Marie Hanáková:
Sen jsem si splnila, byť po šedesátce

Ne předsudkům o věku

Byla už vlastně v důchodě a nikdo by jí nezazlíval, kdyby ho trávila jako její vrstevníci: v klidu a u televize. Marie Hanáková se ale rozhodla splnit si sen, který v ní spal víc než šedesát let. Chtěla běhat. Nikdy dřív to nedělala, ovšem tušila, že to bude ono. A když tedy ostatní sledovali Dietlovy seriály, ona vybíhala do vylidněných ulic a trénovala. Později začala vyhrávat.

vydáno 1. 1. 2013

„Copak je možné, abyste teď závodila, když za sebou nemáte profesionální kariéru?“ zeptala se Marie Hanákové její soupeřka v šatně, když se připravovaly na závod seniorek. Nedávalo to smysl. Kde se Marie Hanáková objevila, sbírala trofeje, přitom ji ze sportovních kruhů nikdo neznal, jako zázračný talent se vyloupla až po šedesátce. Běhala v obyčejných polobotkách, některé tepláky si ušila sama. Neměla žádné zázemí, maséry, trenéry, lékaře, kteří by ji speciálně hlídali. Viděla, že se jí soupeřky trochu posmívají, ale nenechala se rozhodit. Ona prostě chtěla doběhnout do cíle a nejlépe se pak postavit na stupně vítězů. Všemu, co tomu stálo v cestě, říkala velké NE. Výsledek? Je trojnásobnou mistryní světa a osminásobnou šampionkou Evropy. A to na nelehkých tratích 10 km, 25 km a maraton.

Outsider byla vždycky. Narodila se v roce 1922 v zemědělské rodině na chudé Vysočině. Dodnes vzpomíná, že od maminky nikdy necítila dost lásky, protože se jí prostě nelíbila. „Byla jsem malá a hubená, nehodila jsem se na statek, kde je hodně práce,“ vypráví ve svém bytě v Olomouci.  Za svůj život viděla více a splnila si více snů než její – matkou protežované-  sestry. S lehkou hořkostí, kterou jí ale ráda odpouštím, dodává, že sourozenci jí dosud neřekli, že je vlastně dobrá. A mně trochu připadá, že právě za tímto uznáním běhala.

Marie Hanáková (*1922)

  • Narodila v Mostišti u Velkého Meziříčí v zemědělské rodině. Odmalička se chtěla stát učitelkou, ale rodinné poměry to neumožnily; její otec zemřel, když jí bylo devět let, otčím nechtěl, aby studovala, nýbrž pracovala. Ve třinácti letech odešla do služby, později se vyučila švadlenou.
  • Pracovala jako vychovatelka, později vystudovala oděvní školu a dodělala si pedagogický kurz, díky kterému mohla konečně učit. Tuto práci dělala i po nástupu do důchodu.
  • Běhat začala v roce 1983, když se dostala do formy, nevynechala žádný závod v okolí, díky běhání procestovala celý svět. Mnohdy neměla na ubytování v hotelu, spala jen ve spacáku na stadionu. Jindy zase běžela po probdělé noci, kterou strávila na cestě, aby se na závod dostala.
  • O svém životě napsala útlou knížku s výstižným názvem Běhám, celý život psala také básně, které se chystá vydat. Píše doma v kuchyni na psacím stroji.

Ona to totiž celá léta tušila – její tělo, tak nevhodné pro těžkou práci na poli a kolem hospodářských zvířat – se přece na něco musí hodit. „Sport mě vždycky lákal, ale tam u nás ho nikdo neprovozoval. Nevěděla jsem, jak na to,“ vysvětluje. Jednu dobu jí správce nechával klíče od místní sokolovny a ona tam chodila po večerech tajně cvičit. Cvičit „oficiálně“ se styděla. V novinách a časopisech si o sportu četla a později si tam hledala i texty o správných technikách běhání. To bylo celé její know-how. A pak samozřejmě také skvělá fyzička a motor v hlavě.

K běhání ji popohnal poprvé na olomouckém běhu s lampiony, který pořádala přírodovědecká fakulta. Marie Hanáková, už coby důchodkyně, pracovala jako vychovatelka a měla na starosti učně. Aby je přiměla běžet, rozeběhla se sama. Nedopadla vůbec špatně, což ji povzbudilo k dalším akcím. Nejprve tedy převládala stydlivost, Marie Hanáková svou zálibu nepřiznala ani před vlastní rodinou: manželovi říkala, že jde navštívit sestru, místo toho běhala. Nejraději v době, kdy se celé město nastěhovalo k televizním obrazovkám a ona se nemusela bát, že ji při té šílenosti, za kterou v začátcích běh považovala, načapají sousedi či známí. 
 
Když si byla jistější, začala objíždět závody v okolí a později svůj rádius rozšiřovala i na zahraničí. Podívala se do Belgie, Norska, Japonska či USA. Sama, ačkoli vůbec neznala cizí jazyky. „Hanáková se nikdy nevzdává!“ znělo její heslo, se kterým se posouvala od jedné přepážky na úřadu ke druhé, než získala všechny potřebné dokumenty k vycestování. I z Ameriky si přivezla medaile: stříbrnou za 10 kilometrů a bronzovou za 5 kilometrů. „Nechce se mi věřit, že jsem měřila síly na takové úrovni, na mistrovství světa mezi závodnicemi, se kterými jezdil trenér nebo lékař. Bez posilujících prostředků, bez masáží, v levnějších botách. Jedna Američanka mi naznačovala, ať je vyhodím. Ale nové mi nedala, a tak jsem si nechala ty staré,“ popisuje ve své knize Běhám.
 
A právě do USA se chystala znovu, když její běžeckou kariéru zastavila jedna nepozorná řidička. „Absolvovala jsem speciální sportovní disciplínu – let přes auto,“ říká dnes se smutným úsměvem. Tehdy ovšem měla jiné plány – kromě zmiňovaných závodů v USA ještě plánovala, že se závodně pustí do překážkového běhu. Z tréninků v lesích a polích měla zkušeností dost... Nehoda to ale všechno utnula, od roku 1996 Marie Hanáková nemůže běhat. Místo o trofeje tak ve svých 74 letech bojovala o život. Seznam zranění, po kterých se dala dohromady, je podobně úctyhodný jako sbírka jejích trofejí: utrpěla čtrnáct zlomenin – sedm obratlů, žeber, ruky; stehenní kost měla zlomenou natřikrát, nehoda jí poškodila sluch. Zlomeniny jí museli vyztužit kovovými náhradami, které je těžké rozpohybovat, proto ten konec závodění.
 
Pomocníkem v rekonvalescenci jí opět byla výborná fyzička, mimořádně tuhý kořínek. Sama říká, že pro ni úrazem šťastný život skončil. Když nemůže běhat, nepovažuje život za plnohodnotný. Dál sleduje výsledkové listiny závodů, kterých by se účastnila, kdyby byla v pořádku. „Vyhrávala bych. Ta řidička mě připravila ještě o hodně vítězství,“ říká smutně.  
 
Na oválu, kde ji fotíme, najednou povyroste. Lidé ji tam zdraví, je přece jen olomoucká sportovní celebrita. „Mám utíkat?“ ptá se a nečeká na odpověď – běží. Přes všechnu bolest chce zase mít ten pocit, díky kterému žila. Ale stejně: i když už bohužel další medaili nevyhraje, je vítězka.

Autor: Lucie Frydecká, Kondice

Foto: Michal Protivanský

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více