Ricardo Hoineff:
Kazí pověst českému sklu

Ne šmejdům vydávaným za české sklo

„Co si vybavíš, když se řekne Brazílie? Karneval v Riu? Pelé? A co si svět vybaví, když se řekne Česko? Věř mi, že sklo,“ říká Brazilec Ricardo Hoineff parádní češtinou. Žije v Praze už dvacet jedna let. A při pohledu na to, co se za slavné české sklo vydává v centru hlavního města, trpí. Přesněji řečeno trpěl. Trpěl až do svých čtyřiceti let, kdy se rozhodl, že šméčku řekne ne a ano poctivému sklu. Sám se proto začal učit na skláře. Vrátil se na vyšší odbornou školu, na intr a pasoval se na propagátora českého skla.

vydáno 9. 8. 2012

Jdeme se spolu projít Karlovou ulicí v Praze, kde se „české sklo“ prodává spolu s matrjoškami. Ricardo mi chce ukázat, co mu tak strašně vadí. „Cizinec přijede do Prahy a co vidí? Něco odpornýho!“ ukazuje na skleničku, co se tváří jako broušená… ale… „Koukni na tu spáru! To nemá s ruční prací nic společnýho. Výrobní cena tak třicet korun! Hnus,“ přejde Ricardo plynule do angličtiny ve chvíli, kdy se k nám přitočí prodavač s ruským přízvukem. „Pro vás za 500!“ vnucuje se. „Skutečně, vždyť stojí 1590?“ „Pardon, pardon“, zapíchne prodavač nos do kalkulačky a po kratší úvaze vyťuká cifru 1290. Tenhle podnik seriózností zrovna nevyniká. Jdeme dál. 

Hned v krámku vedle ze stropu visí křišťálové lustry, ceny opět určuje ruleta. „59 tisíc? A v které české sklářské dílně se to vyrábí?“ ptá se anglicky Ricardo. Další ruský prodavač pohotově odtuší: „Dnes máme padesátiprocentní slevu. Značka Madonna.“ Ricardo významně zvedne obočí: „Netušil jsem, že už nezpívá.“ Ricardo se sice narodil v Riu, kam jeho prarodiče v minulém století připluli z Oděsy a z varšavského ghetta, půlku života ale strávil v Česku. Pracuje pro televize jako scénograf, upozornil na sebe například jako autor futuristického studia pro Železného Volejte řediteli. Jednou ho práce přivedla do Nového Boru, kolébky českého sklářství. „Tehdy mě v Boru vodili po huti a já slintal. Říkal jsem si, že v příštím životě chci ovládnout lávu. Vzduch. Oheň. Vodu. Že chci foukat sklo,“ říká. Až po letech se zeptal sám sebe: „A proč až v příštím životě?“



Ricardo Hoineff (*1968)

  • Scénograf, výtvarník, sklář a bývalý DJ. 
  • Narodil se v brazilském Rio De Janeiro
  • V Čechách žije už 21 let, mimo jiné naučil televizní národ tančit sambu, otiskl se do výtvarného pojetí a scénografie mnoha známých televizních, divadelních i výtvarných projektů, například Občanské judo, Vražedné léto, Vysmáté léto a Roztančené léto. Jeho tvář znají diváci i z upoutávky na program ČT2.

Ne řečem o umírajím řemesle

Ricardo řeči o umírajícím řemesle nemá rád. A protože to se sklem myslí vážně, sám se učí. Od sklářů, kteří napichují na dlouhé těžké bidlo kouli žhavé, tisícistupňové hmoty, z níž vyčarují třeba bublinu. Bublinu, co se nerozplyne. Chlapská dřina s výsledkem - až nemužsky křehkým. Tohle je zázrak. „Je i není. Nesmíte tomu materiálu podlehnout. Spousta lidí si myslí, že i hovno ze skla vypadá dobře. Cokoli, co od píšťaly odpadne, je umění. Není. My tu učíme studenty, aby tomu materiálu dokázali vtisknout nějakou myšlenku,“ vysvětluje sklářský výtvarník Milan Handl, který si brazilského čtyřicátníka Ricarda vzal do parády. 
 
A Ricardo po večerech na intru vymýšlí, jak by dokázal že "sklo is not dead," že žije. Jak by „lávu“ zkrotil tak, aby vyprávěla o dálkách, kde běhal jako kluk. „Měli jsme při výrobě skla použít struktury přírodních materiálů. Já jsem vzal banány. Vyskládal jsem jimi formu a nalil do ní sklo. To si neumíš představit, jak ty spálený banány smrděly! Kdo ví, co se do nich napouští, aby tu plavbu lodí přežily. No a tohle je výsledek,“ ukazuje Ricardo avantgardně zprohýbanou vázu. Pak ukazuje ještě skleněnou kapku s bublinou v útrobách. Přelévá se v ní modrá tekutina. Když se přes ni člověk podívá ke světlu, jako by na chvíli zahlédl horizont Atlantiku. 
 
„Děláme tu i takovýhle myšlenkový kotrmelce, ale hlavně studenty učíme perfektně ovládnout řemeslo,“ krotí výbuchy fantazie Ricardův učitel Handl. Z českých prodejen se totiž už jaksi vytratily české skleničky, nahradila je Čína, nebo Ikea. Ricardo Hoineff se snaží seč může, aby se tam zase vrátily. Nejen že se pilně učí, pořádá také výstavy novoborského skla. Kudy chodí, tudy o skle mluví. A když po něm jako po scénografovi, v televizi chtěli scénu pro vánoční znělku, nedal jinak než že stromeček ozdobí českými skleněnými baňkami z Nového Boru. České sklo se tak díky němu nenápadně skrze obrazovku na okamžik opět vrátilo do statisíců domácností v Česku.
 
Ano ruční práci
A když už se Ricardo jednou pasoval i na propagátora skla, propaguje. Vede nás do podniku technologa skla Jaroslava Šváchy. Chce, aby ti, kdo zvažují, zda jít studovat na skláře věděli, že uživit se sklářstvím dá. Švácha se podílí na obřích zakázkách pro export. Sedmimetrové lustry, skleněné vodopády, stěny z kapek křišťálu se z Česka vyvážejí do arabských zemí, USA i Ruska. „Teď děláme naši vůbec největší zakázku. Bazén. Tuny a tuny skla,“ říká Švácha a když zachytí nechápavý výraz (bazén?!?) pustí počítač. Na obrazovce se objeví hala jíž zdobí monstrozní sloupy obalené liánami skla, stropy z mořských vln. „Práce máme dost. Jsou to obří zakázky. Jen ruce sklářů stárnou. Kdo řekl, že nemá cenu posílat děti do učení? Že je to neuživí? Jaká krize?“ kroutí hlavou Švácha. A Ricardo přikyvuje: „Vidíš? To je nádhera! To je nádhera! Já jsem tak hrdej, že jsem Čech!“
„Ty jseš Čech?“ 
„A ty, jseš hrdá?“
 

Autor: ms

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více