Dan Orálek:
Nenapadlo mě, že bych skončil

Ne lidským limitům

Dan Orálek patří mezi naše nejlepší běžecké ultramaratonce. Běhá skoro každý den a sto kilometrů je pro něj v podstatě sprintem. Má za sebou jeden z nejtěžších závodů na světě Badwater, který měří 217 kilometrů a teploty během dne dosahují 50 stupňů. V březnu se vydal na legendární závod mezi Indiány Tarahumary do Mexika. Tenhle chlapík říká ne lidským možnostem.

vydáno 7. 6. 2012

Běžel jsi závod v Mexiku, byl hodně drsný?
Těžký ano, drsný ale zase tak ne. 

V čem je atypický?
Velmi ho zpopularizovala kultovní kniha Born to Run. Celý se navíc běží v řídce osídlených horách Siera Madre.
 
Závod pořádala ikona extrémního běhání Caballo Blanco. Jaký je?
Bohužel už pořádat nebude. Zemřel asi tři týdny po závodu. Nevrátil se z jednoho běhu v Novém Mexiku, začali ho hledat profesionálové i příznivci a fanoušci. Našli ho po čtyřech dnech v lese, nejspíš zemřel na selhání srdce. 
 
Jaký to byl člověk?
Měl zajímavou minulost, dělal i profesionálního boxera, pak začal běhat, pak závodit. Na mě působil strašně dobře, byl charismatický. Běhání pro něj byl jeden z hlavních smyslů života. Hodně toho taky udělal pro Indiány. Mám na něj jen příjemné vzpomínky. Byl ikonou ultraběhání. 
 
Jsou vlastně Indiáni dobří běžci?
Jsou to hlavně přírodní běžci, nemají potřebu trénovat. Spousta z nich ale uběhne bez problému 80 kilometrů.
 
Čím to je?
To nikdo neví. Já si však myslím, že je to proto, že tak odmalička žijí, přesouvají se na velké vzdálenosti, nemají auta, pořád jsou v pohybu. Běh je pro ně přirozený. 

Daniel Orálek (*1970)

ultramaratonec, fotograf

  • Je zván na ultrazávody po celém světě, ale stejně tak ho potkáte i na přespoláku místního významu. Startuje na tratích od pěti kilometrů, přes maratón, až po závody na 48 hodin. Zpravidla doběhne s náskokem první a není vůbec neobvyklé, že ihned vytáhne z brašny foťák, aby potěšil fotkou své běžecké kamarády. Ale nelze ho přehlédnout už na startu: patří mezi nejvyšší (190 cm), nejhubenější (69 kg), má nejdelší vlasy (asi 50 cm), nosívá bílé rukavičky a provází ho pes Čip.
  • Běhat začal v jedenácti a nebyl zařazen do státem organizované přípravy (neplnil tabulkové předpoklady pro růst a sílu). V roce 1989 poprvé startoval na 10 km v čase 30:34. Vzápětí se na mistrovství ČSSR mezi muži dostal na 30:20 a na ME juniorů až na 30:13,03. Všechny výkony tenkrát byly lepší československého rekordu.
  • Při nesmírně náročném tréninku zůstal amatérem, pracuje jako inženýr programátor a ve svém volném čase správcuje weby mateřského oddílu Moravská Slavie Brno a České asociace ultramaratonu.
  • Svými vynikajícími výkony na ultramaratonských tratích splnil tvrdé kvalifikační limity a dostal šanci stát se prvním Čechem, který běžel nejtěžší ultra závod planety Badwater Ultramarathon. Závod se startem v Death Valley po 217 km (135 miles) končí pod horou Mt. Whitney. V časovém limitu 60 hodin je nutno překonat stoupání 4000 m v teplotách až 55°C ve stínu.
     
    Osobní rekordy:
    2000 m: 5:29,8 (1990), 3000 m: 8:10:72 (1992), 5000 m: 14:34,92 (1990), 10 km: 29:50,3 (1994), hodinovka: 18840 m (2006), 1/2maraton: 1:04:33 (1994), maraton: 2:27:35 (2010), 50 km: 2:58:40 (2009), 100 km: 6:58:07 (2010), 6 hodin: 86,716 m (2010), 12 hodin: 131,270 m (2006), 24 hodin: 221,870 km (2007), 48 hodin: 366,872 km (2009)
     

V jakém terénu se Caballo Blanco Ultramarathon běží?

Půlka je v polních cestách, zbytek je v opravdu těžkém terénu. Převýšení je kolem dvou tisíc metrů. Je to hodně kopcovité, dlouhé 80 kilometrů. Skončil jsem druhý, jeden Indián mě předběhl kousek od cíle.
 
Jak vypadá jejich běžecká výbava?
Sandále. Jsou vyrobené doma, z pneumatiky a z kůže, jedny jsem si odvezl domů. Vítěz závodu ale běžel v klasických běžeckých botách. Je to člověk, který jen běhá. 
 
Bylo tam hodně cizinců?
Startovalo jich 80, kolem 50 Mexičanů a 350 Indiánů. Já jsem se narval do první řady, ale hned po výstřelu se zvedl oblak prachu, v němž mě předběhli všichni Indiáni. Většina z nich běžela proto, že za to dostali kukuřici a pro většinu to byl první závod. 
 
Jací jsou to vlastně lidé?
Jsou plašší, moc nekomunikují, když je ale oslovíte, odpoví. 
 
Jak koukali na to, že běloch a Čech doběhl druhý?
Právě vzhledem ke své plachosti mi sotva podali ruku, takový zvyk totiž vlastně neznají. 
 
Kam tento závod řadíš na svém žebříčku?
Byl to velký zážitek, který bych si možná rád zopakoval. A třeba i vyhrál. (smích)
 
Během závodu tě přepadly křeče. Chtěl jsi vzdát?
To ne. Nenapadlo mě, že bych skončil, chtěl jsem se dostat do cíle za každou cenu. Měl jsem křeče ve stehnech, přirovnal bych to k tomu, když dostaneš koňara, akorát to trvá déle. Takže jsem se zastavil, chvíli se kochal, pak jsem kousek šel, nechal se předběhnout a pak to přešlo. Finišovat jsem nemusel, běžel jsem v tu chvíli osamocený.
 
A co občerstvovačky po cestě?
Každé tři až pět kilometrů byla k dispozici voda, občas jsem zahlédl i tyčinky, nabízeli i jejich pinole - kukuřičnou mouku rozpuštěnou ve vodě.
 
Nebál ses střevních potíží během závodu?
Měl jsem z toho trochu strach, ale voda byla balená, takže to bylo v pohodě.
 
Chystáš se letos ještě na něco podobného?
Chtěl jsem běžet Spartaton, ale byl strašně rychle vyprodaný, takže jsem se nestihnul přihlásit. Zkusím proto nějaký náhradní závod na podzim.  Budu mít extrémní léto, začínám během v Novohradských horách, pak 100 km v Belgii, pak Moravský ultramaraton – bude to sedm maratonů v sedmi dnech, pak běh na 100 mil, pak běh na 24 hodin. Je toho hodně. (smích)
 
Extrémní závody přitahují stále více lidí. Čím to podle tebe je?
Zájem o běhání stoupá obecně. Ultramaraton je běhání na druhou, je to velká výzva. Lidé si chtějí vyzkoušet, co dokáží. Už Zátopek říkal, že když chceme něco zažít, máme běžet maraton.
 
Naběháš toho opravdu dost. Co bys dělal bez běhání?
Chybělo by mi to, jsem na něm trochu závislý, ale určitě bych si našel jinou náplň. 
 
Kdy vlastně nastal ten zlom a řekl sis: Chci běhat ultradlouhé tratě?
V roce 2003, když jsem si v Brně v rámci závodu na 48 šel zaběhat dvanácti hodinový štafetový závod. To mě dostalo. Viděl jsem tam ne-atlety s obrovskou vůlí běžet. Tam jsem si řekl, že to chci taky zkusit. Za rok jsem tam běžel 12 hodin, ale po 4 hodinách jsem lehnul na beton a nemohl jsem fungovat. Neodradilo mě to, spíš jsem začal přemýšlet, jak to udělat, abych mohl běžet déle. 
 
Má ultramaraton nějaké limity?
Limity jsou jen v nás lidech.
 
Co se vlastně běhá nejdelšího?
Třeba závod na okruhu v New Yorku, je to tuším 3 100 mil. Rekord je asi dvaačtyřicet dní v kuse. Je toho hodně.
 
Není to už hazard se zdravím?
U dobře připraveného jedince, který zná své hranice, určitě ne. Ultramaraton je disciplína pro každého, kdo má touhu a chce běžet. Je to sport pro amatéry. Příprava a závod ale každopádně bolí, ty pocity potom jsou však naprosto mimořádné. Po doběhnutí bolí všechno, ale pocit je to neskutečný – a to celou bolest přebije. Dva tři dny po závodu už mám vždycky zase myšlenky na běhání. 
 
Kolik věnuješ běhání času?
Vzhledem k naběhaným kilometrům za rok až tři hodiny denně. Stíhám práci, stíhám spánek. Nemám děti, takže mám víc času. Běhat se dá kdykoli během dne. 
 
Do kolika se dá takhle běhat?
Dlouho, i v sedmdesáti letech jeden pán zaběhnul 100 kilometrů za devět hodin. Já to mám asi pod sedm hodin čili kilometr za čtyři minuty, zhruba. 
 
Můžeš se ještě někam posunout?
Určitě, to je též jeden z důvodů, proč to dělám. Můžu se posunout v délce běhu. Běhají se dlouhé běhy na okruhu, je to esence běhání, myslíte jen na běh, absolutně si vyčistíte hlavu. Závod na okruhu je těžší než závod v terénu.
 
Baví tě i jiný sport?
Dělal jsem volejbal, hraji tenis, na většinu sportů jsem ale trochu levej. Jsem takový Forrest Gump, umím jen běžet.
 

Autor: Petr Hlavica

Foto: Alexandr Dobrovodský

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více