Petr Čepek:
Majáles, který prověřil charakter

Ne zradě kamaráda a vlastního přesvědčení

Herec hlubokých očí a vnitřních běsů. Muž mnoha velkých rolí. Málokdo ale ví, že s řadou postav, které ztvárňoval, měl Petr Čepek mnoho společného. Dokázal jít proti proudu, stát si za svým, i když riskoval kariéru, a říci ne tomu, co považoval za nespravedlivé. Ale co víc, o svém postoji mlčel, protože ho nepovažoval za výjimečný, ale čistě lidský a osobní.

vydáno 11. 7. 2013
Petr Čepek se narodil v září 1940. Když mu byly asi tři roky, jeho otec umírá. Děti i s maminkou se stěhují k babičce do Hrabůvek. Po smrti prarodičů se rodina přestěhovala do Ostravy-Poruby. Právě zde se setkává s divadlem. Jeho teta Miluška, učitelka, hrála v ochotnickém divadle. Petr tak jako třináctiletý poprvé vystoupil ve hře Zlatovláska. Po absolvování gymnázia je přijat na pražskou DAMU.
 
A právě jako student se zúčastnil i se svými kamarády studentského majálesu v roce 1962, ze kterého vyústilo jeho první zásadní ne. Co se na něm odehrávalo, není z dnešního pohledu nic divokého. Ale měřítka ideologie teprve počínajících šedesátých let byla naprosto odlišná. 
 
„Studenti se radovali a mělo to úžasnou atmosféru. Samozřejmě to vedlo k uličnictvím, z dnešního pohledu nevinným. Já jsem v rámci veselí vylezl na tramvaj a sundal kladku, aby do nás tramvaj nemohla najíždět,“ zavzpomínal pro Galerii NE přítel Petra Čepka herec Ladislav Mrkvička. Bohužel ho při jeho akci vyfotil příslušník StB zamíchaný do davu a nevinný žert měl zásadní dohru. Věc vyšetřovala policie a Mrkvička putoval do vazby. Brzy následovalo také vyloučení ze školy.




Petr Čepek (16. 9. 1940, Praha–Radlice – 20. 9. 1994, Vrchlabí)
Český divadelní a filmový herec.
 
  • Vystudoval gymnázium a v roce 1958 byl přijat na DAMU, do ročníku profesora Miloše Nedbala.
  • Po ukončení DAMU, odešel do ostravského Divadla Petra Bezruče, kde působil do roku 1965. V tomto roce se s několika kolegy a režisérem Janem Kačerem přesunul do Prahy a stal se členem souboru nově vznikajícího Činohernímu klubu, kde působil až do své smrti.
  • Podílel se zde na vzniku mnoha slavných představení (Machiavelli: Mandragora, Dostojevskij: Zločin a trest, Gogol: Revizor, Pinter: Narozeniny, O´Neill: Cesta dlouhého dne do noci, Čechov/Brecht: Svatby, Vostrý: Tři v tom, Horváth: Povídky z Vídeňského lesa aj.)
  • V létě 1989 podepsal petici Několik vět, v listopadu téhož roku se podílel na zrodu Občanského fóra. Účastnil se jednání s tehdejším ministerským předsedou Ladislavem Adamcem, 25. listopadu 1989 vystoupil na demonstraci na Letenské pláni.
  • Počátkem devadesátých let učil herectví na DAMU, v ročníku s Věrou Galatíkovou a Jaroslavem Vostrým.
  • V roce 1994 mu byla udělena in memoriam Český lev za dvojroli ve Švankmajerově filmu Lekce Faust.

(zdroj: Wikipedie)

„Schůze, kde se rozhodovalo o mém vyloučení, jsem se dokonce osobně zúčastnil, už jsem byl propuštěn z vazby. Všichni zde hromadně odhlasovali, aby mne vyloučili a potrestali. Jen Petr jako jediný řekl ne. Když nebudu já připuštěn k obhajobě a budu vyloučen, tak on také odmítá obhajovat, a předčasně ukončil studium na DAMU,“ říká Mrkvička.
 
A také připomíná kontext doby, který dává Čepkovu činu naprosto jiný rozměr. Tehdejší komunistický režim měl k dispozici řadu represivních nástrojů, kterými se mohl s opovážlivci vypořádat. Šedesátá léta totiž nelze vidět jen jako dobu Dubčeka, Smrkovského, uvolnění cenzury a dalších atributů nástupu reformního hnutí. Rok 1962 byl například rokem, kdy se v československých věznicích nacházelo téměř 3 000 politických vězňů.
 
Je to jen rok poté, co vedení KSČ oznámilo, že skončila nechvalně proslulá kolektivizace zemědělství, jedna z nejbrutálnějších vln útlaku totality, která zničila tisíce rodin a rozvrátila stovky let budovaných svazků a majetků.
 
Jen rok před pražským majálesem vyrostla Berlínská zeď, jeden ze symbolů železné opony, a ještě v roce 1960 byl z politických důvodů popraven skaut a odbojář Vladivoj Tomek.
 
Čepek bojoval s drakem
„Teprve později jsem si uvědomil, do čeho se Petr Čepek vlastně pustil. On se postavil drakovi s tisíci hlavami. Vnímal jsem to tehdy stejně jako dnes, jako statečný čin a postoj. Jako vyjádření protestu a pochopení nespravedlnosti, jako vydání se na cestu odporu nespravedlnosti,“ říká Mrkvička.
 
Petr Čepek se podle něj takto choval celý život. Byl vlastně až „demagog“ pravdy, který jasně říkal, to je zlo a proti tomu se musí bojovat bez ohledu na vše kolem. 
 
„Celá událost s naším ‚neukončením‘ školy měla ještě zajímavé pokračování. V roce 1968 jsem dostal dopis od rehabilitační komise, že diplom přece jen obdržím a mohu si pro něj přijet. Pod oznámením byl ale podepsán profesor Antonín Dvořák, který mne v roce 1962 ze školy vyhazoval. Tehdy mi došlo to převlékání kabátů s prominutím ‚hajzlů‘, kteří nám zničili život. Od své kolegyně v divadle jsem si půjčil rtěnku, na dopis napsal ‚vyližte mi prdel‘ a poslal zpět. Do čtrnácti dnů jsem diplom dostal poštou,“ popisuje, co se dělo později, Mrkvička. 
 
Činoherní klub – divadlo domovem
Nedostudovaný herec Čepek odchází do Divadla Petra Bezruče v Ostravě a brzy také na vojnu, kterou stráví v armádním uměleckém souboru. 
 
V roce 1965 začíná fungovat Činoherní klub, který se stal jeho druhým domovem. O jeho vztahu k malému divadlu v centru Prahy, ale hlavně o samotném Čepkovi krásně hovoří jedna věta ze staršího rozhovoru. „Byl to každodenní zápas o sen mladosti, ale i touha žít ve shodě se sebou samým. Jednou přijde čas, který přinese s nějakým novinářem otázku: Co pro mne znamená být hercem právě v Činoherním klubu? Znamená to pro mne všechno. Pevnou půdu pod nohama, moudrost kamarádství, které hledáme obvykle celý život, abychom ho nakonec nenašli, i pocit nevyhlašovaného porozumění. Je to místo, kde se především odehrává můj život.“ 
 
Čepek v klubu exceluje a stává se hvězdou, stejně jako jeho kolegové Josef Somr nebo Jiří Hrzán. Všímá si ho také film a televize. S režimem si ale nikdy nezadal. Hraje si „své“ a v angažovaných rolích se neobjevuje. Naopak dostává role ve spíše problematických, ale uznávaných filmech, jako je Údolí včel nebo Adelheid.
 
Po roce 1970 však s normalizací přichází do Činoherního klubu nové vedení a řada her, ve kterých Čepek exceloval, je stažena. 
 
Petr Čepek bojuje s majorem Zemanem
V době normalizace vzniká v Československé televizi seriál, který je asi nejznámějším symbolem doby, propagandy a překrucování historie. Třicet případů majora Zemana má ukázat celou poválečnou etapu z pohledu vládnoucí strany a zpětně se vypořádat s nepřáteli režimu.
 
Na jeho tvorbě se podílí elita tvůrců v čele s Jiřím Procházkou a Jiřím Sequensem a munici pro palbu do nepřátel dodávají poradci z StB. Ve třiceti dílech se vystřídala celá elita našeho herectví, ať už zcela dobrovolně, nebo z obavy před případnými represemi.
 
Jeden z mála herců, který dokázal odmítnout roli v seriálu, byl právě Čepek, který měl účinkovat v dílech z let 1967 a 1968, Klauni a Štvanice.  
 
Šlo přitom právě o ty nejostřeji sledované díly popisující „krizová léta“. Byly tak citlivé, že se jejich scénář neodvažoval sám schválit ani ředitel Československé televize Jan Zelenka a poslal je ideologickému tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi. Na pracovní projekci Klaunů dokonce osobně dorazil i druhý nejmocnější muž strany Vasil Biľak.
 
Příběhy líčí události konce šedesátých let jako výsledek spiknutí západních špionů. Ti se v rámci tajné operace „Lyautey“ snaží získat na svoji stranu především umělce a inteligenci. Poštvat je proti myšlenkám komunismu, ale také v nich vzbudit vzájemnou závist a touhu po penězích. 
 
V roce 1978 dostal Čepek nabídku hrát básníka Pavla Daneše. Tento „floutek“ v kožené bundě holduje alkoholu, navazuje pochybné známosti a živí se předčítáním poezie. Ve skutečnosti je součástí plánu Západu, jak nahlodat samotnou podstatu socialismu. Vše, co se v díle objevuje, má reálný základ, jenž ty, kteří uvedená léta pamatují, musel bít do očí. 
 
Poetická vinárna tak nápadně připomíná tehdejší oblíbenou Violu. Samotný Daneš měl podle obecného názoru vzor ve Václavu Havlovi nebo Pavlu Kohoutovi. Podle historiků měl ale představovat spisovatele Jana Beneše. Scenárista si totiž od svých poradců z ministerstva vnitra (ti včetně lidí od StB dohlíželi na to, aby měl seriál správný ideologický náboj) vyžádal spis, který StB vedla na Beneše. Procházka měl zálibu v pohrávání si se jmény, odtud hříčka Daneš – Beneš.
 
A právě zde padla režisérova volba na Petra Čepka. Ten ale radikálně odmítl. Podle očitého svědectví zaměstnance televize si z očí do očí s autorem vyříkal, že tuhle roli prostě nebere. Role básníka Daneše se nakonec ujal Petr Štěpánek. I v tuto chvíli Čepek riskuje kariéru a možnost objevit se v televizi. Dál se věnuje především divadlu.
 
Ne zbytečné stafáži v politice
Stejně jako další herce i Petra Čepka radikálně zasáhly události roku 1989. Čepek podepsal výzvu Několik vět a po 17. listopadu právě do „jeho“ Činoherního klubu přišli studenti informovat, co se stalo na Národní třídě. Čepek se zúčastnil i klíčové schůze divadelníků v Realistickém divadle a založení Občanského fóra. 
 
Novým poměrům pomáhá ze všech sil. Vyráží například na známé spanilé jízdy, na kterých herci společně se studenty informovali v malých městech o tom, co se děje v Praze. Dokonce se nebál bouřlivé atmosféry na sjezdu Jednotných zemědělských družstev. Byl Občanským fórem také vybrán do delegace, která v čele s Václavem Havlem jednala s předsedou tehdejší vlády Adamcem. 
 
Přesto Čepek neměl žádné politické ambice. „Zapojil jsem se jako každý v listopadu 89. Vzdal jsem to, když přestaly velké mítinky a začalo se tvrdě pracovat. V Občanském fóru se vytvořil tým specialistů a já viděl, že tam nemám co dělat,“ popsal tuto dobu v jednom z rozhovorů. Vrátil se tedy k herectví a začal vyučovat na DAMU. V této době také dostal jednu ze svých nejzásadnějších rolí ve Švankmajerově filmu Lekce Faust. 
 
Petr Čepek zemřel na rakovinu 20. září 1994. 

Autor: Jiří Šťastný, iDNES.cz

Foto: Kamera, režie: Ondřej Tylčer; ilustrace Jaroslav Ježek

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více