Milan Sztojka:
Obtížná cesta zpátky

Nejtěžší Ne je postavit se své vnitřní temnotě

Byl vychován v láskyplné věřící rodině. V dospělosti podlehl svodům peněz a dostal se na šikmou plochu. V třiatřiceti letech byl za finanční podvody a vraždu odsouzen k dvaceti letům vězení. Tam se probudil, pustil do (s)vědomí své činy, prožil těžkou katarzi a zatoužil po změně. Po mnoha letech bolestné vnitřní proměny a růstu byl vloni podmíněně propuštěn. Nyní je zaměstnán v křesťanském mužském řádu a snaží se pomáhat mladým lidem, aby se jim nestalo to, co jemu. Ne, to není filmové drama, ale skutečný životní příběh olašského Roma Milana Sztojky.

vydáno 28. 3. 2013

První věznicí, do které se po zatčení a soudním procesu pan Sztojka dostal, byly Rýnovice na Jablonecku. Tam prožíval obvyklé stavy vězňů – hněv na celý svět, na ty ostatní, kteří mohou za jeho osud. Psychologové mluví o popírání a vytěsnění viny. Kdo s vězni pracuje blíže, ví, že jde o projev pudu sebezáchovy. Pan Sztojka se za podpory rýnovické kaplanky Květy Jakubalové vrátil ke křesťanské víře svých romských předků a své svědomí otevřel. Následovalo období „temné noci duše“. Procítil všechny důsledky svých činů. Unést je se zdálo být nad lidské síly. Ve svobodném světě zanechal družku s malou dcerou, zdrcenou rodinu, dluhy, zmařený lidský život.

Přiznat si to vše pravdivě je první krok. Začít usilovat o nápravu druhý. Pan Sztojka ve vězení pracoval a výdělek posílal na splácení dluhů. Snažil se udržovat kontakt s dcerou. Začal působit mezi ostatními vězni a byl jim oporou i autoritou. Postupně si svojí vnitřní pevností, přímostí a pravdivostí získával úctu jak spoluvězňů, tak dozorců a vychovatelů. Nejednou to byla právě jeho vlastní znalost prožitků vězně a hluboké soucítění, co zjednalo klid i na problematických celách.

Po celou dobu mu byla oporou jeho rodina. Není tajemstvím, že ve vězení je mnoho Romů, a návštěvy věznic jsou tak náplní času mnoha romských rodin. Drtivá většina z nich své příbuzné za mřížemi neodsuzuje a neopouští, drží pohromadě i přes zdi věznice. Tak tomu bylo i v případě pana Sztojky.

Oporou mu byli i lidé, které potkával ve vězení. Často vzpomíná na ředitele rýnovické věznice Bohumila Baudyše (zemřel v roce 2007), který ho propustil bez doprovodu, aby mohl přednést přednášku na sociální škole. Tento projev důvěry udělal na pana Sztojku nesmírný dojem. Po převezení do věznice Valdice na Jičínsku potkal kaplana, katolického faráře Josefa Kordíka. Také  jeho moudrost, rozvaha, autorita a laskavost byly v nelehkých valdických letech pro pana Sztojku velkou posilou. Pan Kordík je jedním z mála, kdo si ve vězení s vězni podává ruce, nikdo si však nedovolí zneužívat prostoru a chvil společných setkání. 




Milan Sztojka  (nar. 1963 v Náchodě)

  • Od absolvování zvláštní školy ho zachránila všímavá učitelka, která odhalila jeho potenciál a navrhla jeho přeřazení na běžnou základní školu. Vyučen. 
  • Po roce 1989 pracoval na správě majetku SSM. Za finanční podvody a spoluúčast na vraždě byl odsouzen k dvaceti letům vězení, odseděl šestnáct. 
  • Ve vězení pracoval, studoval střední školu, udělal si maturitu a zahájil studium na vysoké škole. 
  • V současné době stále studuje, pracuje v Řádu milosrdných bratří jako sociální pracovník a angažuje se v pomoci jiným propuštěným vězňům. 

Ve vězení začal pan Sztojka přemýšlet o své budoucnosti – a o tom, jak s ní naloží. Využil možnosti zprostředkované otcem Kordíkem a dodělal si maturitu s dojíždějícími učiteli Biskupského gymnázia v Hradci Králové. Poté vyslovil troufalé přání – studovat vysokou školu. Slouží ke cti  tehdejšího vedení věznice, že se v rámci zákonných možností snažilo vyjít jeho přání vstříc. Přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu UK v Praze ztroskotaly na nedostatečné znalosti anglického jazyka (mimochodem, obdiv patří váženým, leč pokorným vědcům z katedry filozofie a religionistiky, kteří osobně do valdické věznice zajeli se zkouškovými otázkami), přijímací zkoušky na teologickou fakultu pan Sztojka složil. Jednou za dva měsíce jel v doprovodu otce Kordíka do Prahy na konzultace a zkoušky.

Jak se studuje vysoká škola ve vězení? Půjčování knih přes rodinné příslušníky, psaní prací ve vymezený čas na erárním počítači bez přístupu k internetu, studium po nocích, kdy na cele ostatní spí a nehraje televize. Únava, fyzické bolesti, ale i vůle a odhodlání. V současné době se pan Sztojka připravuje na státní závěrečné zkoušky. Na svobodě se studuje lépe.

Svoboda… V dokumentu, který o něm natočila režisérka Marie Šandová, pan Sztojka říká: „Člověk může v každé situaci prožít svobodu svým rozhodnutím, když nevrací zlo. Když mu někdo ublíží, tak překoná sám sebe a nebude zlo vracet.“ Svět není černý a bílý. Spravedlnost a trest nejsou jednoznačné. Je snadné žít v pocitu křivdy, v sebeklamu, iluzi. Ale to není svoboda.“

Fyzická svoboda přišla s rozhodnutím soudu 1. listopadu 2012. Po šestnácti letech. V současné době pracuje jako zaměstnanec Řádu Milosrdných bratří v duchovně-sociální oblasti. Podílí se na projektu vybudování domu na půl cesty pro čerstvě dospělé děti z dětských domovů. Ve vězení poznal, že jejich zastoupení mezi spoluvězni je nadproporční a za jejich tragický osud mohou často banální chyby a neznalost svodů života vně zdí domova, ve kterém vyrůstaly. Je v kontaktu s romskou komunitou v místě, kde žije, přednáší, organizuje setkání, společenské a duchovní akce. Je v úzkém kontaktu se svojí rodinou. Dvakrát za měsíc jezdí do Prahy na setkání občanského sdružení Mezinárodní vězeňské společenství. Tato křesťanská dobrovolnická organizace pomáhá propuštěným na svobodu a bezdomovcům radou, podporou, přátelským prostředím.

Duše má své hlubiny. Nikdy nevíme, do jakých situací nás život zavede a jak se v nich zachováme. Můžeme selhat a ocitnout se na dně. A můžeme se ze dna zvednout a znovu se narodit.

Tento text autorka nenapsala po jednom rozhovoru na základě krátkého dojmu. Pana Sztojku zná devět let, z toho čtyři roky za ním docházela do valdického vězení jako učitelka hebrejštiny a pět let jako studijní podpora. Zblízka zažívala jeho vnitřní zápasy a těžké zkoušky, které nicméně nezměnily jeho touhu po novém životě. Zná jeho silné i slabé stránky a chová k němu velikou úctu a obdiv. 

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více