Jiří Pelcl:
Už jsem tu nemohoucnost státu nemohl vydržet

Designem řekl ne komunistické totalitě

V designérské tvorbě se dá jít proti proudu mnoha cestami. Jiným přístupem k limitům materiálů a forem, výrobním technikám nebo celkové komerční povaze tohoto oboru. Jiří Pelcl ve své dlouholeté tvorbě řekl ne již několika věcem. Jeho nejintenzivnější nesouhlas s realitou však objevíme hned na počátku jeho rozsáhlé designérské kariéry. Společně se skupinou designérů Atika to byl právě on, kdo dal prostřednictvím experimentálního designu jasně najevo, že pomalu stagnující komunistický režim nemá v naší společnosti co pohledávat.

vydáno 21. 8. 2012

Designér a architekt Jiří Pelcl patří mezi nejviditelnější osobnosti českého porevolučního užitého umění. Stal se jakýmsi vzorem pro celou generaci následovníků a svou tvůrčí i pedagogickou činností se vůbec poprvé podílel na etablování pojmu designérské praxe a teorie v nové demokratické společnosti devadesátých let. 

Design se v porevoluční době stal v České republice poměrně rychle se rozvíjejícím oborem, spojeným s úspěchem a jeho komerčním využitím. Paradoxně tvorba Jiřího Pelcla vznikala ve zcela odlišných souvislostech, které nemají s komerční povahou průmyslového nebo interiérového designu posledních dvaceti let nic společného. Společně s několika kolegy totiž Jiří Pelcl započal svou experimentální tvorbu v hlubokých osmdesátých letech, v době, kdy už socialismu docházely síly a kvalita domácí průmyslové nebo řemeslné výroby se ocitla na bodu mrazu. V osmdesátých letech navrhoval Pelcl nábytek pro průmysl, a jak sám říká: „Už jsem tu organizovanou nemohoucnost státu nemohl vydržet a řekl jsem si ne, musím začít znovu a jinak.“
 
Vznikla tak Atika, jedna z nejdůležitějších výtvarných skupin přelomu socialismu a svobodné společnosti následujících let. Skupina byla založena 13. ledna 1987 a mezi zakládajícími členy byli tehdy progresivní nábytkoví designéři Vít Cimbura, Bohuslav Horák, Jiří Javůrek, Jiří Pelcl, Jaroslav Šusta a Vlastimil Vagaday. 
 

Prof. ak. arch. Jiří Pelcl (*1950)

Přední český designér
  • Vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a design nábytku na Royal College of Art v Londýně.
  • Do povědomí se zapsal založením umělecké skupiny ATIKA v roce 1987. O tři roky později založil vlastní studio ATELIER PELCL.
  • Vedle vlastní designérské práce učí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v letech 2002 - 2005 zde působil jako rektor. Rovněž se systematicky věnuje teorii designu, pravidelně publikuje v odborných časopisech a knižních publikacích a pohostinsky přednáší na mnoha vysokých školách doma i v zahraničí (Rietveld Academy Amsterdam, University of California Berkeley, RCA Londýn Yale University, ENSDI Paříž, SCIARCH Los Angeles). 
  • Realizoval řadu interiérů prestižních objektů, například interiéry pro prezidenta Václava Havla na Pražském hradě, interiéry velvyslanectví v Římě, Pretorii, Českého domu v Malmö a jiné.
  • Vystavuje doma i v zahraničí. Uspořádal dosud 20 samostatných výstav a více než 110 společných. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách designu Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Moravské galerie v Brně, v Die Neue Sammlung v Mnichově, v Museum fűr Angewandte Kunst v Curychu.
  • Za významný přínos pro mezinárodní design a vzdělávání získal v roce 2006 Čestný doktorát University of Brighton ve Velké Británii. V témže roce mu byla udělena Národní cena za design a cena Form 2006 v Německu.

Všichni členové, ze kterých se nakonec prosadili především právě Jiří Pelcl společně s Bohuslavem Horákem, si vytvořili vlastní specifický přístup k navrhování nábytkových objektů, který neměl, až na hrstku výjimek, na tehdejší umělecké scéně obdoby. Seznámeni s italskou a anglickou postmodernou, ale i s dobovým undergroundem a punkem, začali tvůrci navzdory špatné politické a společenské situaci vytvářet unikátní objekty, které neměly nic společného s průmyslovou výrobou tehdejší doby. 

Politický design
Naopak, ručně vyráběné solitéry se staly odvážným postojem, kritizujícím tehdejší zaostalost průmyslových výrobků, špatnou situaci na výrobních linkách a nízkou úroveň jejich výtvarného provedení. Ještě nikdy nebyl postmodernismus tak politický, tak jak do něj tuto myšlenku vtělila právě skupina Atika, která tři roky před sametovou revolucí dala světu konečně vědět o špatné situaci československého designu. Paradoxně z této designérské mizérie vznikl fenomén jménem Atika, který překvapivě srovnal krok se světovou scénou.   
 
Jiří Pelcl se stal jedním z nejaktivnějších členů. Jeho lyricko-brutální objekty svařované ze surového železa přesně odrážejí šedivou atmosféru doby a snaží se díky extravagantním tvarům a expresivnímu použití materiálů a barvy výtvarně kritizovat špatnou úroveň socialistického plánování. Senzaci, jakou Atika způsobila, hned reflektovala – i přes ztížený kontakt se Západem – prestižní odborná média. S pádem železné opony potom přišel i zájem sběratelů a galeristů. Atika a tvorba Jiřího Pelcla byly natolik přitažlivé a originální, že se o ně začali zajímat i nejvýznamnější teoretici té doby. 
 
První představení Atiky na mezinárodním poli se odehrálo na konci roku 1989, kdy její tvorbu vystavil legendární francouzský galerista a sběratel umění Pierre Stundenmayer ve své tehdejší pařížské galerii Neotu. Výstava se stala zásadní v rámci zasazení tvorby Jiřího Pelcla a jeho kolegů do mezinárodního postmoderního proudu. Následovaly výstavy v Berlíně, Vídni, Amsterdamu nebo Mnichově. V Itálii to byl původně Ettore Sottsass a později Alessandro Mendini, kteří formulovali základní myšlenky postmoderního designu. V osmdesátých letech pak přišla nová vlna britských „punkových designérů“ v čele s Tomem Dixonem a Ronem Aradem, jejichž surová tvorba má už k produkci unikátních kusů Atiky o poznání blíže. 
 
Doma Tvrdohlaví, ve světě Atika
I přesto představuje Atika v tomto kontextu rovnocenný a stejně původní výtvarný proud, který vznikl z expresivní potřeby tvořit a vyjádřit se k neúnosným společenským i politickým otázkám doby. Její intuice, vášeň tvůrců a neúnavná schopnost čelit svými díly zahnilé komunistické společnosti byly pro tehdejší svět designu opravdu zcela výjimečné.
 
Určité zadostiučinění přišlo v roce 1991, když vyšel zásadní článek v časopise Ambiente od významného německého kritika Albrechta Bangerta. Členové Atiky byli v té době ve spojení s umělci skupiny Tvrdohlaví, kteří se také účastnili některých výstav Atiky (David, Skála). Tvrdohlaví byli v této době na domácí scéně velmi známí, ale v zahraničí se paradoxně mnohem výrazněji prosadila Atika.
 
O rok později se skupina po společné dohodě rozpadá. Úkol, který si zpočátku designéři vytyčili, byl v podstatě splněn. Společně s Atikou a jejími extravagantními kreacemi jsme vstoupili do svobodné společnosti a pro designéry začala nová kapitola. Z mladých tvůrců se stali uznávaní designéři, kteří se svými návrhy postarali o nutné vzkříšení úrovně českého spotřebního průmyslu, jehož degradaci v osmdesátých letech svými sochařskými kreacemi kritizovali. 
 
Jiří Pelcl se ve své práci i nadále věnuje produkci unikátních galerijních artefaktů a na přelomu tisíciletí stále spolupracoval se zmíněným galeristou Pierrem Stundenmayerem. Kromě toho však v jeho tvorbě přibyly i úkoly průmyslové, ve kterých spojil své „punkovo-lyrické“ začátky s jednoduchostí a čistotou formy. Nakonec bylo jeho snažení v rámci skupiny Atika před více než dvaceti lety opravdu úspěšné. Vždyť ze sochaře, který měl cíl změnit situaci v průmyslu a připravit půdu pro kvalitní design, se sám stal tím, kdo se po této cestě vydal. V průběhu devadesátých let se pak vypracoval mezi nejznámější designéry své generace, kterou vede se svým studiem Atelier Pelcl dodnes. A není náhoda, že jedno z jeho postmoderních děl z období Atiky se dokonce v minulém roce objevilo na prestižní souborné výstavě Postmodernismus v londýnském muzeu Victoria & Albert.

Autor: Adam Štěch

Foto: Jaroslav Moravec

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více