Jan Wiener:
Osud jménem Havránek

Ne oprávněné pomstě

Život Jana Wienera, to bylo 20. století v kapesním vydání. Chlapec z dobré rodiny, vnuk pražského rabína, jehož radostnou pubertu ukončil až Hitler. S diktátorovým příchodem se z uličníka stal chlap a z nevinných dobrodružství boj na život a na smrt.

vydáno 17. 12. 2012

Rok 1939. Ta doba je pro nás nepředstavitelná. Ze dne na den se stal z občana demokratického státu přebytečnou položkou v jakémsi inventáři. Číslem, jež bylo třeba zúčtovat, zaknihovat... a vymazat. Vygumovat. Tužku, která měla Wienerův příběh podtrhnout a ukončit, držel jakýsi Havránek. Člověk, jenž zcela bezděčně a v přímém rozporu se svým přáním a posláním pomohl osmnáctiletému klukovi přežít. Jan Wiener totiž věděl, že pokud nepřežije, nebude se moci vrátit. A pokud se nevrátí, nebude moci udělat jednu jedinou věc, na které mu od jisté chvíle záleželo. Nebude moci zabít Havránka.

Jako každý Žid, který získal povolení opustit Protektorát, a Janovi se to shodou šťastných náhod a díky úplatku, který včas odevzdala jeho babička, podařilo, musel Wiener navštívit protektorátní ministerstvo financí, aby zde ke schválení předložil seznam věcí, které si s sebou hodlal vzít. Sám to ve své knize Bojovník. Vždy proti proudu popisuje takto: „Přišel jsem k úředníkovi, který mi hned začal tykat. Podal jsem mu seznam. ‚Čtyři košile?‘ zeptal se. ‚Jednu košili! Klobouk? Žádný klobouk! Šest párů ponožek?!‘ Co mohl, proškrtal. ‚Čtyři páry bot? Hahaha! Nebudeš mít čas obnosit ani jeden, židáku!‘ Potom hodil seznam na zem, takže jsem se musel pro něj shýbnout, a řekl: ‚Vypadni!‘“ Jmenoval se Havránek, jak jinak...
 
„Nebyl to Němec, ale český kolaborant,“ vzpomínal Wiener. „Nenáviděl jsem ho a zosobňoval pro mě všechno zlo fašismu a nacismu i všechnu tu zbabělou brutalitu.“
 

Jan Wiener (*26. 5. 1920 v Hamburku - 24. 11. 2010 v Praze)

  • Voják, vězeň fašistického i komunistického režimu.
  • Střelec-navigátor legendární 311. čs. bombardovací perutě.
  • Učitel, kovboj, spisovatel, boxer, horský vůdce, zkrátka dobrodruh.
  • Milovník žen a dobrého vína.

Jednalo se přitom teprve o začátek Wienerovy anabáze, během níž zažil věci těžko uvěřitelné. Nejprve odešel za otcem do Jugoslávie. Když ji pak Němci přepadli, rozhodl se Wiener senior, že na další útěk už mu síly nestačí. Oznámil svému synovi, že spáchá sebevraždu. Společně sehráli poslední šachovou partii a Jan pak seděl u otcova lůžka a čekal, až prášky zaberou a on usne. A modlil se, aby táta umřel co nejdříve a on stačil utéct před postupujícími Němci. Uprchl do Lublaně, přeplaval vánoční Sávu a ocitl se v Itálii. Pěšky došel až do Terstu. Bez dokladů, bez znalosti italštiny.

Protektorátní Žid na území fašistického státu 
Plán byl jednoduchý, přes Marseille v tehdy ještě neobsazené jižní Francii se dostat do Anglie. Jak? Přece na podvozku vlaku. Nalezli ho a zatkli v Janově. Prohlásil se za vojáka a jako takový putoval do zajateckého tábora u Tarsia v Kalábrii. Odsud utekl s polským kamarádem. Objeveni a chyceni byli kousek od Florencie. Na začátku srpna 1943 utekli podruhé. Tou dobou už se Spojenci vylodili na Sicílii.

Uprchlíkům se podařilo překročit frontu. Vyhráli vstupenku do anglické armády. Jan se přihlásil do Britského královského letectva RAF a posléze se stal členem
311. československé bombardovací perutě jako střelec-radionavigátor.
 
Pamatuješ si mě?
Domů se vrátil jako hrdina. Krásný mladý muž v modré uniformě RAF a s „šestiraňákem“ u boku. Vítěz, jemuž nemohlo být odepřeno nic, na co by pomyslel. A on přitom celá ta léta myslel na jedinou věc. Na pomstu. Havránka našel tam, kde ho viděl naposledy. Tlustšího, rozhodně ne zpupného a arogantního, naopak, vyplašeného a zjevně nervózního z věcí příštích. Wienera nepoznal, samozřejmě, podobných lidí mu v roce 1939 pod rukama prošly stovky. Ale teď byl úslužný, samá ochota, slizký a odporný.
 
Vykal a takřka v předklonu se ptal onoho uniformovaného hrdiny, čím že mu může posloužit. „Poznáváš mě?“ Tentokrát to byl Wiener, kdo tykal. Havránek se v tu
chvíli jakoby zapouzdřil, schoulil se do sebe, snad ve zlé předtuše, a poslušně usedl za psací stůl ke svým lejstrům. Nikoliv, nemůže sloužit, na pána si nepamatuje. A co na čtyři páry bot, které nějaký židák ani neprochodí, ani na ty si nepamatuješ, Havránku?
 
Havránek bledne a potí se, je mu jasné, že tady se vrací minulost, ta, o které doufal, že zůstala pohřbena někde v lágrech. To už si ho ale Wiener přitahuje přes stůl. Havránek sípe a zírá na jeho kolt. „Prosím ne, mám rodinu...“ Na tomto místě vyprávění se profesor Wiener obvykle zarazil. Chtěl, abychom s ním prožívali ten okamžik. Kdyby Havránka odpráskl jako psa, nikdo by neřekl slovo protestu, snadno by dokázal, že jen zemi zbavil jednoho kolaboranta, vši, která pila krev. Na svou pomstu měl nezadatelné právo, na rozdíl od stovek hurá vlastenců, kteří se rychle chápali příležitosti ukázat svou pozdní odvahu, měl Wiener oprávněný důvod si na Havránkovi vylít vztek za smrt své rodiny, za ponížení a utrpení, kterého se mu dostalo, za celou válku, za všechny mrtvé kamarády...
 
Jediný knokaut poslal Havránka do kouta. Z nosu mu tekla krev, ale Wienerova pistole zůstala v pouzdře. Její majitel se beze slova otočil a opustil místnost. „Když jsem odcházel z jeho kanceláře, cítil jsem zvláštní lehkost, všechno ze mě spadlo a já věděl, že jsem udělal dobře, když jsem ho nezabil. Věděl jsem, že v té místnosti se mnou byl Bůh a ten dohlédl na to, abych neudělal něco zlého. A tím pro mě válka skončila.“
 
Jan Wiener vedl i nadále dobrodružný život. Jeho hvězdným okamžikem byl však den, kdy se rozhodl říci ne oprávněné pomstě. Překonal sílu, která ho šest let poháněla kupředu. A díky tomu pochopil něco mnohem podstatnějšího.

Autor: Jan Hanzlík

Foto: archiv Zuzany Wienerové

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více