Anna Honzáková:
Cesta pro devět set mediček

Ne diskriminaci žen v bílých pláštích

Když vstoupila poprvé do posluchárny, začali přítomní studenti syčet, pískat a dupat. A hluk se stupňoval. Přivítání první ženy, která se rozhodla studovat na české univerzitě medicínu, nebylo zrovna nejpřívětivější. Anna Honzáková se však nenechala odradit. Stala se první českou gynekoložkou. Mezi její pacientky patřily Josefína Náprstková, Eliška Krásnohorská či Hana Kvapilová.

vydáno 5. 3. 2013

Než si však v domě č. 7 v Praze na Moráni otevřela svou soukromou ordinaci, slýchala od mužů-lékařů, případně od mužů-politiků jen samé ne. V novinách (muži) tiskli posměšné karikatury. Tak třeba – komická postava ženy v bílém plášti stojí nad postelí s pacientem: „Umře, musíme tam všichni,“ prorokuje zoufale. 

I Annu Honzákovou, ženu s extravagantně krátkým účesem, chtěli její současníci vidět u plotny. Anna však řekla „ne“. Nevzdala se a šla si za svým snem.
 
Snem, který měla už od střední školy (první Soukromé střední školy dívčí spolku Minerva). Stalo se to ve třetím ročníku. Ze zadní lavice se ozval výkřik. Hlava jedné z dívek zmizela kdesi pod lavicí. Pan učitel zbělal. Anna však pohotově přiskočila ke spolužačce. Vší silou ji vytáhla ke dveřím, na volné místo, aby se neporanila a neudusila. Zatímco pan učitel stál jako opařený, Anna se při těžkém epileptickém záchvatu spolužačky zachovala duchapřítomně. A jak píše Eva Uhrová, autorka knihy Anna Honzáková a jiné dámy, od té doby „v ní všichni viděli doktorku“.

MUDr. Anna Honzáková (*16. 11. 1875, Kopidlno + 13. 10 1940, Praha) 

  • česká lékařka, první promovaná doktorka medicíny v Praze
  • poté co ji v roce 1895 kvůli pohlaví nepřijali na pražskou lékařskou fakultu, studovala na německé.
  • neúnavným tlakem vybojovala v roce 1900 ženám možnost skládat řádné zkoušky .
  • 17. března 1902 v aule Karolina promovala na doktorku veškerého lékařství – MUDr.
  • Kromě profese lékařky byla aktivní v emancipační hnutí, angažovala se ve Spolku pro ženské studium Minerva, v Ženském klubu českém, Výboru pro volební právo žen, v Ženské národní radě.
  • Stala se spoluzakladatelkou a předsedkyní Sdružení československých lékařek a založila Fond na podporu chudým a nemocným ženám
  • Společně s Klementinou Hanušovou vydala knihu: Jak chrániti dítě nákazy tuberkulosní
  • Sepsala životní příběh české lékařky v knize: Dr. Med. Anna Bayerová 1853–1924, první česká lékařka ve Švýcarech

Škoda, že to není chlapec
Jenže koncem století v Praze ještě žádná žena-doktor nebyla. Ženy nemohly studovat na univerzitách, neměly volební právo a muži tehdy donekonečna omílali, že vzdělání ženám škodí; činí z nich mužatky. A vůbec, jejich tělesná konstrukce jim nedovoluje vykonávat povolání, pro které jsou stvořeni pouze muži. 

„Škoda že to není chlapec,“ utrousil u Anniny maturity zkoušející profesor. A Anna se upnula k myšlence, že se jí podaří vystudovat v zahraničí. Ve Skandinávii a v některých dalších zemích Evropy už ženy-doktor slavily úspěchy. U jejich ordinací se dveře netrhly, už jen představa, že ženu vyšetří žena, byla na konci 19. století doslova senzací. Než však Anna stihla nastoupit na univerzitu ve Švýcarsku, zemřel jí otec, živitel rodiny. Musela tedy zůstat doma.
 
A tak jedné z prvních absolventek Minervy nezbývalo než psát petice, přesvědčovat politiky a žebrat u pražských lékařů, aby ji vzali na milost. O tom však tehdy nikdo nechtěl ani slyšet. Snad ještě kdyby chtěla „působit v jakémsi podřízeném zaměstnání lékařském“. Ale tohle? Žena není fyzicky zdatná, nemůže být doktor, uzemňoval ji i vyhlášený profesor Josef Thomayer. 
 
Anna se však nenechala zastrašit. Nejprve našla zastání na pražské německé univerzitě a posléze krkolomně získala svolení objevit se i na české akademické půdě. Vstoupila tam za pískotu a syčení na samém sklonku 19. století. Docházela na přednášky i praktika. Plnohodnotnou studentkou však nebyla, její status byl stále jaksi provizorní. A přestože byla na pitevně bystrá a přesná a u svých nešikovnějších kolegů vzbuzovala zášť, její vzdělání se pořád nepočítalo. Přitom studovala už deset let. Deset let slýchávala poznámky o mužatkách a starých pannách. Psala petice do Vídně a žádala audienci u ministra školství.
 
(Ne)přivítání do lékařského stavu
Nakonec si to vybojovala. Desátého března 1902 jí bylo milostivě povoleno přistoupit k rigorózní zkoušce z gynekologie a porodnictví. K veřejné zkoušce, která přilákala davy zvědavců. Kdo to kdy viděl! O ženské anatomii vypráví žena! Na koženém modelu ženského klína s koženým novorozencem názorně předvádí porod!
Zkoušející pochvalně přikyvují. O pár dní později v Karolinu Anna Honzáková slyší: „Jste první žena-doktor lékařství na naší stavovské univerzitě.“ 
 
Poté, co ji nadále muži-doktoři nehodlali přijmout mezi sebe, si houževnatá gynekoložka otevřela vlastní praxi. Dům s výhledem na Emauzský klášter začaly okamžitě navštěvovat „ženy všech vrstev“. Přišly se svěřit ženě se svou neplodností, těhotenskými obtížemi nebo venerickými nemocemi (které, jak Honzáková věcně připomínala, do manželského svazku zavlekli ve většině případů muži). 
 
Vytrvale se však snažila ještě o jedno. Jako lékařka střední školy Minerva si vedla statistiku o zdravotním stavu dívek. Chtěla dokázat tehdy do omrzení opakované tvrzení politiků, že vzdělání ženám škodí na zdraví a že na určitá vznešená povolání mají chabou tělesnou konstituci a menší mozek. Snažila se vědecky prokázat, že práce, při níž je třeba zapojit i hlavu, ženy také zvládnou. Oceňovala přitom podporu T. G. Masaryka, který rovněž upozorňoval na fakt, že na univerzity muži ženy pustit nechtějí, ale na vesnicích nevzdělané ženy dřou na polích jako koně. Rodí přitom jako o život a nikdo se nad jejich zdravotním stavem nepozastavuje.
 
Z cestičky se stala dálnice
Anna nebyla žádnou sufražetkou. Chtěla jen dělat práci, pro kterou měla vlohy. Porodní bába, která jí asistovala, popsala lékařku Honzákovou v akci následovně: „V několika případech jsme byly u případu, kdy se dostavily porodní křeče. Když to přišlo, otec dítěte omdlel, sedmdesátiletá matka rodičky radila vypít moč a odvar z cibule. Rodička popadla půllitr a hodila jím po mně. Vtom přicházela paní doktor. Vše ztichlo. K ránu se narodil zdravý chlapeček…“ Tak cituje porodní bábu autorka monografie Eva Uhrová.
 
Kromě toho první žena-doktor šířila osvětu. Přednášela o hygieně i o pokoutných andělíčkářkách, o případech, které končí tragédií. Zasvěcovala emancipované pražské ženy i prosté vesničanky do tajemství primitivní antikoncepce. Vysvětlovala, jak se mají bránit vyčerpávajícím těhotenstvím. Ženy tehdy běžně rodily i více než deset dětí za sebou a ještě byly „osočovány manžely, že jsou příliš plodné“. Anna Honzáková lékařské vědě obětovala i možnost stát se sama matkou. Možná si neuměla představit, jak skloubit rodinu s odbornou praxí. Moc vzorů v tomto ohledu jakožto průkopnice neměla. A možná se nenašel nikdo, kdo by ji dokázal milovat jako ženu, jako ženu-doktor. Doba, kdy se dámám ve vypasovaných šatech na univerzitách začalo tleskat, přišla až později. 
 
Už roku 1929/1930 studovalo na české univerzitě více než devět set mediček. Anna Honzáková jim vyšlapala cestu. 

Autor: ms

Foto: LA4, archiv autorky

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více