Lenka Lichtenberg:
Ze Semaforu na horu Masada

Ne přežitým tradicím

Když jí bylo deset let, byla hvězdou Semaforu jako Lenka Hartlová. V dospělosti emigrovala, vrátila se ke svým židovským kořenům – a s odvahou, originalitou a svobodomyslností je po svém přepracovala. Řekla „ne“ tradiční interpretaci židovské hudby. Staré tklivé jidiš písně zpívá ve svěžím rytmu world music a synagogální zpěvy vyhrazené dříve pouze mužskému hlasu zpívá a skládá… sama. Seznamte se: Lenka Lichtenberg.

vydáno 23. 6. 2013

 

Dodnes je na Youtube k vidění píseň Tulák, kterou zpívá s Jiřím Suchým. Blonďatá holčička s jasným hláskem brala svoji popularitu jako samozřejmost. Málokdo věděl – a dlouho ani ona ne – že je „dítětem holocaustu“. Z její rodiny přežila pouze maminka a babička. Maminka Jana Renée Friesová napsala o svém mládí v terezínském ghettu knihu Pevnost mého mládí. Lenka se o svém původu dozvěděla jaksi „mimochodem“. „Maminka mi rodinný osud pouze naznačila. Co to je židovství, mi vlastně nevysvětlila vůbec. O judaismu se nikdy nemluvilo. Válečná rodinná historie byla vždy ‚v mlze‘ a já jsem se moc nevyptávala. Od doby, kdy maminka začala přednášet na židovské obci filozofii a já tam občas zazpívala, se naším jediným židovským zvykem stalo zapálit v pátek večer svíčky a mít spolu pěknou večeři. Žádné modlitby – ty jsme tehdy stejně neznaly, jen svíčky a trošku sváteční pocit.“

Když Lenka dospěla, šla studovat na konzervatoř. Za normalizace se rozhodla pro emigraci. Nejprve žila v Dánsku, kde dále studovala hudbu a vydělávala si zpěvem rockových, folkových a popových písní po kavárnách. Později se odstěhovala do Kanady. Jednoho dne se rozhodla udělat si výlet do Izraele. A tento výlet změnil její další směřování. „Něco ve vzduchu mne okamžitě chytilo za srdce. Měla jsem neuvěřitelně silné pocity, že tu zemi znám a že tam patřím. Na hoře Masada jsem se rozhodla obrátit svůj život vzhůru nohama.“ Vrátila se do Vancouveru, začala studovat židovskou hudbu a zpívat nejen anglicky vlastní písně na židovská témata, ale i hebrejsky a jidiš.

Podotkněme, že není příliš obvyklé, aby mladá, atraktivní a nekonformní zpěvačka zpívala jidiš písně. Jidiš je tradiční jazyk východoevropských Židů a dnes s ním mluví pouze malé skupiny ultraortodoxních, tedy přísně tradičních Židů v USA a Izraeli. Písně jidiš jsou záležitostí pro pamětníky či pro ty, kteří se chtějí nostalgicky přenést do tragicky zaniklého předválečného světa evropských židovských komunit. Používají se k podkreslení tklivé nálady filmů o holocaustu, k navození atmosféry smutku a odevzdání nebo naopak romanticky idealizují. Lenka (už Lichtenberg) několik let zpívala v ženské klezmerové skupině Sisters of Sheynville, kterou spoluzakládala, ale líbivá swingová interpretace jidiš písní, ač nadšeně přijímaná většinovým publikem,  ji samotnou neuspokojovala. V roce 2011 kapelu opustila a vydala se vlastní cestou. Vnímala specifickou melodičnost a orientální šmrnc, který jidiš hudba má, a ty zdůraznila. Důkladně muzikologicky vzdělaná žena začala psát vlastní aranže tradičních písní – a dokonce psát i jidiš písně vlastní. Chvíli trvalo, než její pojetí našlo své publikum, ale Lenka se  nevzdala.




  • Lenka Lichtenberg se narodila v Praze
  • Po boku Jiřího Suchého se stala dětskou hvězdou Semaforu
  • Studovala na pražské konzervatoři a po emigraci na University of British Columbia a York University
  • Věnuje se interpretaci etnické a především židovské hudby
  • Vydala řadu samostatných alb
  • Její český program najdete na www.lenkalichtenberg.com 

 

Od roku 2001 Lenka říká další „ne“ a vstupuje do nové, neprobádané oblasti. Vystudovala kurz pro kantory – zpěváky liturgické synagogální hudby, začala pravidelně zpívat při bohoslužbách rekonstruktivní židovské komunity Darchei Noam v Torontu a dokonce psát vlastní liturgické hebrejské skladby. Žena! V historii byla aktivní účast na židovské liturgii (včetně zpěvu, četby textů, nošení pokrývky hlavy „kipy“, modlitebního pláště a řemínků) povolena pouze mužům. Zatímco ortodoxní směr judaismu na této výlučnosti stále trvá, jiné směry judaismu v menší či větší míře vstup žen postupně akceptují. Pro Lenku však tento krok nebyl jednoduchý z rodinných důvodů – její manžel pochází ze starobylé sefardské židovské komunity z iráckého Bagdádu, která byla vždy ortodoxní. Nabízí se tedy otázka, jak se stavěl k Lenčině průkopnické aktivitě? „Manžel mi dvacet let teoreticky fandil. Ve skutečnosti se mojí hudbou cítil ohrožen. Snažil se kontrolovat, co mohu a co nemohu. Před čtyřmi lety jsme se z těchto i jiných důvodů málem rozvedli. Když si uvědomil, že je opravdu konec, začal přemýšlet a musím s obdivem říci, že na sobě dost dramaticky zapracoval. Nechtěl mne ztratit. Zatím to funguje – s jeho změněným přístupem ke mně a k našemu životu. Od té doby mi začíná opravdu fandit, i když cestuji stále častěji. Podobně byl nucen se vyrovnat s tím, že každého nás to táhne do jiné komunity. V té mojí máme paní rabínku a dva kantory, muže a ženu. Mne přijali s otevřenou náručí. Když jsme poprvé přišli s manželem do reformní synagogy a on uviděl rabínku s kipou na hlavě a s modlitebním šálem, bylo mu to nepříjemné a léta si stěžoval. Ale i na to si zvykl. Mně jeho ortodoxní komunita – ty nastrojené ženy štěbetalky za přepážkou, které vůbec nedávají pozor, co se děje, protože jsou zcela ignorovány – velmi nevyhovovala, ale i já jsem si zvykla. Alespoň už celou dobu v duchu nenadávám, místo toho oceňuji příležitost sedět dvě hodiny vedle manželovy maminky, kterou mám moc ráda, a držet ji za ruku. Teď ale každé svátky vedu bohoslužby ve své komunitě, takže už není tolik příležitostí.“

Vytrvalost a cesta za vlastní vizí se Lence, matce tří dětí, vyplatila. Děti vychovala v úctě k židovské tradici, ale i ve svobodě volby. V komunitě cítí vřelost, otevřenost, zpívá náboženské nápěvy a přitom tvrdí, že není zbožná. „Jsem spíše spirituální, věřím v duši a důvodem pro všechny mé činy je svoboda.“ Vrací se pravidelně do Česka, jejím krásným darem opuštěným synagogám je CD liturgických písní „Songs for the Breathing Walls“. Každá z nich byla natočena v jiné synagoze.  Po letech, kdy na prvním místě byla rodina, se Lenka stále více věnuje vlastním hudebním projektům. Obklopila se špičkovými hráči world music a společně zkouší originální fúze tradičních a nových zvuků, nástrojů a rytmů. Blízký východ se setkává s Brazílií, Indie s východní Evropou. Výsledkem je svěží, moderní a zajímavá hudba, která si přesto zachovává cosi blízkého, poetického. Poslední alba Fray (Svoboda) a zbrusu nové Embrace (Objetí) jsou toho důkazem. Jak Lenka cítí setkání starého a nového, které svojí hudbou vyjadřuje? Co je pro ni židovství? „Historie. Pokrevní pouto. Kontinuita – pokračovat v tom, co intuitivně cítím, že mám v sobě, předávané tisíc let od Masady a před Masadou. Kultura už tolik ne, mám ráda kulturu novou, kterou i já spoluvytvářím. Učím se hudební tradice a pak na nich stavím, většinou s respektem…“ A ozve se upřímný smích.

 

 

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více