Lukáš „Musa“ Musil:
Nechtěl jsem celý život chytat gumu

Ne profesionálnímu hokeji

Ve dvaadvaceti měl Lukáš Musil všechno, co si vysnil jako kluk. Měl profesionální smlouvu v hokejové Slavii, na ledě se potkal s Jardou Jágrem, pravidelně chytal extraligu, byl na mistrovství světa. Tak daleko to dotáhne jen zlomek hokejistů. Mohl být novým Haškem, Králíkem nebo aspoň Břízou. On tomu ale řekl NE a začal se pod přezdívkou Musa živit malováním. Nejdřív na lidskou kůži, nyní zkouší prorazit i jako malíř.

vydáno 25. 9. 2012

„Ve dvaadvaceti mi došlo, že nechci celý život chytat gumu,“ říká plaše od hlavy až k patě potetovaný mladík. Místo aby plnil stránky sportovních rubrik, je bez diskuse nejskloňovanějším jménem na domácí tetovací scéně. Za pouhých několik let se stal pojmem mezi tatéry, živá legenda české scény, na něhož lidé čekají několik měsíců, než se mu uvolní termín. 

Vymyká se stylem i přístupem. Netetuje klasické obrázky, které si lidé přinesou na papíře a tatér jim je překreslí na kůži a objede strojkem. Zapomeňte na tribal motivy, ostnaté dráty kolem bicepsu a delfínky na lopatkách. Musa svým klientům „počmáře“ ruku těžko zařaditelným osobitým stylem. Výtvarník Roman Týc ze skupiny Ztohoven o Musovi říká, že si buduje svůj kmen.



Lukáš „Musa“ Musil (*1984)

výtvarník, tatér, instruktor spiningu, bývalý hokejový brankář
  • Přední český tatér
  • Prosazující se malíř
  • do 22 let hrál vrcholově hokej, působil ve Slavii, v Mladé Boleslavi, na Kladně
  • Účastník juniorských světových šampionátů
  • Připravuje svoji první výstavu obrazů

Když dnes osmadvacetiletý Lukáš Musil před šesti lety ze dne na den praštil s vrcholovým hokejem, okolí jen nevěřícně kroutilo hlavou. „Asi jsem dnes mohl mít dům, super auto a zlatýho retrívra,“ popisuje na sedačce pražského tetovacího salonu Tribo každodenní existenční problémy. Mluví ale klidně a usmívá se, jako by se nic nedělo. I když místy to vypadá, že se k bezstarostnému sportovnímu životu občas v myšlenkách vrátí. „Dnes řeším každou korunu na barvy, ateliér,“ přiznává.

Přece jen, jeho bývalí spoluhráči jsou hokejové hvězdy a on má místo trojfázového tréninkového cyklu prokládaného chozením na kafe a hraním na playstationu úplně jiné starosti. Třeba s hledáním vytápěného ateliéru, kde by mu v zimě nezmrzly barvy. 
 
Někdo to nechápe dodnes
„Naši to asi do dneška moc nechápou. Věděli, jak jsem hokej bral vážně, měl jsem dobrý výsledky, dobrou pozici na Slavii i v reprezentaci,“ vypráví Musa. O jeho vášni nikdo pořádně nevěděl. Skříňku v šatně pomalovanou neměl a hokejisté se na vrcholové úrovni soustředí především na trénink a hru. To, že svlékl brankářskou výstroj, byl pro jeho rodiče šok. Do té doby žili v přesvědčení, že s hokejem zestárne. Slušně vydělával, měl auto, z určitého úhlu pohledu byl dospělejší než teď.
 
„Hokejisti to nechápou doteď. Jeden dlouholetý spoluhráč si myslí, že jsem se regulérně zbláznil. Má za to, že jsem si zkazil život, podle jeho hodnot jsem mohl být za vodou,“ vypráví Musa.
 
Rok předtím, než navždy sundal brankářskou masku – mimochodem, měl na ní postavičku Malého prince – prožil ve Slavii výjimečnou sezonu. V NHL byla výluka, chytal proti světovým hvězdám a dařilo se mu. „Další rok jsem šel na Kladno a tam se něco zlomilo, do dneška vlastně nevím co,“ vzpomíná. 
 
První stín pochybnosti o kariéře v brankářské výstroji přišel o pár let dříve na individuálních hodinách angličtiny. Učitel mu u piva vyprávěl, kde všude cestoval, s kým se opil, dováděl na stole a Lukášovi došlo, že tohle v mládí nezažije. Byl připoutaný v „kisně“ na ledě, nemohl se jen tak sebrat a na týden odjet třeba do Asie.
 
K malování inklinoval odmalička, ale než se jím začal živit, chvilku tápal, zda nemá zůstat ve sportovním světě alespoň jako trenér. De facto nic jiného neznal. Tréninkům dával přednost před vším, i před školou. Byl první na ledě, zůstával na něm i po vlastním tréninku se staršími kluky, přidával si také později v dorostu a v seniorských výběrech. 
 
Po radikálním ukončení kariéry proto zřejmě ze setrvačnosti začal studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu, udělal si kurz fitness trenéra. „ Ale po prvním semestru jsem věděl, že tam ztrácím čas. Pak jsem šel na tetování a to bylo jako blesk z čistého nebe. Najednou jsem poznal něco svobodného, kreativního,“ vypráví a září mu přitom oči.
 
Už netetuju. Jen někdy
Do světa jehel a barev se dostal přes pražské studio Tribo a tatéra Petera Bobka. Nejdřív tetoval kamarády a známé, plnohodnotným členem studia se stal asi před třemi lety. Hokej ho naučil, že nikdy nic nedostane zadarmo. „Vždycky jsem si to vytrpěl, trénoval jsem víc než ostatní. To samý s tetováním. Někteří tatéři mi říkají, ty vole, tobě to jde tak snadno, ale nikdo nevidí, že když oni šli v pět šest domů, já si to do půlnoci kreslil,“ popisuje Musa.
 
Svým minimalistickým, abstraktním stylem vzbudil senzaci, najednou se zjevil tatér s jasným rukopisem. Místo odpovědí klade svou prací otázky. Klienti se k němu sjíždějí z celé republiky, ale i z okolních států. Tetování ale pro něj není priorita. V zimě dokonce oznámil, že s ním končí a bude už jen malovat. 
 
A i když malbu nikdy nestudoval, pokud nepočítáme docházení do výtvarných kroužků na základní škole, neskrývá velké ambice. Rád by svá díla viděl vedle takových velikánů světové moderny, jako je Antoni Tàpies,  Barnett Newman nebo Mark Rothko. Cíl si nestanovil malý, říká, že chce namalovat nejnaléhavější obraz, který kdy vznikl. „Snažím se k tomu dobrat. Asi to nebude v nejbližší době. Vím, že to udělám, ale hrozně se k tomu protrápím, což je děs.“

Autor: Pavel Eichler

Foto: Jan Pečený

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více