mohlo být přesně naopak. Marek se chystal na nejtěžší evropský závod na horských kolech Salzkammergut Trophy. Vyjel by, ale pravděpodobnost, že by nedojel byla obrovská. Jen díky náhodě a přátelství s několika doktory, kteří ho doslova dokopali na prohlídku, žije. Věděli, že jeho maminka umřela relativně mladá, navíc ho upozorňovali, že jeho fyzické dispozice - vysoká postava, dlouhé prsty a oční vada, by mohly být typickými příznaky Marfanova syndromu. Tři roky jejich nabádní, aby zašel na kontrolu, ignoroval. „Nic mě jako správného chlapa nebolelo, žádný problémy jsem neměl, proč bych tam chodil?“ 
 
Až záměr absolvovat coby rekreační sportovec náročný závod v Alpách, ho dovedl k lékařce. „Byla z nálezu devíticentimetrové trhliny úplně vyplašená. Já taky. Ten víkend jsem jel na snowboardové závody do Špindlu, honilo se mi to hlavou, známí mě uklidňovali, že to bude v pohodě. Druhé vyšetření ale nález potvrdilo, tak jsem si sbalil věci a nastoupil jsem do IKEMu,“ vzpomíná Marek Odstrčilík. Ještě teď mu běhá mráz po zádech, když si vzpomene, jak srdci nakládal. V pátek kalba, v sobotu ráno tvrdý trénink na alpský závod.
 
V IKEMu se ho ujal profesor Pirk, našil mu na srdce něco na způsob záplaty a vyměnil chlopeň za umělou. To bylo v březnu 2010. Rok na to Marek stál s kamarádem Honzou na startu vlastního maratonu z Říčan Posázavým a zpět a vydal se na nejdelší závod svého života. Doktoři z jeho rozhodnutí radost neměli, jen profesor Pirk, sám velký sportovec, proto měl pochopení.  
 
Před operací srdce přitom Marek nebyl nějak zvlášť zapálený sportovec. Jo, jako malý se zamiloval do ragby, na gymplu se celkem hýbal, sem tam jezdil na kole, ale byl spíš rekreační občasný sportovec než aktivní. Teprve v Poděbradech na pooperační rekonvalescenci mu došlo, že když se nezačne hýbat a podlehne zdravotnímu omezení, tak mu hrábne. 
 
„Když mě poprvé v Poděbradech vyvedli ven, tak jsem nevěděl, která bije. Chodil jsem po kolonádě jako starý člověk, šoural se v županu a pantoflích parkem. Po návratu do práce, tři měsíce po operaci, jsem si říkal, co já budu dělat, vždyť ten pohyb mám tak rád. A v říjnu nás s kolegou Honzou Kužníkem napadlo, že bychom mohli příští rok běžet maraton a celý rok se na něj budu pečlivě připravovat,“ vypráví. 
 
„Jeli jsme podle tréninkového plánu v nízkých tepových frekvencích. Začali jsme pomalou chůzi, pak trošku zrychlili, pak přešli na indiánský běh. Doteď se mi vybavují momenty, kdy jsem toho měl psychicky plný zuby. Ale tréninkový plán můj kamarád a trenér Vláďa Korbel připravil fakt skvěle a uběhnul jsme to. O čas nešlo,“ říká s radostí a pýchou v hlase.
 
Není to moc vědecké, ale nejen lidé s podobným příběhem jako žije Marek tomu budou rozumět. Hodně věcí je o hlavě, o psychice a podepisuje se to i na orgánech. „Jasně, pohlazení mi aortu nevyléčí, ale běhání je pro mě důležité. A když se navíc o sebe budu starat, tak věřím, že se mi nemůže nic stát,“ je Marek přesvědčený o správném chování. „Řekl jsem si, že budu bojovat, co to půjde. Asi by spousta lidí na mém místě na to kašlala, neriskovala, ale to je život. Umřít ovšem nechci.“
 
Nemoc Marka navíc naučila i trpělivosti, pokoře, to před tím moc neznal. Dnes ví, že musí jít vpřed mravenčím krokem, drobnými krůčky. Najednou se dostal do jiného světa. A v něm si někdy při běhání lesem, mokrou trávou se svým srdcem, které neustále slyší pracovat, povídá. „Dřív jsem k němu měl rozpravy typu: Ty vole, jestli mě v tom necháš a posere se mi to, i přes to, co jsem si prožil, tak jsme se spolu skončili. Vyhrožoval jsem svému srdci,“ směje se nadšený běžec. „Už dlouho jsem to ale nedělal, už jsme si to vyříkali a snad mě zase podrží, když bude nejhůř. Teď se spíš soustředím na techniku běhání, dechu.“
 
"Koncem června jsem posunul své hranice. Na Šumavě jsem běžel 65 kilometrů, 8,5 hodiny na cestě. Miluju to tam – Kvilda, Horská Kvilda, Modrava, Antýgl, Srní, Poledník – všechno. Je to tam tak čistý a Šumava prostě bouchá v mém rytmu, tak podobnému tomu, který mě od operace provází," uzavírá Marek Odstrčilík.

Autor: Pavel Eichler

Foto: archiv Marka Odstrčilíka

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více