Gary Edwards:
Smích léčí

Ne tichu a smutku v nemocnicích

Několik let obcházel Američan Gary Edwards české nemocnice a snažil se lékaře přesvědčit o tom, že to není ticho, nýbrž smích, co léčí. Pak za vlastní peníze založil sdružení Zdravotní klaun, které nyní rozveselí desetitisíce nemocných dětí ročně. 

vydáno 10. 4. 2013

Malý Kubík postává s maminkou na chodbě motolské nemocnice v Praze a čeká, až mu sestry připraví pokoj na onkologickém oddělení. Opírá se o kufr a vypadá vyděšeně. Najednou se jeho výraz mění, na tváři se objevuje úsměv. Blíží se k němu skupina lidí v lékařských pláštích, mají červené klaunské nosy a zpod jejich nemocničního hábitu vykukují bláznivě barevné oděvní kreace, doplněné o legrační čepice nebo brýle. Jednomu kouká z kapsy plyšová krysa s dlouhým ocasem, další šokuje dámskou kabelkou. 

Zvláštní lékaři zahrají Kubíkovi na ukulele a z nafukovacího balonku mu vyrobí meč. Do výklenku na chodbě, který slouží jako herna, se z pokojů zvědavě vyhrnou další holohlaví kluci. Utváří se improvizovaná kapela: jeden klaun hraje na ukulele, druhý na harmoniku, chlapci tvrdí muziku podupáváním nebo boucháním do nábytku, malý Kubík vřavu zjemňuje pouštěním vody z kohoutku do rytmu. „Takže ty jsi prdelkočuchačka?“ haleká jeden z klaunů se silným americkým přízvukem na kolegyni, která si zrovna bůhvíproč přikládá k obličeji gumovou slepici. 

Je to právě tenhle štíhlý prošedivělý pán s mlynářskou čepicí a plyšovým tygrovaným motýlkem, díky kterému se v posledních letech tolik změnila atmosféra v českých nemocnicích. 



Gary Edwards (* 1951)

Zdravotní klaun
  • Narodil se v americkém Ohiu, od devíti let žil v Kalifornii. Z medicíny zběhl ke studiu hudby, poté absolvoval Dell Arte School of Physical Theatre v kalifornském Blue Lake. Během následujících dvaceti let projel svět s tříčlennou klaunskou skupinou; nejdéle žil v Holandsku, Rakousku a Německu. Na konci 90. let se usadil v Česku a založil tu sdružení Zdravotní klaun. Od té doby pomohl vybudovat podobné organizace na Slovensku, v Polsku, na Novém Zélandu a v Palestině.
  • Lékařům, sestrám a medikům přednáší o humoru ve zdravotnictví. V roce 2012  byl oceněn čestnou medailí České pediatrické společnosti za dlouhodobý přínos ke zdraví dětí.
  • Domluví se osmi světovými jazyky a ovládá minimálně stejné množství hudebních nástrojů. Ve volném čase skládá hudbu, jeho písničky hraje první dáma českého jazzu Elena Suchánková nebo třeba americká nezávislá kapela The Wheelers.
  • Je ženatý, má dospělou dceru.  
 

Klaun průkopník
Američan Gary Edwards založil klaunské sdružení před dvanácti lety. Z ničeho vybudoval organizaci, která má dnes celorepublikovou působnost a podle průzkumu STEM je z neziskovek pomáhajících dětem mezi lidmi druhá nejznámější. Dvaaosmdesát klaunů stihne za měsíc tři stovky návštěv v pětašedesáti nemocnicích a kromě dětí chodí také za seniory v léčebnách dlouhodobě nemocných. Od loňského roku nabízejí klauni téměř každé všední odpoledne také rozveselení po Skypu.  

Jedenašedesátiletý rodák z amerického Ohia kdysi sám studoval medicínu, ale z lékařské fakulty brzy zběhl ke studiu hudby a divadla. V roce 1976 se stal zřejmě úplně prvním klaunem, který kdy vkročil do nemocnice. Lákalo ho propojit klaunské umění s nějakou pomocí, ale nakonec se rozjel s tříčlennou klaunskou skupinou do světa. Procestoval dvacítku zemí, až v roce 1998 zakotvil v Česku, kde se také oženil. Předtím žil v Rakousku a Německu, kde už zdravotní klauni fungovali – leckde jsou dokonce pevnou součástí nemocničního personálu a doprovázejí děti na odběry krve nebo k operacím. A Gary Edwards byl přesvědčen, že by si je zasloužily i české děti. 
 
Červený nos, ukulele
Začátky přitom vůbec nebyly lehké – sestry a lékaři klauny v nemocnicích nechtěli, báli se, aby jim nepřekáželi v práci. „Většina doktorů odmítala použít slova ‚humor‘ a ‚zdravotní péče‘ v jedné větě,“ vzpomíná Gary Edwards. Důvěru nemocničního personálu si musel doslova vydupat ze země. Nejdřív objížděl zdravotnické konference a upozorňoval na stěžejní význam humoru v léčbě. Ukazoval, jak vypadá práce zdravotního klauna. Vlakem nebo autobusem, jen s klaunským nosem a ukulele, potom několik let objížděl republiku. Jeho vlastní peníze se nakonec staly i základním kapitálem nového neziskového sdružení. 
 
Sehnat pro to, čemu bezmezně věřil, dostatek sponzorů byl další oříšek. „Držel jsem se hesla: když se nezeptáte, nic nedostanete,“ říká šéf klaunů dobrou češtinou. „Prostě jsem vzal telefonní knihu, opsal z ní adresy a posílal lidem dopisy s prosbou o podporu.“ Teprve ekonomická krize ukázala, jak prozíravé bylo jeho rozhodnutí orientovat se především na individuální dárce. Zatímco před lety tvořily příjmy od firem pětatřicet procent celkového rozpočtu sdružení, po krizi se podíl individuálních dárců zvýšil na devadesát procent. Objem peněz se přitom nesnížil, naopak – sdružení stále expanduje. 
 
Lítost je kontraproduktivní
Doktoři s červenými nosy sice nevyléčí rakovinu ani nepřimějí kosti srůst, ale podle studie, již si před sedmi lety nechalo zpracovat ministerstvo zdravotnictví, jejich návštěva významně urychluje adaptaci na nemocniční prostředí, snižuje úzkost, zlepšuje náladu a spolupráci malých pacientů s lékaři a sestrami.
V té rychlosti, kterou procházejí při své návštěvě jednotlivými odděleními, se to zdá neuvěřitelné, ale každý gag je promyšlený a ušitý na míru – zvažuje se věk dítěte i jeho zdravotní stav. Když přijdou na pokoj, kde leží holčička s hadičkou v nose a vypadá, že je jí opravdu zle, klauni se ztiší, jemně brnkají na ukulele a foukají nad ni bubliny z bublifuku. Nejdřív to vypadá, že to malá pacientka vůbec nevnímá, nakonec ale začne bubliny pronásledovat očima. „Alespoň na chvíli vidí něco jiného než ty čtyři stěny,“ říká později Gary. Třináctiletou dívku, která má v jedné ruce infuzi, se šéf klaunů snaží – samozřejmě neúspěšně – porazit v páce. I to má jasný cíl: ukázat jí, že i když jedna ruka leží nehybně na stole, v druhé má stále sílu.   
 
Zase tolik ale klauni dětské pacienty nešetří. Lítost je podle Edwardse kontraproduktivní. „Ta jen posiluje strach a smutek, a to samozřejmě nechceme. Naše hlavní zásada je: nikdy se vážně nebavit o nemoci, kterou dítě trpí. Vlastně vůbec neupíráme pozornost na dítě, protože toho si od lékařů i ustaraných příbuzných užije dost. Spíš svou i jeho pozornost odvádíme jinam,“ doplňuje klaun.  
 
Mít možnost říct ne
Ještě jiné je to s geriatrickými pacienty v léčebnách dlouhodobě nemocných. Pro ně mají svérázní lékaři jiné, poetičtější kostýmy i jména evokující něco ze starých časů – jeden z nich si říká například Hugo Ďaas a hraje babičkám na ukulele písničky jejich mládí. „Důležité je změnit atmosféru oddělení a přinést čerstvý vzduch zvenčí,“ vysvětluje Gary Edwards.
 
Většina „jeho“ klaunů jsou profesionální herci, důkladně proškolení na práci ve zdravotnictví. Svou kvalifikaci neustále zvyšují pomocí pravidelných workshopů. Školí se ve zdravotnické terminologii nebo psychologii, ale také ve hře na ukulele, kouzlení nebo improvizaci. Mezi postelemi pacientů se tak často odehrává větší umění než na leckterém divadelním jevišti. 
 
Vedle rozveselení si zdravotní klauni kladou ještě jeden důležitý cíl: vrátit nemocným moc. „V nemocnici lidé ztrácejí své soukromí, svou hrdost. Tak například na dveře od jejich pokoje nikdo neklepe, každý prostě vletí dovnitř. Proto my vždycky zaklepeme a zeptáme se, jestli můžeme dál. A i když odpoví ne, je to dobře. Alespoň jsme mu vrátili moc rozhodovat o tom, co se kolem něj děje,“ popisuje šéf sdružení.
 
Doktor Vinnetou
Ke stejnému přístupu se snaží přesvědčit i ostatní, kteří přicházejí s nemocnými do styku. Platí totiž za celosvětového odborníka nejen v oblasti managementu a fundraisingu – v posledních letech pomohl založit podobná sdružení ve čtyřech dalších zemích – ale také v humoru ve zdravotnictví. Tento nový obor přednáší českým a slovenským lékařům, zdravotním sestrám, medikům a zaměstnancům hospiců po celé republice. „My jsme s pacienty v kontaktu jednou nebo dvakrát týdně, kdežto lékaři a sestry denně. Takže by bylo fajn, kdyby humor na pokoje vnášeli i oni,“ říká. „Atmosféru uvolní už to, když přijdete na pokoj a neřeknete: Já jsem doktor Edwards, ale: Howgh, já jsem Vinnetou. Nebo si má dítě vzít léky a sestra mu je vykouzlí zpoza ucha. Na takovou sestřičku by se děti těšily, a to je ideální,“ popisuje Edwards.  
 
Malý Jakub, který zrovna nastupuje na onkologii, by s ním jistě souhlasil. „Přijdou zase?“ ptá se, když se nachýlí čas k odchodu klaunů z onkologického oddělení. „To víš, že přijdou,“ uklidní ho kolemjdoucí lékařka. „Super,“ odpoví chlapec a s úsměvem se nechá nasměrovat do ordinace, kde ho čeká vstupní prohlídka. 
 

Autor: Lucie Fialová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více