Stanislav Tišer:
Vždycky jsem se rozhodl pro box!

Ne toulání se po ulicích

„Levá, pravá, hák, hák!“ diriguje kluky, ze kterých pot jenom stříká, legendární boxer Stanislav Tišer. Přestože je muší váha, k věcem se vždycky uměl postavit zpříma. Místo kariéry v politice a podnikání vybudoval žižkovský klub, kde neexistují rasové ani sociální rozdíly.

vydáno 15. 1. 2013

Boxerna v suterénu bývalé zvláštní školy v Cimburkově ulici na pražském Žižkově je rozhodně jedním z těch míst, kde se zastavil čas. Po oprýskaných zdech se místy rozlézá plíseň, těžký zpocený vzduch neodsává žádná moderní klimatizace, a když ze sebe jdete smýt pot, sprcha vám možná zůstane v ruce. Přesto je tu skoro pořád plno. Díky Stanislavu Tišerovi je to místo, jehož atmosféra vtáhne a ke sportu přivede i ta největší dřeva. Protože tady prostě dostanou předsudky k. o. 




Stanislav Tišer (5. 10. 1957)

narodil v Plzni v rodině romského muzikanta. Od patnácti let se věnuje boxu.
 
  • Většinu závodní kariéry strávil v barvách legendárních Uhelných skladů Praha pod vedením olympijského vítěze Julia Tormy.
  • Ve váze do 54 kilogramů se rychle prosadil do československé boxerské špičky. Závodně boxoval 25 let, Československo reprezentoval 22 krát. Je sedminásobný mistr republiky.
  • Trénování se věnuje od roku 1995, s malou přestávkou, kdy měl tělocvičnu v Libni, je na Žižkově.
  • Stanislavu Tišerovi byla v roce 2000 udělena Olympijským výborem České republiky prestižní cena Fair play, především za dlouholetou práci s mládeží.

„Když mi bylo čtyřiatřicet, ukončil jsem profesionální kariéru a přestal jsem trénovat. Byl to jediný rok bez boxu v mém životě. Během něj jsem zjistil, jak moc mi to chybí,“ vrací se Stanislav Tišer do roku 1994, kdy si začal plnit svůj sen. Syn romského muzikanta původem z Plzně k tvrdému sportu sám přičuchl už v patnácti letech, když se s pověstí rváče dostal poprvé do ringu. „Už ve dvanácti letech jsem se ve škole pral. I když si na mě dovolovali starší kluci, tak jsem je zbil. Ve škole jsme měli dvě party, já jedné z nich šéfoval a říkal si: Proč se nezdokonalit ještě víc? Začal jsem boxovat a už na mě neměl vůbec nikdo,“ vzpomíná na svoje začátky. 

Sám brzy zjistil, že box a rvačka jsou něco jiného. Jeho sportovní kariéra šla od prvního zápasu, ke kterému nastoupil měsíc po tréninku a suverénně jej vyhrál, strmě nahoru, vstříc několika titulům mistra republiky. „V roce 1982 jsem už reprezentoval naši vlast. Jezdil jsem na mezinárodní turnaje a společně s Janem Frankem jsme se chystali na olympiádu v Los Angeles. Tři měsíce jsme makali na soustředění, nepustili nás ani na víkend domů,“ vzpomíná na svoji největší sportovní šanci Tišer. Jenže byl rok 1984 a východní blok vyhlásil olympiádě bojkot. „Jediní Rumuni řekli, že na něj kašlou a pojedou. Československo váhalo. Asi teprve čtrnáct dní tři neděle před olympiádou nám oznámili, že se k bojkotu přidáváme. Takže jsme nejeli nikam,“ vzpomíná slavný boxer.
 
Dožralo ho to a svým ne práskl hlasitě do stolu. „Opravdu mě to naštvalo. Řekl jsem, že naši vlast už tedy reprezentovat nebudu, že na to kašlu a budu boxovat jenom naši ligu. Napsal jsem dopis na svaz a dostal za něj stopku. Nesměl jsem do ringu vůbec,“ vzpomíná Tišer, jak mu hrozil vynucený konec kariéry. Protože v něm viděl talent, nakonec se ho zastal jeho trenér Julius Torma, který mu vyjednal návrat do ringu.
 
"Cikány nepouštím"
Osmdesátá léta byla pro Tišera vůbec komplikované období. Dali mu sice roli v průkopnickém boxerském filmu Pěsti ve tmě, ale nakonec ho vystřihli. Kvůli vekslování se totiž parta, se kterou to táhnul, dostala až před soud. Psal se rok 1985, když Tišer vyrazil do baru. „Vyhazovač mi řekl, že cikány dovnitř nepouští, a strčil do mě. Začal si, tak jsem ho sundal. Dostal bombu a šel k zemi a já do vězení. Byl jsem čtyři měsíce na Pankráci, ani jsem si nepožádal, ať mi to zkrátí na půlku. Neměl jsem se tam špatně, poznávali mě bachaři i spoluvězni, křičeli na mě: ‚Boxere!‘“ vzpomíná Tišer na svoje nezdary, které ale vždycky s přehledem ustál.
 
I takové věci se mu honily hlavou, když potom v devadesátých letech po skončení profesionální kariéry chodil po žižkovských ulicích a přemýšlel, co se životem. „Štvalo mě, že tady nebylo nic pro sociálně slabší, nejenom pro Romy, ale pro všechny děti, které se tu flákaly po ulicích. A tak jsem si řekl: Ne, takhle nemůžeš žít, musíš jet a dál dělat box,“ vzpomíná na zásadní rozhodnutí svého života. 
 
Tehdy zašel do zvláštní školy v Cimburkově ulici, kde má tělocvičnu i dnes, vůbec poprvé. „Většina z těch problémových dětí tam chodila, tak jsem se domluvil s paní ředitelkou a otevřel první vlastní tělocvičnu,“ vzpomíná Tišer. Začátky klubu nebyly úplně jednoduché. „Musel jsem si založit sdružení, nakoupit pytel, rukavice, pytlovky, švihadla a další potřebný věci. Všechno samozřejmě ze svýho. Hlavně  jsem ale potřeboval, aby ke mně začal taky někdo chodit cvičit,“ vzpomíná charizmatický boxer, proč se vydal znovu do ulic. Obcházel parky po Žižkově a Karlíně a lákal v nich mladé kluky, aby se přišli podívat na trénink. „Najednou jsem měl šedesát až osmdesát lidí. Všechno to byly děti od deseti do osmnácti let. A všichni u mě mohli boxovat zadarmo, aby přišli na jiný myšlenky,“ popisuje začátky svého dnes už slavného Box clubu Žižkov. 
 
Svoji boxerskou vášeň tehdy ještě financoval z peněz ze svého podnikání. Zatímco ho živila firma na úklid chodníků, učil problémovou mládež, jak se prát se životem. „První rok chodili jenom naši lidi, jenom Romové. Potom přišel první bílej a najednou se to začalo střídat. Tělocvična byla najednou barevná a nakonec se to dokonce obrátilo. V dnešní době chodí tak sedmdesát procent většiny a třicet menšiny,“ popisuje, jak jeho nesobecký přístup zafungoval. 
 
Nová droga: box
Tělocvična totiž nebyla plná zdaleka jenom kvůli boxu, Tišer si uměl vždycky získat důvěru. „Kluci se mnou řešili i osobní problémy. Pamatuju si, jak poprvé přišel Marián. Bylo mu devatenáct let a byl na pervitinu. Časem jsem ho u sebe zaměstnal a on se pomalu postavil na vlastní nohy. Je u mě už dvanáct let a box nikdy nevynechal. Má přítelkyni, byt, práci a já jsem přesvědčenej, že za to může i sport. A vlastně celá parta, kterou tady máme,“ naráží na další důležitou součást kouzla Box clubu Žižkov. Vždycky ho tvořila parta lidí, kteří si umějí navzájem pomoct a vědí, že před pytlem a v ringu jsou si všichni rovni. „Sem totiž nechodí jenom problémoví kluci, mám tu i doktora práv nebo medika, architekta, novináře. Všichni spolu boxujou, pak jdou na pivo a se spoustou věcí si navzájem pomůžou i v jiných případech,“ věří Tišer.
 
Ale sám přitom dobře ví, že to vždycky není jenom selanka. Pravidelně čelí i předsudkům, že jenom „učí feťáky z ulice, jak se rvát“. V téhle otázce má jasno. „Já neříkám, že se všichni dostanou ze srabu nebo že tohle nezneužijí. Ale nikdy se to nedá říct předem. Z dvaceti kluků, co sem přijdou s problémy, vydrží třeba tři čtyři a zbytek se vrátí k tomu, kde byli. Člověk v sobě totiž musí mít vůli, musí to chtít. Pak mu box pomůže, třeba najít si novou partu, aby se nevracel do té staré,“ je si trenér docela jistý. Baví ho sledovat, jak se návštěvníci jeho tělocvičny mění. A postupem času začnou chodit čistě oblečení, oholení a zajímají se o další dění. 
 
Když se tuhle unikátní a křehkou rovnováhu pokusí někdo narušit, je ale bývalý mistr republiky pořád nesmlouvavý a jeho ne je slyšet přes půlku Žižkova. „Jasně že jsem  musel pár kluků vyrazit. Chodil sem třeba takovej dvoumetrovej Slovák a začal tady dělat zle. Navážel se do kluků, i do těch malejch, do dětí. S jedním se dokonce chytnul. Tak jsem ho vzal a povídám: ‚Tak si, kamaráde, vem svoje věci, převlíkni se a už tě tady nechci nikdy vidět! Moc nekoukej a vypadni.‘ Dvoumetrovej chlap, supertěžká váha, měl přes sto kilo, neřekl ani slovo, sebral se a odešel a pak se z toho vypisoval na Facebooku,“ popisuje Tišer jednu z těch méně příjemných situací. „Pak tu byl podobnej typ, Pepa. Byly s ním pořád problémy, až mi sem najednou začal nosit hulení. Strašně jsem se naštval: ‚Já chci ty kluky z něčeho dostat, a ty je budeš stahovat! Vypadni!‘ Já si to nenechám nabourat. To, jak to u nás chodí, není v boxerských klubech vůbec běžný. A nikdo mi to nebude ničit!” 
 
Klub, který funguje už téměř dvacet let, se mu tedy nakonec opravdu podařilo postavit z ničeho. A dnes nemá jeho jméno váhu zdaleka jen na Žižkově. „Jezdíme na závody po republice a vyhráváme. Emil Kocvelda je dokonce mistr republiky, máme tu i několik vicemistrů. Už to není jenom nějaké bavendo, ale klub se vším všudy,“ říká Tišer spokojeně. Přesto považuje za svůj největší úspěch svoji dceru, která vystudovala vysokou školu, píše a je moderátorkou v rádiu. 
 
A opravdu, trpké zkušenosti má i v porevoluční době jen se světem politiky. Nejenže přišel na základě radničních šachů o tělocvičnu na Havlíčkově náměstí, ale vzdal i žádosti o granty. „Nedosáhnu na ně, protože jsem se namočil do politiky. V roce 2000 jsem kandidoval za Evropské demokraty do zastupitelstva. A protože mě znají, volila mě spousta lidí. Skončili jsme na druhém místě za ODS, což se hodně nelíbilo ČSSD,“ říká s trochou trpkosti v hlase. Tehdy se zase jednou ocitl v situaci, kdy si musel ujasnit, co opravdu chce a v čem vyniká. „Místa na zastupitelstvu jsem se vzdal. Řekl jsem politice ne a vrátil se k boxu,“ říká, a protože u pytlů zvoní časomíry, odbíhá zase trénovat do své boxerny, která je sice možná trochu zašlá a špinavá, ale pořád je i jedním z posledních míst v Praze, které ještě drží pohromadě ideály.  
 

Autor: Honza Vedral, MF DNES

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více