Trudie Bryks:
A tak začala naše láska...

Ne zapomnění. Nikdy se nevzdat

Na Bryksovo Ne nesvobodě a tyranii navázala i jeho manželka Trudie, která se stejně rezolutně postavila osudu, jenž by jejího manžela uvrhl do zapomnění. Její příběh se odehrává za oceánem, v srdci Bryksovy manželky Trudie, stovky kilometrů od manžela.

vydáno 12. 11. 2012

Trudii Roseovou poznal Bryks v roce 1941, ještě předtím než byl sestřelen. Trudie pomáhala jako mladá dívka armádě v organizaci WAAF. Na jednom večírku ji sympatický pilot pozval na drink. „Když jsem Pepu poslouchala, shledala jsem, že mě nesmírně přitahuje. Byl krásný, inteligentní a odvážný, což jsou vlastnosti, které podle mého idealistického měřítka mohly způsobit, že se mi zatočila hlava, že mi vzal moje srdce.“ Válka je však téměř vzápětí rozdělila. Josefa Brykse Němci sestřelili a dlouho věznili. Trudie o své lásce neměla žádné zprávy až do konce války, kdy se Bryks nečekaně vrátil a ihned ji požádal o ruku. Vzali se v Anglii 18. července 1945 a už v říjnu si novou manželku přivezl do rodného Československa, kde se jim narodila dcera Sonia.


Gertruda Rose Bryks (* 1920, Velká Británie, + 2011, Washington, USA)

  • manželka československého válečného hrdiny Josefa Brykse. 
  • S Josefem Bryksem se seznámila už v roce 1941, ale vdala se za něj až 18. července 1945. Znali tři týdny, do té doby si jen dopisovali.
  • Celý život bojovala za očištění jména manžela, povedlo se jí to až po Listopadu 1989.
  • Po pádu komunistické totality žádala o vdovský důchod, Vojenský úřad sociálního zabezpečení však žádost v roce 2007 zamítl. Trapnou situaci nakonec vyřešila ministryně obrany Vlasta Parkanová: nařídila důchod po hrdinovi vyplácet. 

Po Bryksově zatčení komunistickou tajnou policií a uvěznění se však Trudie i s dcerou vrátila do bezpečí Anglie. Krátce předtím naposledy navštívila manžela ve vězení. „V tom okamžiku vstoupili do místnosti dozorci, aby odvedli vězně zpátky do cel. Když mě Pepa objal a políbil na rozloučenou, neudržela jsem se a plakala jsem. Skrze slzy jsem viděla ostatní, jak nepokrytě pláčou také. Můj poslední pohled na Pepu byl cestou z vězení, skrze tepanou železnou bránu, odkud jsem viděla celý dvůr. Pozorovala jsem jeho a ostatní vězně, jak přecházejí dvůr a vystupují na kamenné schody vedoucí k masivním vězeňským dveřím, za kterými byly jejich cely. Když Pepa došel na poslední schod, obrátil se a naposledy mi zamával na rozloučenou,“ popsala Trudie později toto shledání.

Na manžela ale nezapomněla ani na okamžik. Z Anglie psala komunistickým pohlavárům dopisy s prosbami o spravedlnost. „On není obyčejný zločinec, ale odvážný a čestný člověk, vlastenec, který bojoval a velmi trpěl, aby osvobodil svou milovanou zem od biče nacistické tyranie. Takový statečný muž a dobrý občan si nezaslouží nespravedlivé uvěznění, kterým právě prochází,“ psala tehdejšímu prezidentovi Klementu Gottwaldovi.

Podobné dopisy putovaly i na stůl předsedy vlády Antonína Zápotockého, ministra zahraničí Vladimíra Clementise nebo šéfa KSČ Rudolfa Slánského. Ale všechny zůstaly bez odpovědi. Po odsouzení se snažila povzbudit manžela i ve vězení, dopisy se však většinou k Bryksovi vůbec nedostaly. Chtěla také muže navštívit, ale britští úředníci ji varovali před možným uvězněním. Měla totiž dvojí občanství a české úřady by ji mohly zatknout.

Obracela se proto na anglické politiky, ale ti se v době vrcholící studené války báli otevřeně vystupovat proti komunistickým zemím. V roce 1954 dostala Trudie po dlouhé době dopis z vězení. „Jsi mladá a dobrá matka a měla bys mít příležitost radovat se z normálního života a štěstí. Nečekej na mne,“ vyzýval ji Bryks. Trudie však jeho návrh rezolutně odmítla a v odpovědi manžela utvrdila ve své lásce. O Pepově smrti se dozvěděla náhodou od českých známých. V obavách, které trvaly dlouhé měsíce, čekala na potvrzení smutné zprávy oficiální cestou. Československé úřady ale mlčely.

Rozzlobená nejistotou tedy vyrazila na československé velvyslanectví v Londýně. Aby odvrátila možné nebezpečí, jezdila taxíkem kolem budovy tak dlouho, až vzbudila rozruch, a teprve před zraky davu vešla se slovy „chci mluvit s vrahy svého manžela“ do budovy. Zde jí úředník chladně sdělil, že pokud její manžel zemřel, bude trvat tři měsíce, než dostane oficiální zprávu.

„Z vašeho svazku je jasné, že jste reakcionářka, a je jasné, že váš postoj přispěl k zatčení a uvěznění vašeho manžela,“ dodal ještě pracovník ambasády. Po měsících pak konečně přišlo oficiální vyrozumění o Josefově smrti. Zdrcená a rozhořčená Trudie svůj příběh zveřejnila v anglických novinách. „Bylo ironií, že musel zemřít ve vězení po neméně než čtyřech útěcích z nacistického zajateckého tábora. Vlastní lidé udělují takovou odměnu muži, který odvážně bojoval za osvobození své země,“ citoval ji například v říjnu 1958 britský Air Mail.

Trudii navíc zasáhla další rána osudu. Dcera Sonia, která trpěla roztroušenou sklerózou, na následky nemoci také zemřela. Přestože její možnosti domoci se spravedlnosti byly omezené, nikdy se nevzdala a bojovala za očištění Josefovy cti. Až do listopadu 1989 marně, komunisté jí nevěnovali žádnou pozornost. Vše se změnilo až po revoluci, kdy se hned na jaře 1990 písemně obrátila na Václava Havla, který jí v dubnu odpověděl – jako první československý státní představitel.

„Příběh vašeho utrpení se mě hluboce dotkl. Dovolte, abych vyjádřil svou upřímnou soustrast. Naneštěstí nemůžeme změnit historii, můžeme ji jen uchovat v naší paměti. Je úkolem pro naše historiky podat pravdivý popis toho, co se stalo v naší zemi v průběhu minulých padesáti let a co do dneška nebylo vyjádřeno. Je úkolem pro naše pedagogy napsat učebnice o pravdivé historii. Je úkolem pro nás pro všechny pamatovat na všechny ty, kteří nepřežili, a navrátit úctu jak mrtvým, tak živým,“ napsal Trudii Bryksové Václav Havel.

To dodalo vdově po válečném hrdinovi novou energii, a tak se v devadesátých letech se vší vervou pustila do očisty jména svého manžela. Jezdila na setkání politických vězňů, navštěvovala Bryksovu rodnou Moravu. Příběh svého manžela vyprávěla na mnoha setkáních pamětníků, ale hlavně mladých lidí. Zemřela ve Washingtonu 28. dubna 2011, ve věku 91 let.

Autor: Jiří Šťastný, iDNES.cz

Foto: Archiv Ladislava Kudrny

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více