Marie Švermová:
Počkej ještě deset let

Ne jednomu sňatku z rozumu

„Dvacet pět let jsem do tebe zamilován… vezmi si mne.“ Takovou větu by možná jednou chtěla slyšet každá žena. Zvlášť kdyby ji pronesl jeden z nejmocnějších mužů v zemi. Málokterá žena by ale také hádala, že odpověď NE v budoucnu zapříčiní její pád a změní jí život k nepoznání. Že odmítnutí vzbudí pomstychtivost, která ji přivede takřka na popraviště, a že z úst stejného muže uslyší jen o pár let později: „…je to ďábel s tváří anděla!“

vydáno 1. 7. 2013

 

Politiky a diktátory obzvlášť máme často sklon vnímat jako zrůdy nebo roboty beze špetky lidskosti, za jejichž rozhodnutími stojí jen zvrácené politické ideály nebo touha po zlu. Možná je to i způsob, jak se od nich odlišit a nepřiznat si, že jde o stejné lidské bytosti, jako jsme my – bytosti ovládané strachem, láskou i nenávistí. Osudy celých států a mnoha jejich občanů přitom často závisí na těch nejpřízemnějších emocích. A konkrétní životní příběhy  pak jako by vypadly ze scénáře hollywoodského filmu…

Zamilovanou větu v úvodu vyslovil Václav Kopecký, jeden z nejobávanějších a nejmocnějších mužů komunistického Československa, ministr informací a kultury a vrchní ideolog a propagandista strany, odpovědný za přípravu a realizaci politických monstrprocesů. Kopecký celý život lačnil hlavně po osobní moci, nebyl z těch, kteří se komunisty stali z idealismu a ze snahy pomáhat chudým. Jeho „charakter“ se ukázal i na vztahu k jeho platonické životní lásce.

Tou podle jeho vlastních slov byla Marie Švermová. Znali se od raného mladí, když se po první světové válce setkali v takzvaném Marxistickém sdružení. Asi už tenkrát Kopecký Marii, tehdy ještě Švábovou, obdivoval, ale ona se zamilovala do spolurevolucionáře Jana Švermy, se kterým začala žít a zanedlouho se jim narodila dcera. To byl konec Kopeckého nadějí. Oženil se pak s Hermínou Jelínkovou a se Švermovou se následující desetiletí intenzivně setkával jen v pracovní rovině.

Marie Švermová byla idealistkou, která si vytkla za životní cíl pomáhat chudým a utlačovaným. Po první světové válce se zdálo, že tou správnou cestou je komunismus, a Švermová se tak ve své touze zlepšit svět fanaticky oddala komunistické straně. Strana jí byla vším, strana měla vždy pravdu. Díky své slepé víře byla Marie schopná přehlížet čím dál více nepravostí a zločinů, kterých se strana v Sovětském svazu a později i v Československu dopouštěla. Vlastní zaslepenost se ale i jí samotné stala osudnou. 


  • Marie Švermová (1902-1992)
  • V roce 1921 vstoupila do Komunistické strany Československa, zanedlouho začala pracovat přímo v jejím aparátu, od roku 1929 byla členkou ústředního výboru

 

  • Po roce 1945 se mimo jiné podílela na infiltraci komunistických agentů do jiných stran, v roce 1948 se stala poslankyní, roku 1949 zástupkyní generálního tajemníka KSČ

 

  • V roce 1951 byla zatčena, vyloučena z KSČ a ve vykonstruovaném procesu s krajskými tajemníky odsouzena na doživotí, propuštěna byla na podzim roku 1956

  • V době normalizace se snažila podporovat politické vězně, jako jedna z prvních podepsala Prohlášení Charty 77, ale především díky svému věku se do disidentských aktivit již výrazně nezapojovala

     

     

 

 

 

 

 

 

 

 

K tomu došlo ale až po válce, ve které při Slovenském národním povstání zemřel její milovaný muž Jan. V roce 1945 se psychicky zlomená Švermová vrátila z ruského exilu a právě v tu dobu rozhodla o svém budoucím osudu (a kdo ví, možná i o osudu mnohých dalších). Kopecký totiž vycítil svou šanci a pronesl onu inkriminovanou nabídku: „Dvacet pět let jsem do tebe zamilován, s Hermínou to rozseknu, vezmi si mne.“ Jak víme, Švermová odmítla, dokonce mu odpověděla: „Musíš ještě deset let počkat, potom se uvidí,“ a obrátila celou událost v žert.

Marie Švermová znala tou dobou svého nápadníka přes dvacet let, musela dobře vědět, že jí odmítnutí nikdy nezapomene a že se jí nějakým způsobem určitě pomstí. Kopecký se navíc stal pravou rukou Klementa Gottwalda a již tehdy bylo jasné, že jeho politická kariéra bude stoupat – byl jedním z nejmocnějších lidí ve státě. Být manželkou takového muže by znamenalo stát se téměř nedotknutelnou, o politické moci či majetku nemluvě, kladnou odpovědí by si Švermová zabezpečila bezproblémovou budoucnost. Marie ale nikdy nebyla ženou, která by se ve svém životě rozhodovala podle takových měřítek. Její „ne“ muselo Kopeckého, člověka s obrovským egem, bezcharakterního a mstivého, urazit k nepříčetnosti. Navíc postupem času mezi nimi docházelo i k politickým rozepřím, Švermová si jako téměř jediná z vysokých komunistických činitelů dovolovala Kopeckému oponovat.

O Marii, údajně pohlednou ženu, se zajímalo více funkcionářů, prý se jí přezdívalo „krásná vdova“. Ona se rozhodla svou depresi po smrti manžela zahnat usilovnou prací, přesto se nakonec s jedním mužem sblížila – s o deset let mladším a ambiciózním funkcionářem Ottou Šlingem. Ačkoli poměr kvůli Šlingově rodině nakonec ukončila (v archivech se dokonce dochoval i její dopis: „Oto, pamatuj si, můžeš způsobit bolest sobě i mně, ale ne Marian a dětem…“), stal se jí osudným.

To už totiž nastala padesátá léta, boj s třídním nepřítelem byl v plném proudu a měla na něm podíl i Švermová, ačkoli pak po zbytek života tvrdila, že nevěděla o jeho skutečné podobě, a litovala, že se zločinům nedokázala postavit. Podle sovětských instrukcí bylo potřeba najít nepřítele i uvnitř strany. Volba padla právě na velmi ctižádostivého brněnského krajského tajemníka Šlinga. Bylo jen otázkou času, kdy z něj začnou po brutálních výsleších padat nesmyslná přiznání, a protože se se Švermovou samozřejmě pracovně stýkali, její jméno při vyslýchání padalo stále častěji.

A tu přichází čas Kopeckého pomsty. K zatčení Šlinga a následně Švermové by došlo (na příkaz sovětských poradců) zřejmě tak jako tak, ale Kopecký se velmi zasazoval o její tvrdé potrestání a jako vášnivý řečník si nenechal ujít žádnou příležitost oba co nejvíce vulgárně a surově ponížit a zdeptat. Nikdy Švermové její „ne“ neodpustil, obzvláště poté, co si začala s o dost mladším Šlingem, který byl navíc židovského původu (Kopeckého antisemitské proslovy jsou neblaze proslulé). Švermová vzpomínala, jak na ni například před stranickou komisí naléhal: „…dosud jsi na Šlinga nic špatného neřekla, ani jsi nepoužila slovo lump, ani jsi neřekla, že ho nenávidíš.“  

Kopeckého projevy, které se vážou k tomuto a navazujícímu procesu s generálním tajemníkem Slánským, nesou všechny znaky nejtvrdší stalinské propagandy. Vrchní komunistický demagog se vyžíval především v líčení nejrůznějších pikantností a neopomněl neustále připomínat Švermové „špinavý poměr s Ottou Šlingem“. Veřejné zostuzení bylo dokonáno: „Případ Otty Šlinga a spol. jest případem Marie Švermové, jen za pomoci Švermové mohl Šling a spol. hráti svoji zločinnou úlohu… celá ta šlingovská banda škůdců a spiklenců byla jen cizí špionáží uměle vypěstovanou násadou zmijí.“ Ze Švermové učinil největší nepřítelkyni strany, o Šlingovi prohlašoval: „Jeví se jako zločinný netvor, surový zvrhlík, jako kriminální dobrodruh.“ Každé slovo přitom obviněné přibližovalo k nejvyššímu trestu…

 Marie Švermová trestu smrti, na rozdíl od jejího milence Šlinga nebo Rudolfa Slánského, unikla. V rámci obřího procesu byla odsouzena „pouze“ k doživotí. Jejím zatčením se pro ni ovšem zhroutil svět – vše, v co celý život věřila, za co celý život pracovala a bojovala, bylo pryč. Naopak strana, která měla přece vždy pravdu, ji odvrhla. Lidé, se kterými se znala celá desetiletí, i její nejbližší včetně vlastního otce se jí zřekli. To, spolu s těžkými podmínkami ve vězení a během vyčerpávajících výslechů,  způsobilo, že se psychicky zhroutila a přistoupila na všechna nesmyslná a nepravdivá obvinění. U soudu tak vypovídala jak proti Šlingovi nebo dlouholetému příteli Slánskému, tak třeba i proti svému bratrovi (ačkoli výpovědi svědků byly pouhou formalitou, o rozsudcích bylo již dávno rozhodnuto). Švermová se stala živoucím příkladem toho, kam až může člověk zaslepený jakoukoli vírou nebo ideologií dojít. A také toho, že revoluce velmi často pojídá vlastní děti.

Teprve po svém zatčení si Marie Švermová uvědomila, jak skutečně funguje systém, který do té doby tak neochvějně podporovala. Bez této zkušenosti by se možná nikdy nezačala brát za práva těch, které režim utlačoval, a nedospěla by k názoru, že socialismus nemůže existovat bez demokracie. A pravděpodobně by ani jako jedna z prvních nepodepsala Chartu 77. Říct ne se někdy vyplatí, i když to tak zpočátku vůbec nemusí vypadat. 

Autor: Alžběta Medková

Foto: Jaroslav Ježek

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více