Lumír Němec:
Hrdinů si Češi vážit neumí

Ne pošpinění jména jednotky

„Česká jednotka speciálních operací SOG nechala v Afghánistánu na holičkách své spojence. Na rozkaz velení vojáci opustili britské kolegy přímo v akci, protože byla nebezpečná,“ napsal v dubnu 2009 redaktor předního seriózního deníku. Spustil tím obrovskou lavinu, v níž uvázli všichni členové elitní české jednotky, která byla i na základě tohoto křivého nařčení později zrušena a rozpuštěna. Z vychvalovaných a vyznamenávaných hrdinů se stali v očích veřejnosti padouši a zbabělci. Cesta k nápravě a očištění byla dlouhá a nesnadná.

vydáno 1. 5. 2013

Jedním z nařčených vojáků byl i Lumír Němec, velitel Útvaru speciálních operací Vojenské policie, známého pod zkratkou SOG, který se rozhodl, že to tak nenechá. Řekl ne lžím a pomluvám, řekl ne urážkám a zneuctění památky padlých. „Nerad bych se dočkal toho, že by někdo na základě lživých informací z toho článku přišel za malým Ríšou Štěrbou, jehož otec v Afghánistánu zahynul při útoku sebevražedného fanatika, a řekl mu: ‚Tvůj táta byl srab.‘ Milan Šterba byl přitom výjimečný a statečný chlap,“ říká Lumír Němec.

Na jeho hlavu se snesla i další obvinění, jako že si členové jeho týmu jezdili volně po Afghánistánu a stříleli Talibance jako zvířata na safari – pro pobavení a ukrácení dlouhé chvíle. „Nic takového se totiž nikdy nestalo. Článek, který vyšel v těch novinách, je naprostá lež. Pokud bychom utíkali z boje, jako první by si stěžovalo britské ministerstvo obrany. Šlo o tendenčně vyrobenou dezinformaci s cílem očernit SOG, aby mohl být snadněji rozpuštěn,“ vysvětluje Němec, kterého ozbrojené složky přitahovaly od dětství, ale vstoupil do nich až po sametové revoluci, protože nesnáší komunisty a nechtěl se stát jejich ozbrojenou pěstí. V okamžiku, kdy došlo k převratu, se všechno změnilo.


vv. Bc. Lumír Němec

bezpečnostní expert, bývalý policista, voják
 
  • U Policie ČR pracoval 14 let, z toho 2 roky u Ochranné služby vládních činitelů a 12 roků u Útvaru rychlého nasazení PČR, který prováděl zákroky proti zvlášť nebezpečným pachatelům a teroristům. Spolupracoval se specialisty SAS, Delta force, GSG 9, BBE, GIS, RAID, GIGN a dalšími příslušníky zahraničních protiteroristických jednotek.
  • V roce 2004 se podílel na ochraně českého ambasadora v Bagdádu.
  • V letech 2004—2009 vykonával funkci náčelníka Speciálního oddělení SOG (Útvaru speciálních operací vojenské policie). Zodpovídal za výcvik útvaru, plánování a realizace specializovaných akcí policistů SOG, jak na území ČR, tak v rizikových oblastech.
  • V roce 2005—2006 byl velitelem ochrany oblasti Střed v Kosovu.
  • V roce 2007 a následně 2008 působil jako velitel operační skupiny SOG v Afghánistánu v provincii Hílmand. Skupina plnila speciální úkoly pro potřeby koaličních sil a zabezpečovala osobní ochranu VIP v dané oblasti.

V roce 1991 nastoupil k policii k ochranné službě, ale už od začátku toužil přejít k Útvaru rychlého nasazení, který je známější pod zkratkou URNA. Tam dělal práci, která ho bavila. Nikdy to necítil jako nějaké poslání, ale svou prací opravdu žil. V roce 2004 došlo k personální reorganizaci URNY a Němcova podskupina, která se zabývala utajenou činností, byla zrušena bez uvedení důvodů. Policista měl dvě možnosti: buď jet do Iráku jako kontraktor, což by byla práce na půl roku až rok, ale jeho dcera tátovy pobyty v zahraničí špatně snášela. Druhou možností byl nástup ke vznikajícímu SOGu, Útvaru speciálních operací Vojenské policie.

Taková hra. Bez možnosti "sejfnout" život
Ve svých čtyřiceti letech absolvoval další výběrové řízení, kdy opět běhal s batohem po lese. Nechtělo se mu, ale šel do toho a nikdy nelitoval. „To, co jsem zažil u SOGu, jsem nezažil nikde jinde. Byl to vrchol mé kariéry profesionálního vojáka,“ říká Lumír Němec. SOG byl unikát, který mohl dělat policejní práci, vojenskou taktiku, případně i operativní činnost. Hrnuli se do něj policisté, členové zásahových jednotek, Útvaru rychlého nasazení, vojáci z 601. speciální jednotky a příslušníci Bezpečnostní informační služby. Stejně unikátní byly jejich bojové zkušenosti. Od druhé světové války v Česku neexistovala jednotka, která by dělala práci jako SOG.
 
Během války v Afghánistánu byla nasazena do provincie Hílmand, kde probíhaly nejtvrdší boje. Češi v Hílmandu podporovali Brity při ofenzivních operacích. Dobývali s nimi nepřátelské město Rahim Kalay, které Talibanci bránili hustou minometnou palbou. Jindy čistili talibanské safe housy a dělali průzkum bojem. „Když jste ve válce, zjistíte, že je to dost podobné jako v počítačové hře. S tím rozdílem, že si nemůžete sejfnout život a znovu ho naloadovat,“ popisuje Němec.
 
K přestřelkám docházelo většinou v noci. Běžně se stávalo, že vedle českých vojáků dopadl granát nebo přistála raketa. Největší nebezpečí hrozilo při pohybu v tzv. Green Zone. Jde o jediné místo, kde teče voda, a proto zde roste zeleň. „Ke střetům v nich nejčastěji docházelo po náhodném setkání se skupinkou domorodců. Tři minuty poté, co zmizeli, se na nás spustila palba ze samopalů, kulometů, erpégéček. Lítá vám to kolem hlavy, vidíte jen plamínky z hlavní, a když vymastěj celou munici, zase se stáhnou. Trvá to třeba jen minutu. Říkali jsme tomu harašení. Taková hra. Oni na nás, my na ně,“ vzpomíná Němec.
 
Češi přicházeli s jinou taktikou než Britové, kteří na místě neměli speciální jednotky. Útočili na bodové cíle. Například se dozvěděli, kde mají Talibanci svůj safe house. V noci se k němu přiblížili, s pomocí výbušniny vyrazili dveře, vběhli dovnitř, udělali svou práci a zase se vrátili na základnu. Není to zrovna bezpečná práce. Za dveřmi může být nástražné zařízení. Může tam být chlap s kalašnikovem. Někdo po vás může hodit granát. Při dobývání safe housů platí obecná poučka: Počítej s nejhorším a doufej v lepší. Ve speciálním týmu musí všichni fungovat jako kolečka v hodinkách. Proto se do jednotky, jako byl SOG, vybírají lidé, kteří jsou velkými osobnostmi, ale současně jsou schopni pracovat v týmu. „Bez něj totiž v boji neznamenáte nic,“ říká Lumír Němec. V jeho jednotce působili i nováčci bez bojových zkušeností, ale všichni se osvědčili, a to i v těch nejhorších chvílích.
 
K největšímu střetnutí došlo na západním břehu řeky Hílmand. Na východním v tu chvíli probíhala britská ofenziva. Úkolem Čechů bylo posunout se o pět kilometrů severněji a udělat průzkum. Když se dostali na místo, ze zelené zóny na ně vyletěla raketa. Talibanci ostřelovali Brity za řekou. Jakmile zaregistrovali české vojáky, stáhli se. Němec volal na velitelství a dostal rozkaz zůstat na místě s tím, že tam Britové pošlou průzkumný vrtulník. Pro Brity to bylo výhodné, protože palba utichla, zato Češi se teď stali nebezpečně statickým cílem. Ve chvíli, kdy velitel SOGu do vysílačky naléhal, že chce pryč, začala řežba. Na osmnáct českých bojovníků začalo létat všechno, co měli Talibanci k dispozici.
 
Když Češi přijeli do Hílmandu, nikdo je neznal. Když odjížděli, Britové je zdravili: „Achoj, jak se máš?“ a kérovali si znak české jednotky mezi lopatky. Důstojník, který měl za sebou jedenadvacet let u britské jednotky a ze začátku Čechům příliš nedůvěřoval, nakonec přišel a řekl, že za celou kariéru nedělal s tak dobrými vojáky. Zčásti za to mohla i duchapřítomnost a odvaha dvou Čechů, kteří z hořícího auta zasaženého nástražnou bombou vytáhli britského kolegu a zachránili mu tak život. Brit sice přišel o obě nohy, ale žije a chodí na protézách. „Petr Králík z naší jednotky za to dostal vyznamenání od prezidenta republiky. Chtěl jsem nahlásit oba, ale dva lidé se do kolonky nevešli. Tímto se ‚Goosovi‘ omlouvám,“ vzkazuje Lumír Němec.
 
Vážit si vlastních hrdinů se v Česku moc nenosí. Sestřenice velitele SOGu si brala Američana. Když končil předsvatební večírek, všichni jeho příbuzní za Lumírem přišli a děkovali mu za to, že bojoval na jedné straně s jejich kluky. Bylo to nejupřímnější ocenění, jakého se mu dostalo. U nás vojákům nikdo neděkoval. To by ještě tolik nevadilo. Ale mělo to být mnohem horší.
 
Řezník a kat
Všechno začalo na jaře 2009, kdy se funkce ministra obrany ujal nový ministr Martin Barták. Okolo desáté dopoledne si k sobě zavolal Němce, jeho šéfa a jeho zástupce a dal jim rozkazy, že jsou převeleni. Původní důvod byl, že měli nepořádek v papírech a že je zájem, aby se řádně naučili zpracovávat záznamy podle armádních předpisů. Po převelení Němec odjel na velitelství vojenské policie, a když se po dvou hodinách vrátil, už na Strahově nesměl podepsat ani papír. Po dvou měsících se měli spolu s kolegy vrátit na svá původní místa. Ale během velmi krátké doby už bylo zřejmé, že se nikam nevrátí a že se začíná pracovat na zrušení SOGu.
 
V této době vyšel ve velkých seriózních novinách první článek od redaktora, který se „specializoval na armádu“, o tom, že členové SOGu v Afghánistánu nechali britské spojence na holičkách, že utekli z boje jako zbabělci a že ve volných chvílích vyráželi na lov Talibanců. „Byl to naprostý šok,“ vzpomíná Lumír Němec. „Do té doby jsme byli vyznamenáváni a dodnes máme nejvíc záslužných křížů na počet členů jednotky, byli jsme vynášeni až do nebe. A najednou vyjde článek, který nás neuvěřitelným způsobem zneuctí. Bylo to něco, co mě posadilo na zadek,“ říká.
 
Pak přišly další kroky. SOG byl zrušen a Lumír Němec z armády odešel do civilu. Dehonestace pokračovala. Vyšly další urážlivé články. Vygradovalo to, když odstranili portrét padlého praporčíka Milana Štěrby z čestného místa na chodbě před vchodem do pracovny náčelníka vojenské policie. „Začalo mi to připomínat léta dávno minulá, kdy komunisti tvrdili, že tady americká armáda vůbec nebyla, že nás osvobodil jenom Sovětský svaz, a v západních Čechách se bouraly pomníky amerických vojáků,“ zlobí se dnes už bývalý velitel SOGu. 
 
Ze začátku to byl šok a frustrace. Ale pak si s kamarády řekl, že musí něco udělat a že svou jednotku musí očistit. Jediný, kdo to mohl udělat, byl britský plukovník Richard Westley, pod jehož velení SOG v Afghánistánu spadal. Do Anglie se za ním vydala dvojice českých reportérů a domů pak přivezla svědectví vyvracející všechny lži.
 
O obvinění, že si Češi jezdili po Afghánistánu a lovili Talibance, plukovník Westley doslova řekl: „Nebylo to možné, protože každá operace pod mým velením byla koordinovaná z mého velitelství. Takže ani nemohli opustit tábor, aniž by o tom moje velitelství vědělo. Protože na bráně byl britský voják, a pokud by Češi odjížděli, museli by se odhlásit přes něj. On by řekl, že český SOG odjíždí, takže bych o tom věděl. Navíc s nimi byl styčný důstojník, můj nejlepší voják, který by mi řekl, že Češi odjíždějí bez povolení. To se nestalo. Jejich operace byly moje operace. A nebyly žádné tajné operace načerno za mého působení, o nichž bych nevěděl. To, co český SOG vnesl do boje, byly velmi specifické schopnosti. Prošli mnohem náročnějším výcvikem než moje pěchota a vnesli vícenárodnostní příchuť, což bylo v koalici velmi důležité. Tedy mohl bych vést svou misi v Afghánistánu bez Čechů? Ano, mohl. Ale bylo by to mnohem obtížnější a pravděpodobně bych ztratil více vojáků. Bez jejich schopností bychom byli mnohem méně výkonnou bojovou skupinou.“
 
Od zrušení SOGu v té době uběhly tři roky, ale úsilí se vyplatilo. SOG má svou zástavu. A byla to jediná zástava, která se vracela na Vojenský historický ústav v době, kdy například prezident udílel medaile. Na inauguraci prezidenta Zemana už ale zástava SOGu nechyběla. Dnes se situace otočila o sto osmdesát stupňů. „Nikdo ale neřekl ani půl slova ‚promiňte‘. Vedle toho zůstávají další otázky. Když jsme dokázali, že to tak nebylo, kdo tedy stál za celou antikampaní? Kdo může za to, že se promrhaly miliony a že přišlo sto lidí o práci? Proč to někdo udělal, když se dokázalo, že to nebyla pravda? Britský generál Westley napsal vysvětlující dopis už v roce 2008, tedy ještě před naším zrušením. Patřičná místa ho měla k dispozici. Vysoce postavení lidé v armádě věděli, že se lže. A já se chci ptát proč? Komu to prospělo?“ říká Němec.
 
Jednou za rok se veteráni ze SOGu scházejí u hrobu padlého kamaráda Milana Štěrby na výročí jeho smrti. Nikdy v minulosti tam nikdo jiný nebyl. Letos tam byl náčelník vojenské policie, tiskový mluvčí, čestná stráž, zástupce klubu veteránů a hned se z toho udělala prezentace na Army.cz o tom, jak náčelník vojenské policie klade kytici na hrob padlému vojákovi. „Do té doby po nás neštěkl ani pes,“ říká Němec. „Předtím se všichni tvářili, že neexistujeme. A najednou to jde.“
 
Skvrnu z povědomí veřejnosti o české jednotce SOG přes předložené důkazy už asi nikdo nikdy zcela nevymaže. Ale jednu změnu přehlédnout nejde. Na chodbě nového náčelníka vojenské policie plukovníka Milana Schulce už opět visí portrét Milana Šterby – člena SOGu a českého hrdiny, který za svobodu naší demokracie položil život tisíce kilometrů od svého domova.

Autor: Adam Maršál

Foto: Adam Maršál

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více