Robin Kaleta:
Nevidím smysl v tom, že sjedu K2

Ne bezhlavému sjíždění hor

Jeden z nejlepších českých freeskierů Robin Kaleta jako zkušený lyžař-freerider již několik let pořádá kempy, na kterých učí zájemce bezpečnému lyžování mimo sjezdovky. Za svou kariéru už zažil i velké neštěstí, a přesto tvrdí, že freeriding není o nic nebezpečnější než jiné sporty. Člověk jen musí dodržovat určitá pravidla a používat správné vybavení.

vydáno 2. 11. 2012

„Hory jsou nemilosrdné a občas si vyberou svou krutou daň,“ říká Kaleta. „Ve vysokých horách můžete při posunování hranic spadnout do trhliny v ledovci nebo ze skály. Může vás zasypat lavina. Neustále musíte být ve střehu a přemýšlet, nemůžete to jenom tak někam poslat,“ připomíná Robin, který se kromě sjíždění prudkých svahů v Evropě, na Novém Zélandu, v Asii i na Aljašce věnuje horolezectví a skokům padákem ze skal i z letadel.

Když ho vidíte na extrémních videích, na kterých sjíždí divoké hory v Kašmíru, v Alpách, v Uzbekistánu nebo v Britské Kolumbii, napadne vás, že to musí být blázen. Ale opak je pravdou. Aby se nějaký sjezd nestal jeho posledním, musí ho vždy poctivě naplánovat. „Rád skáču ze skal, ale nejde o to, že bych na každé hoře hledal jenom tu největší skálu. Důležité je správně posoudit trasu,“ říká Robin, který si nikdy nehraje na hrdinu za každou cenu. 


Robin Kaleta (*1. 10. 1980)

  • Vystudovaný právník a jeden z nejlepších českých freeriderů, BASE jumper a dlouhodobý propagátor lyžování ve volném terénu.
  • Má za sebou řádu mezinárodních úspěchů, filmů a velkých sjezdů volným terénem po celém světě včetně Aljašky. Úspěchy: 1. místo, Scott Czech Ride 2010, 1. místo, Red Bull Thrill Qualif. on Jasna 2005, 2. místo, Mystic Experience - Freeride World Qualiffier 2009, Monte Rosa, Itálie
  • Natočil několik filmů například Aljaška v Prašanu - d okumentární film o výletu za freeridingem na Aljašce (2010), Uzbekistan - film o heliskiingu v Tian Šanu s Iitalskými Mystic freeride  (2008), Knocking on Heavens Door - dokumentární film o b.a.s.e. jumpingu oceněn několika mezinárodními cenami (2008), Alterna – Karkys video production, český freeski film (2006), Every color of ski – první český film svého druhu - Dai Aira production (2003), Pass it on – Broken radio films (2004), 
 

„Někdy si musím říct ne, abych se nezranil nebo výjimečně neriskoval život. Dokonce se to stává velice často,“ dodává. Díky svým zkušenostem už většinou dokáže odhadnout, že něco není možné, dřív než se vydá na vrchol. Každý svah vyhodnocuje na základě zkušeností, které získal díky tomu, že již spoustu chyb udělal a mnohokrát se někde rozbil. Už ví, co je hloupost a co ne. Čím více informací o daném sjezdu získá, tím lepší rozhodnutí dokáže udělat. To se potom odvíjí od toho, jaké bylo v poslední době počasí, jak vypadají sněhové vrstvy, kolik napadalo nového sněhu, jak moc foukalo, zda šlo o suchý, nebo vlhký vítr, jak náročná je orientace v terénu, tedy zda je naplánovaná trasa přehledná po celou dobu, nebo se postupně odhaluje až během ní. Těžké jsou sjezdy, u kterých hrozí, že člověk někde špatně zatočí a ocitne se nad srázem.

Ani v nejmenším nepodceňuje riziko, že by někde spustil lavinu. „Je naprosto nezbytné mít s sebou veškerou výbavu a hlavně s ní umět pracovat,“ připomíná. On sám kromě lavinového vyhledávače, teleskopické sondy a lopaty vozí v horách také batoh se systémem ABS. Kdyby se dostal do laviny, zatáhl by za páčku na popruhu a tím by odpálil plynovou patronu, která by mu bleskově nafoukla dva postranní vaky. „Sníh v lavině se do značné míry chová jako voda, takže nafouknuté vaky vám pomůžou, abyste zůstali co možná nejvíc na povrchu a neskončili dva metry pod sněhem,“ vysvětluje, jak funguje moderní vybavení extrémních lyžařů. 
 
Nad propastí
Z Robina dnes mluví rozvážnost, kterou získal četnými zkušenostmi. Sám se už mnohokrát dostal do situace, kdy před ním osud výstražně zvedl prst. Asi nejvíc ho vytrestala bezstarostná jízda na začátku kariéry ve francouzském středisku Les Sybelles. Na okraji rezortu, kam ani nejezdily vleky, objevil přírodní U-rampy. Byl tam sám, projížděl si kaňony, vždy vyskočil nahoru a zase sklouzl dolů. V jednom místě se mu to rozjelo o něco víc a prudký sklon rampy ho vystřelil do výšky, jenže za hranou tentokrát nebyla plošinka, ale díra do rokle. Robin padal daleko, hluboko a navíc po zádech do ztuhlého laviniště, kde byl tvrdý sníh a velké kameny. Měl velké štěstí, že při dopadu netrefil kámen. 
 
„Tehdy jsem pochopil, jak je důležité při pohybu v horách vědět, co je pod vámi, co nad vámi, co všechno riskujete a jaké to může mít následky. Člověk může mít kliku a jezdit po kopcích, i když si je předem nenastuduje. Několikrát se vám nic nestane, ale pravděpodobnost, že jednou narazíte, je opravdu velká,“ říká Robin.
Ale i sebezkušenějšího horala dokáže příroda zaskočit. Jedna nečekaná situace málem stála Robina život. V roce 2010 se spolu s kamarády vypravil na Aljašku. Místní kopce jsou vyhlášené tím, že se i na těch nejprudších svazích drží sníh, který má navíc mimořádnou kvalitu. Může za to střídání vlhkého počasí od moře a studeného a suchého proudění od Mount McKinley, které ze sněhu vytáhne vlhkost. Výsledkem je dokonalý prašan, který drží i na extrémních svazích jako přilepený. Na většinu vrcholů tu freeridery vozí vrtulník. 
 
Robin se nechal vysadit na kopci, kterému tu říkají Diamond. Aby se dostal na začátek sjezdu, musel přejít po úzkém hřebeni. Nalevo od sebe viděl velkou převěj, u které pokaždé trochu hrozí, že by se mohla utrhnout. Robin šel raději co nejdál od ní a držel se podél vyfoukaných kamenů, které prozrazovaly, že se pohybuje po pevné zemi. „A najednou to pode mnou ruplo,“ říká. „Na poslední chvíli jsem se zachytil za kameny a lyže mi zůstaly viset ve vzduchoprázdnu nad žlabem, do kterého se utrhla obrovská masa sněhu a kamení. Všechno se to valilo tím žlabem dolů a mlelo se to dohromady do údolí, hlubokého asi šest set, možná sedm set výškových metrů. Kdybych tam zůstal, šance na přežití by byla minimální,“ vzpomíná Robin na den, kdy se podruhé narodil.
 
Nakonec se vyškrábal nahoru, došel do místa nástupu a chystal se na sjezd. Ale když mu došlo, co všechno se mohlo stát, nedokázal se zkoncentrovat. „Byl jsem hodně naměkko a celý rozklepaný. Bylo to o to těžší, že jsem tam byl úplně sám. Sice jsem si mohl zavolat vrtulník, aby mě zase vyzvedl, ale tuhle možnost jsem zapudil a pokračoval jsem v původním plánu,“ říká Robin.
 
Přes všechny nástrahy a nebezpečí potřebuje i zkušený lyžař při jízdách na hranici svých možností určitou dávku štěstí. Robin vzpomíná na případ svého kolegy Freda Syversena z Norska, který během jedné jízdy v Chamonix odbočil do špatného žlabu a omylem skočil ze 107 metrů vysoké skály. „Tohle je důkaz, že se dají přežít i opravdu velké chyby. Ale to neznamená, že bych si chtěl zahrávat s osudem. Zabít se můžete i při skoku z dvaceti metrů,“ říká Robin, který nemá v plánu žádné zbytečné extrémy. „Já nevidím smysl v tom, že sjedu K2. Já chci jezdit v krásných horách, v krásném sněhu a za krásného světla,“ vysvětluje, proč si stojí za názorem, že se občas vyplatí říct nějakému svahu ne!

Autor: Adam Maršál

Foto: Jakub Frey

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více