Dana Houdková:
Když zpívám, moje buňky se tetelí blahem

Ne životu bez zpěvu

Nejen ticho, ale i zpěv léčí. Není tudíž nejmenší důvod, abyste mlčeli, když ostatní pějí. A to ani v případě, že jste přesvědčeni, že váš zpěv by způsobil planetární katastrofu.

vydáno 23. 3. 2013

Budíte se uprostřed noci zpocení hrůzou, neboť jste se ve snu ocitli na pódiu před publikem lačně očekávajícím váš pěvecký výkon? Sedíte u ohně, všichni kolem vyřvávají Rosu na kolejích, jen vy nevydáte ani tón, protože s určitostí víte, že byste se příšerně ztrapnili? Zpíváte si leda ve sprše nebo v autě a i tak jste ke svému hlasovému projevu jen a pouze kritičtí? Ať už je za tím trauma z dětství, strach dělat něco, v čem nejste dokonalí, nebo jen pouhá neznalost techniky, odteď už nemusíte říkat svému zpěvu Ne. Dobrá zpráva totiž je, že hudební sluch máme všichni. Ano, i vy. 

Tvrdí to alespoň – a to velmi přesvědčivě – Dana Houdková, šéfka sboru Asihlasy a vedoucí kurzů pro nezpěváky. Zpívala vždycky, dodnes má svoji kapelu a představa, že někdo může prožít život, aniž vydá tón, jí přijde nejen podivná, ale i nezdravá. Začala tedy s tak zvanými nezpěváky pracovat. 

„Hudební sluch má úplně každý a máme ho všichni stejný. To bychom museli mít vadu sluchu od narození. To, co je měřitelné, je talent, když ho má někdo míň, nemá tendenci hudební sluch cvičit a většinou se začne věnovat něčemu jinému. Ten problém je čistě psychický a v nedostatku tréninku. Zpívat ale může každý!“ zdůrazňuje Dana a jako jeden z příkladů uvádí Čínu: „V čínštině je řada slov, která vypadají stejně a jejichž význam se liší jen intonací, s níž je vyslovíte. A Číňané se naučí intonovat, protože musí, jinak by jim nebylo rozumět,“ trvá na tom, že čistý tón umíme vydat všichni.

 




  • Dana Houdková (nar. 1973 v Praze)
  • Muzikantka, lektorka, sbormistryně
  • Pracovala s mentálně postiženými, s profesionální fotografkou realizovala hudebně-výtvarný kroužek pro děti a od roku 2006 vede vlastní kurzy zpívání pro nezpěváky
  • V roce 2009 založila pěvecký sbor Asihlasy, jehož členové jsou absolventi právě jejích kurzů. Sbor v současné době čítá kolem 50 členů.

Každý to má v sobě

Fakt, že někdo nezpívá, nemusí být samozřejmě ještě fatální, každý si přece může dělat co chce, škodlivý, nebo spíš zbytečný je ale strach ze zpívání. Jeho příčinou zhusta bývá psychický blok. „Stačí, aby vás učitelka nutila zpívat třeba za trest, protože jste vyrušoval a vaše pěvecká dráha skončí už na základce. Spolužáci se vám vysmějou a vy se sbalíte do sebe. Příště už sice budete zticha, ale ticho budete, i když ostatní zpívají,“ líčí Dana jednu z možností, jak si nechuť k písňové produkci vypěstovat. Příčin je samozřejmě bezpočet.

Jana, jedna z Daniných žaček, například pochází z velice muzikální rodiny, v níž navíc běžný výkon nepostačuje. „Máma krásně zpívá, chodí do sboru, teta zpívá operu, táta hrál na klavír, babička vystudovala konzervatoř a já jsem nabyla dojmu že všichni jsou tak dobří a umí to a já na to zkrátka nestačím. Necítila jsem se talentovaná, tak jsem to prostě nedělala,“ vzpomíná Jana, která ze své první návštěvy pěveckého kurzu před čtyřmi lety utekla s pláčem. Dnes je členkou sboru a Dana sama ji prohlašuje za svůj pedagogický „majstrštyk“. 

Dana Houdková je úspěšná, i když se sama musela učit, co se vlastně v „nezpěvákově“ nitru děje. „S vlastním zpěvem jsem nikdy problém neměla, nikdy mi nikdo nevyčítal, že zpívám. A díky tomu jsem se vlastně musela naučit, jak se cítí lidi, kteří ten blok mají. Musela jsem se třeba učit dělat chyby, abych věděla, jak ty chyby v těle vznikají a jak je můžu pomoct odstranit.“ 

Z běžného pohledu se jedná o klasickou terapii. Je-li na začátku člověk sužovaný strachem (z čehokoliv) a na konci osoba bez bázně, jiné slovo se ani nenabízí, Dana ho přesto odmítá. „Terapie, pokud to slovo musíme užívat, by měla být součástí každého edukačního procesu. Pokud nepoznám silné a slabé stránky svého žáka, pokud nepochopím z čeho má strach a jakým způsobem mu pomoci, nemůžu ho efektivně učit. Učení by se nemělo oddělovat od terapie, to je jak oddělovat astronomii a astrologii, i když oba obory mají stejný základ. Na tohle se ale v Čechách důraz neklade.“ 

Přitom je nabíledni, že člověk, kterého se podaří odblokovat například v oblasti zpěvu, má pak větší šanci a nejspíš i chuť otevřít se světu i v jiných oborech, vypořádat se i s ostatními kostlivci, kteří se povalují ve skříni jeho duše. V důsledku tak prospějeme sobě i společnosti, což zní sice honosně, ale logicky. Méně problémů rovná se větší spokojenost. Dana navíc zdůrazňuje, že zbavovat se strachu pomocí zpěvu je nenásilný, mírumilovný proces, během nějž na povrch nevyplouvají žádná hluboko uložená traumata. Zpívat je snadné. 

„Slyšet rozdíl mezi tóny může opravdu každý. Každý to má v sobě, jen je potřeba to probudit, pěstovat a trénovat. Proto zpívejte bez ohledu na své okolí a jeho názory. Zpěv léčí!“ 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Alexander Dobrovodský

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více