Ivana Königsmarková:
Čekalo se na mojí chybu

Ne nesvobodě při porodu

Vadí jí, že se z těhotných dělají nemocné a z porodu operace. Aby dopřála ženám přirozený porod, který české porodnice příliš nepodporují, začala je doprovázet i u domácích porodů. To se jí nakonec stalo osudným. Kromě boje za práva žen teď musí bojovat i sama za sebe.

vydáno 8. 1. 2013

Za téměř čtyřicetiletou praxi pomohla na svět tisícům dětí. Další zástupy žen, které k ní chodily do poradny nebo na předporodní kurzy, jí vděčí za klidné těhotenství, za porod jako životní zážitek, za uvědomění si vlastní ženské síly. Klidná, ochotná, zkušená, vždycky ví, co dělá – říkají o ní její klientky. Lékaři mají často opačný názor – je pro ně „ta militantní porodní asistentka“. Historka o tom, jak její fotka visela na nástěnce porodnice v Podolí, aby i ten poslední člen personálu věděl, koho na oddělení coby doprovod rodících žen rozhodně nepouštět, už téměř zlidověla.

Část porodníků ji nenávidí za to, že prosazuje právo ženy na volbu místa a způsobu porodu a respektování pocitů matek. Skoro nic z toho, co o ní tvrdí, přitom není pravda. Tak například to není žádná šarlatánka, která zavírá oči před nejmodernějšími poznatky medicíny. Pouze upozorňuje na to, že jedině spolu s uvědoměním si přírodní podstaty těhotenství a porodu mohou ženám opravdu prospět. Nepřemlouvá nikoho k domácímu porodu a nemyslí si, že je to ta nejlepší možnost pro všechny. A do třetice – rozhodně není militantní. Žádné „my“ versus „oni“ od ní neuslyšíte. Když mluví o tom, co je v českém porodnictví špatně, používá plurál – „my vnucujeme“, „my děláme zbytečné zákroky“ – i když sama je ta poslední, která by něco takového svým klientkám dělala.


Ivana Königsmarková (* 1953)

Předporodní a porodní asistentka
  • Vystudovala gymnázium a nástavbu pro porodní asistentky.
  • Dvacet let pracovala v porodnici U Apolináře, po převratu se stala soukromou porodní asistentkou. Vede předporodní kurzy, pečuje o ženy v těhotenství, asistovala u pěti set porodů doma.
  • Od roku 1997 předsedala Asociaci porodních asistentek, posledních sedm let je prezidentkou zastřešující Unie porodních asistentek.
  • Je rozvedená, má dvě dospělé dcery.

Stačí přemýšlet, co dělám
Odmala si přála být lékařkou. Na medicínu ovšem neměla ten správný třídní původ a nástavba pro porodní asistentky byla nejbližší možnou variantou. Po škole nastoupila do tehdy nejvyhlášenější pražské porodnice U Apolináře. Zažila tam přerod porodnické péče, ke kterému došlo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. „Když jsem nastoupila, porodní asistentky měly ještě docela velkou svobodu. Porod byl plně v jejich režii, lékař zasahoval jen ve chvíli, kdy se objevily komplikace,“ vzpomíná. Když od Apolináře o dvacet let později odcházela, všechno bylo jinak. „Přestaly jsme být asistentky rodících žen a staly jsme se asistentkami lékařů. Ti kompletně převzali vládu i nad porody, které žádnou lékařskou intervenci nepotřebují.“

Nejhorším důsledkem změn byl podle ní nárůst medikalizace. „Porod nepřichází nebo nepostupuje dost rychle, tak ho chemicky vyvoláme nebo urychlíme. To přivodí nepřirozeně bolestivé kontrakce, které pak musíme tlumit, třeba epiduralem. Tím se mohou oslabit kontrakce, takže je musíme znovu posílit. Dostaneme se do začarovaného kruhu, který pak často končí císařským řezem.“
 
Nikdy nešla s davem, svým nadřízeným kladla nepříjemné dotazy ohledně nelogických postupů už půl roku po škole. „Byla jsem vždycky zvyklá přemýšlet o tom, co dělám,“ vysvětluje. Jednou z prvních věcí, která jí v oboru začala vadit, byl anonymní systém péče. „S přesunem porodů do porodnic se žena stala jen součástkou v soukolí zdravotnického systému. Když jsem sloužila na porodním sále, nevěděla jsem o těhotné, která přišla k porodu, vůbec nic. Musela jsem se jí začít vyptávat, čímž jsem jí komplikovala soustředění u porodu, často mi ani nic říct nestihla,“ popisuje. Pohled do zahraničí přitom ukazuje, že to jde i jinak. „Stejná porodní asistentka provází ženu těhotenstvím, je s ní u porodu a stará se o ni i v šestinedělí, když třeba potřebuje poradit s kojením nebo s péčí o dítě. Dobře ji zná, což ženě bere stud a porodní bábě to dává cenné informace pro práci,“ popisuje Ivana Königsmarková, jak to funguje ve většině západoevropských zemí. 
 
Během dvacetileté praxe si uvědomovala čím dál víc věcí, které by měly být jinak. Občas překročila zavedená pravidla, aby vyšla vstříc pacientkám a tomu, co je pro ně lepší. „Třeba jsem pouštěla na oddělení návštěvy mimo ty stupidně omezené návštěvní hodiny,“ směje se. Definitivní prozření přišlo na stáži v Dánsku začátkem devadesátých let. „Jela jsem tam s jakýmsi neurčitým obrazem, co je u nás divně a jak by to mělo být jinak. Přijela jsem tam a ono to tam skoro tak fungovalo,“ popisuje. To jí dodalo velkou inspiraci pokusit se o něco takového v Praze. Zapojila se tedy do příprav Centra aktivního porodu při nemocnici Na Bulovce. To bylo designované podle zahraničních vzorů – v zázemí nemocnice malé příjemné centrum o třech místnostech, kde porody vedly porodní asistentky. Naproti přes chodbu byl klasický porodní i operační sál, což se mohlo hodit v případě problémů. Těch však moc nebylo, naprostá většina porodů probíhala fyziologicky a nekomplikovaně. Kvůli neshodám s vedením nemocnice centrum fungovalo pouze dva a půl roku. Jeho uzavření posunulo Ivanu Königsmarkovou do další životní etapy. „Měli jsme jednu klientku, která u nás chtěla rodit, ale než došlo na věc, centrum se zavřelo. Do klasické porodnice nechtěla, a tak mě doslova ‚ukecala‘, ať přijdu k nim domů.“ U prvního porodu doma byla v prosinci 2000, celkem jich má na kontě téměř pět set. 
 
Spousta lidí ji dnes považuje za nekompromisní propagátorku domácích porodů. Tou zcela jistě není, vlastně možná naopak. „Různé studie dokazují, že porod je řízen především psychikou ženy. K bezproblémovému porodu je třeba pocit bezpečí. Některá žena se cítí bezpečně doma, jiná v péči lékařů a v prostředí nemocnice. I v jiných oblastech lidského konání se ukazuje, že společnost je souborem individuí, a tak musíme fungovat individuálně. Proč by totéž nemělo platit i pro porody?“ 
 
S ministryní na toaletě
Alespoň atmosféra v mnoha českých porodnicích se – určitě i díky dlouholetému snažení Ivany Königsmarkové a jejích kolegyň z různých sdružení – v posledních letech pomalu, ale přece proměňuje. „Začíná se více respektovat přání ženy,“ říká. Vyjmenovat všechno, co je ještě potřeba změnit, by přesto podle ní vydalo na dlouhý seznam. „Světová zdravotnická organizace například na základě obrovského celosvětového výzkumu stanovila devětadvacet činností, které jsou škodlivé nebo se používají nevhodně a mělo by se od jejich provádění při porodu upustit nebo je omezit. Jedná se třeba o klystýr, holení, infuze, nařízení polohy vleže nebo urychlování porodu oxytocinem. Až na nějakých pět se u nás vesele dál rutinně provádějí.“ Velkým problémem, který kritizovala už evaluační komise Evropské unie před deseti lety, je mimo jiné i to, že péče soukromých porodních asistentek není zakomponována do systému zdravotní péče. Ženy si ji tak musejí samy platit. 
 
„Každého ministra, který byl u vesla, a že jich tam za posledních patnáct let bylo, jsem oslovila s žádostí o schůzku. Potkala jsem se pouze s paní ministryní Součkovou – v parlamentu na toaletě,“ vypráví. Obrací se také na lékaře, vystupuje na jejich kongresech a konferencích, vybízí k jednání. To se jí podařilo až letos prostřednictvím ministra Leoše Hegera. Vznikla pracovní skupina, ve které byli zastoupeni všichni, jichž se problémy porodnictví dotýkají, od asistentek přes lékaře až po zástupce zdravotních pojišťoven. Ještě když jsme si s Ivanou povídaly u příležitosti přípravy tohoto článku, viděla v tom naději. Pár dní nato lékaři oznámili, že z pracovní skupiny odcházejí, protože „nevidí důvod, proč na porodní péči něco měnit“. U Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku přitom leží několik žalob na Českou republiku, že ženám neumožňuje svobodně si vybrat místo porodu a brání porodním asistentkám plně vykonávat jejich povolání. Od 1. dubna letošního roku dokonce hrozí porodním asistentkám za asistenci u porodu doma až milionová pokuta. „Spousta žen tedy teď rodí doma sama, bez asistence. To je to, co jsme chtěli?“ 
 
Na chvilku se rozčilí, ale obecně má pro konzervativní smýšlení lékařů vlastně docela pochopení. „Povídala jsem si jednou na lékařském kongresu s šéfem jedné kliniky. V jednu chvíli mi povídá: ‚To je hezké, co mi říkáte, ale kdybych měl uznat, že je to pravda, musel bych popřít celý svůj profesní život a konstatovat, že jsem celý život dělal svoji práci špatně.‘ To je samozřejmě těžké. Ale je potřeba to udělat. I já jsem si musela přiznat, že jsem dělala spoustu chyb.“ 
 
Čekalo se na moje selhání
Stejně tak dobře ví, kdy chybu rozhodně neudělala. Byl letní den roku 2009 a Ivana Königsmarková asistovala u porodu na pražském Žižkově. Vše probíhalo normálně, ale když se chlapec narodil, nedýchal. Oživila ho až přivolaná záchranka, ale jeho mozek už byl těžce poškozený. V necelých dvou letech zemřel. Nemocnice v Podolí, kde bylo dítě po nešťastném porodu hospitalizováno, podala na porodní asistentku trestní oznámení pro podezření ze zanedbání péče. O dva roky později za to dostala dvouletý trest s pětiletou podmínkou, pět let nesmí pracovat v oboru a zdravotní pojišťovně má zaplatit 2,7 milionu za péči o dítě po celou dobu jeho života. „Jsem si stoprocentně jistá, že jsem nic nezanedbala, tohle se prostě bohužel občas stane i v porodnici,“ říká.
 
„Nenapadlo vás předem, že se může něco takového přihodit?“ ptám se. Persona non grata byla v mnoha českých porodnicích dávno, honu na ni si nešlo v posledních letech nevšimnout. „Samozřejmě že napadlo. Snahy zavřít mi pusu tu byly odjakživa. Bylo mi jasné, že se čeká na moje sebemenší selhání, protože bych se jako exemplární případ odsouzení domácích porodů spoustě lidí náramně hodila. Byla jsem ale přesvědčená, že dokud nic nezanedbám, nemůžu být trestaná,“ vypráví. Soudní líčení považuje za nespravedlivé – soudkyně odmítla většinu důkazů a svědků navržených obhajobou, znalecké posudky obžaloby vypracovali lékaři, se kterými Ivana Königsmarková vede dlouholeté spory o způsob vedení porodů. A tak se ani v tomto případě nehodlá vzdát – spolu se svou právní zástupkyní podala stížnost k Ústavnímu soudu. „Když to nevyjde, můžu ještě do Štrasburku. Ale já už nejsem nejmladší, tak bych si chtěla ještě v klidu užít nějaký ten rok.“ 
 
Nad vodou ji drží podpora okolí i cizích lidí. „Chodí mi mnoho mailů, píší mi i lidé, kteří zdůrazňují, že rozhodně nejsou zastánci domácích porodů, ale proces se mnou chápou jako ohrožení demokracie.“ Ve sbírce, která pro ni byla vyhlášena, se dosud vybralo přes 300 tisíc korun. „Použijeme je na nějakého zahraničního odborníka, protože u nás žádný nezávislý není. Všichni lékaři jsou členy Lékařské komory, která považuje domácí porody za nelegální.“ Radost jí dělá také iniciativa Příběhy pro Ivanu, jejímž symbolickým cílem je udržet kontinuitu její práce i v době, kdy ji nemůže vykonávat. Na stránce pribehyproivanu.cz se každý den v 18.00 objeví jeden porodní příběh, jehož součástí byla Ivana Königsmarková. 
 
Díky živnostenskému listu na lektorskou činnost může pokračovat alespoň ve vedení předporodních kurzů. Přítomnost u porodů jí velmi chybí. „Každý porod je taková meditace. Musíte být tady a teď. A úžasný životabudič – bude to znít jako fráze, ale když můžete pomoct tomu, že se narodí dítě, to je prostě super.“ 

Autor: Lucie Fialová

Foto: David Neff

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více