Setijarta Mangoenkoesoemo:
Doktor ze stavební buňky

Naděje z křižovatky U Bulhara

V Praze jich žije kolem čtyř tisíc. Každý z nás je denně potkává, ačkoliv většina by se jim ráda vyhnula, nejlépe je vytěsnila ze svého života. Lidé bez domova jsou ale nedílnou součástí naší společnosti. Málokdo se o ně ovšem zajímá, málokdo je jim ochoten pomoct. Bezdomovci bývají často terčem nezájmu, pohrdání, úřední i policejní šikany a v nejhorších případech i násilných útoků. Naštěstí jsou mezi námi tací, kteří chování většiny nepodlehli a řekli ne lhostejnosti a pohrdání slabšími. Patří mezi ně i Setijarta Mangoenkoesoemo, jedenaosmdesátiletý lékař původem z Indonésie.

vydáno 15. 8. 2012

V soutěži o nejnepřívětivější místo Prahy by možná křižovatka U Bulhara zvítězila. Většina Pražanů zná nevábný plácek pod magistrálou maximálně z tramvaje a zřejmě ani nechce vědět, proč se na něm na první pohled chudší spoluobčané scházejí. Stejně jako nepřemýšlí, jak vlastně život na ulici vypadá, jak bezdomovci řeší základní, pro nás samozřejmé potřeby. Třeba takovou lékařskou péči. V Praze jim ji poskytuje už téměř deset let právě doktor Setijarta Mangoenkoesoemo.

Kdyby se zachoval jako valná část jeho kolegů, užíval by si už dávno důchodu nebo si našel „společensky atraktivnější a přijatelnější“ místo. Pražští bezdomovci by tak měli asi pořádnou smůlu. Kromě doktora Mangoenkoesoema (a několika dobrovolníků) totiž žádný český zdravotník tuhle práci dělat nechce. Lékařská péče o pražské chudé tak bez nadsázky stojí a padá s jeho osobou. Mnoho bezdomovců, kterých se před ordinací ve stavební buňce častokrát utvoří pěkná řada, po letech na ulici už žádného obvodního lékaře nemá, jiní tvrdí, že je jejich „obvoďáci“ přijímat nechtějí.

Setijarta Mangoenkoesoemo (*1931)

Lékař
  • Narodil se ve městě Surabaya na východní Jávě jako třetí z pěti dětí.
  • Vystudoval medicínu v Praze.
  • Indonéské úřady mu odebraly občanství, ale podařilo se mu získat československé, později české.
  • Pracoval na chirurgii, interně, sloužil na pohotovosti a jako obvodní lékař působil a působí například v Benátkách nad Jizerou, Kosmonosech nebo Dolním Slivnu.
  • Od roku 2003 pracuje v Praze v Naději o.s. v ordinaci pro bezdomovce.
  • Se svou rodinou se kvůli nedemokratickému režimu generála Suharta (vládl v letech 1966–1998) znovu setkal až po více než třech desetiletích.

Setijarta Mangoenkoesoemo to potvrzuje, ale proč se tak jeho kolegové chovají, komentovat nechce. Každý prý má svoje důvody. Ostatně sám musí být na své klienty občas tvrdý. „Já taky některé pacienty nepřijímám. Třeba když jsou opilí, na to jsme tu hodně přísní. Nebo když je někdo nespokojený s tím, jak něco dělám – když si myslí, že on je chytrej a já blbec, tak mu řeknu, ať si hledá jiného lékaře. A je to pro nás oba lepší."

I přes občasné problémy tak ročně ošetří kolem patnácti set pacientů. Na rozdíl od mnoha jiných tak naplňuje jednu ze základních lékařských povinností, a to pomoci těm nejpotřebnějším.
 
Bez občanství v cizí zemi
Možná je za tím i jeho životní příběh, o poznání dobrodružnější než většina těch středoevropských. Medicínu chtěl Setijarta Mangoenkoesoemo studovat odjakživa, ale ve čtrnácti letech utekl z domova. Na tom by nebylo nic tak výjimečného, kdyby právě v Indonésii nezuřila válka proti Holanďanům a on nešel přímo na frontu do první linie.
 
Přežil a skutečně nastoupil na medicínu. Když se naskytla možnost studovat v zahraničí, neváhal a dostal se tak do Československa. Ale v Indonésii v té době probíhaly těžké vnitropolitické boje. Když se k moci dostal generál Suharto, na indonéské ambasádě vyžadovali, aby v Československu žijící Indonésané podepsali souhlas s novým vedením země. Setijarta Mangoenkoesoemo odmítl, nechtěl, aby jeho zemi vedli vojáci. Stálo ho to indonéské občanství i pas. A tím pádem i možnost vrátit se domů a shledat se s rodinou. Nikdy však nelitoval, že zůstal v Československu. Našel si českou manželku a tvrdí: „Pocit štěstí je všude stejný."
 
Možná Setijartu Mangoenkoesoema ovlivňuje i jeho indonéská mentalita. V jeho domovině jsou si lidé zvyklí pomáhat mnohem víc než u nás. „Lidi by tady měli víc myslet na druhé, říká. Když se tu někomu něco špatného stane, tak mu nikdo nepomůže. Lidi by si měli trošku pomáhat."
 
Tento postoj se pak promítá i do vztahu k bezdomovcům. Před deseti lety, kdy přišel o předchozí místo, se rozhodoval mezi několika nabídkami, aby si nakonec vybral pro mnohé tu nejnepochopitelnější – pomoc lidem z ulice. Za ta léta jich ošetřil tisíce a ze své zkušenosti ví, že žádný problém není černobílý: „Já neříkám, že každý bezdomovec je dobrý člověk. Některé opravdu nemůžeme pochválit. Někteří když mají nějaké peníze, tak místo toho, aby si našli nějaké bydlení, tak to utratí za alkohol a to nemám rád, takové chování. Ale jsou takoví, kteří k nám tři čtyři měsíce chodí, a pak zmizí, a to si říkám, že už si našli bydlení a práci a už nás nepotřebujou."
 
Sám své rozhodnutí odmítnout pohodlnou praxi klasického obvodního lékaře a pracovat s lidmi, nad kterými ostatní ohrnují nos, popisuje jednoduše: „Já už nepotřebuju kariéru, nepotřebuju si něco dokazovat, něčeho dosáhnout. Začal jsem ale hodně přemýšlet, proč tady na světě žijeme. A chci ještě udělat v životě něco dobrýho pro druhé."
 
Řekl tak ne většinové společnosti, která pomoc bezdomovcům odmítá a považuje ji za zbytečný luxus. Taková na první pohled možná bezvýznamná rozhodnutí, o kterých široká veřejnost neví, ovšem bývají ve svém důsledku pro spravedlivou a svobodnou společnost ta nejdůležitější.

Autor: Alžběta Medková

Foto: Alexandr Dobrovodský

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více