Tomáš Trnka:
„Poštovna na mě zbyla“

Ne zániku unikátní stavby

Co dělat, když máte čtvrt milionu a hodné kamarády? Kupte „barák na odstřel,“ společně ho rozeberte, nechte ho za vlastní peníze převézt z Krkonoš do středních Čech a tam ho znovu postavte. Získáte... dobrý pocit. Poštovna, prostá, malá „dřevěnka,“ stála na Sněžce od poloviny 19. století. V roce 2007 vedle ní vyrostla poštovna nová a vzniklou otázku, kam s tou původní se majitelka rozhodla řešit odprodejem za „symbolickou“ částku sto tisíc korun. Mělo to ovšem jeden zásadní zádrhel. Kupec musí stavbu odstranit.

vydáno 13. 7. 2012

Zájemci se tedy zrovna nehrnuli. „Nabídka na prodej poštovny visela na internetu od října 2008 s tím, že vše se musí uskutečnit do června následujícího roku,“ vzpomíná na počátky celé anabáze Tomáš Trnka. „Když jsem to viděl poprvé, tak mě to jenom zaujalo, ale na první pohled jsem z toho inzerátu pochopil, že to není o tom, že si tu boudu koupím a nahoře ji budu provozovat. Zájem přitom měli jenom stánkaři, co si mysleli, že v chatě budou prodávat buřty. Když zjistili pravdu, už se neozvali.“

 
Ani Tomáš Trnka se osudem poštovny příliš neužíral. Jako podnikatel provozující současně čtyři firmy ve čtyřech různých oborech má poněkud jiné starosti. Přesto mu obrázek staré budovy, tak jak ji vídal během svých častých mladistvých výletů na Sněžku, občas v hlavě probleskl. A v lednu se jen ze zvědavosti znovu koukl na realitní server. „Zjistil jsem, že poštovna je pořád na prodej. Zavolal jsem majitelce a ta prohlásila, že nejspíš nechá partu dřevařů dům rozřezat, naložit a odvézt přes Polsko na skládku. Tak jsem zjistil, kam by se dala přestěhovat a přišlo mi to natolik zábavné, že jsem se rozhodl si na ty tři víkendy, nakolik jsem práci vypočítal, udělat čas.“
Pak stačilo napsat kamarádům, kteří „jsou naštěstí hodní a mají pochopení pro moje nápady“ a na začátku června 2009 už čtrnáct dobrovolníků, včetně Tomášova otce vyráželo do Krkonoš.

Česká poštovna ze Sněžky

  • Stará roubenka ze Sněžky má za sebou pestrou historii. V červenci 1875 sem byla umístěna c. k. rakouská telegrafní stanice. První pohlednici poštovna orazítkovala o 24 let později.
  • V letním provozu fungovala do roku 1938. Činnost úřadu nebyla po válce obnovena. Po druhé světové válce už nebyla poštovní činnost obnovena a sloužila jako skladiště.
  • V letech 1993–1995 ji zrekonstruovala a poštovní služby a kiosek rychlého občerstvení v ní na Sněžce obnovila Jaroslava Skrbková, bývalá poštmistrová z Velké Úpy.
  • Z nejvyšší české hory ji podnikatel Tomáš Trnka přestěhoval v létě 2009.

Čekaly je čtyři perné pracovní dny. Z původního nápadu přespávat na Sněžce sešlo kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám, takže nezbylo, než každý den vstát, vyšlápnout nejvyšší českou horu, celý den na ní pracovat a večer se zase spustit dolů. „Po takovéhle šichtě jsme si samozřejmě dali dvě piva a padli jak zabití.“ Mejdan tak nastal, až když bylo vše takřka hotovo. Jen při něm netekl alkohol, ale spíš nervy. Ukázalo se totiž, že zdánlivě vyřešený problém, jak dostat pečlivě rozloženou a patřičnými značkami opatřenou „stavebnici“ dřevěnky z bodu A do bodu B, vůbec vyřešený není.

„Věděli jsme, že skončíme v sobotu, tak jsem na neděli objednal českého řidiče, aby přijel přes Polsko, naložil a opět přes Polsko odvezl na místo určení. Špeditér volal v sobotu odpoledne, že teprve teď zjistil, že polské zákony neumožňují nedělní kamionový provoz. Profesionální autodopravce!“ Tomáš tedy sedl na internet a začal klikat. Nakonec našel polskou spediční firmu, která vlastní oficiální výjimku z pravidla svátečního klidu. V neděli ráno se tak na Sněžku vyškrábaly dva náklaďáky, na něž poštovnu naložili. Na hranicích ji přeložili na české vozy. Odtud se vydala na cestu do středních Čech.
 
„Ve středních Čechách jsem se narodil a když jsem řešil, kam poštovnu přemístit, aby měla nový smysl a současně zůstala na horách, našel jsem region nazývaný Český Merán, kde se místní snaží spolupracovat a starat se o kraj. Našli jsme nejvyšší horu středních Čech-Javorovou skálu a s majitelem místního rekreačního areálu jsem se dohodl, že mu poštovnu dovezeme a on ji postaví a bude provozovat.“
 
Etapa č. 2
Šťastný konec se ale úspěšným transportem nekonal. Z majitele pozemku se vyklubal poněkud méně schopný podnikatel. „Najednou nechtěl udělat věci, na kterých jsme byli domluvení, říkal , že jsme mu přivezli haldu dřeva. Po měsíci handrkování jsem zjistil, že to nikdy nedokáže a že na tu haldu dřeva akorát prší. Tak jsem napsal znova mail kamarádům: ´Hele, kamarádi, mise má druhou etapu...´, znova jsme se sešli a během dvou víkendů poštovnu postavili.“
 
Když se Tomáš ohlíží zpátky, stále vlastně nevidí jednoznačný důvod, proč se rozhodl celou akci organizovat a zaplatit. Podle vlastních slov „není žádný šerpa,“ který by v horách trávil každou volnou chvilku, o citovém vztahu k poštovně ani nemluvě. Svou motivaci shrnuje do věty: „Přišlo mi to jenom škoda.“ Zkušeného podnikatele v sobě stejně nezapře. 
 
„Celkově to stálo třeba čtvrt milionu korun, které jsem kompletně hradil ze své kapsy, to jsem od kamarádů opravdu nechtěl, stačila mi jejich investice časová a jejich invence. Pro mě je to hezký ekonomický poměr v tom, že já zaplatil 250 tisíc, udělalo mi to dobře, protože jsem udělal něco normálního a současně podnikám už tak dlouho, že jsem chápal, že tahle věc bude sledovaná v médiích a že mi to vlastně i něco přinese, že to můžu použít do budoucna jako vizitku.“
 
Pro toho, kdo se s tímto „pragmatickým“ výkladem nespokojí, má ale Tomáš i jinou verzi. „Poštovna na mě prostě zbyla, protože jsem to fakt nechtěl dělat, a až když jsem zjistil, že by to opravdu spadlo, došlo mi, že tenhle úkol je tu pro mě.“
 
Nevíme, zda je Tomáš Trnka nadějí pro další ohrožené historické stavby v Čechách, jeho projekty jsou příliš různorodé. Ani jeho kamarádi prý ale nepochybují, že dřív nebo později přijde s dalším nápadem, jak využít jejich volného času a vyřádit se na poli občanského aktivismu. „Až to přijde, tak to přijde,“ souhlasí ochotně: „Já jsem takový, že když něco chci dokázat, tak pro to udělám všechno. Někdy to stojí moc, někdy až příliš, vyžaduje to spoustu trpělivosti od lidí kolem mě, ale jsem takový. A věřím, že pokud se pro něco rozhodnu, jsem schopen to dokázat.“ Jeden důkaz už stojí na Javorové skále. 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Petr Šilhánek

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více