Daniel Tůma:
Mít čistou hlavu, vidět výsledek a něco dokázat

Ne nadměrné těžbě stromů

Roky pracoval v lifestylových časopisech vybízejících ke koupi zaručeně nezbytných nových věcí. Pak mu to přestalo dělat radost. „Nevěděl jsem, co chci dělat, ale věděl jsem, co už nechci dělat. Ptal jsem se sám sebe, na co moje práce je – bláboly, co se pořád opakují a mají podporovat prodej…“ Ve věku, kdy jiní stoupají k vrcholu kariéry, usedl opět do školních lavic, aby se vyučil uměleckým truhlářem. Praxi trávil v dílně se šestnáctiletými učni. Dnes má truhlářskou značku Woodcock (anglicky „sluka lesní“) a vyrábí krásné věci z recyklovaného dřeva, protože má rád les. Daniel Tůma se rozhodně nebál jít do změny a v jednu chvíli říct „ne“ svému dosavadnímu životu.

vydáno 14. 12. 2015

Narodil se v Nymburce, ale od čtyř měsíců žije v Praze. Vystudoval chemickou průmyslovku. Po škole psal recenze a texty pro rockový týdeník Bang! („To byla práce párty. Fajn.“) Když měl Nick Cave koncert v Praze, dělal s ním rozhovor: „Byl ubytovaný v hotelu Vaníček a měl po ránu kocovinu. Byl strašně nepříjemnej a moje angličtina byla bídná, takže mi to dával pěkně sežrat. Na ten popud jsem se rozhodl jet na rok do Anglie. Cestování se mi zalíbilo a z roku bylo osm let.“ Nejdéle žil v Anglii a v Německu. „Skoro rok jsem jednu dobu žil ve Skotsku, pracoval jsem v pizzerii pro Italy a učil se na škole anglicky. Když jsem měl volno, jel jsem na kole přes kopce krajinou. Celý den jsem nikoho nepotkal, jen ovce. V každé vesničce byla malá hospoda, kde seděli divný lidi. Tam jsem si dal pintu piva a jel dál.“ V Německu žil v bavorském Mnichově: „Stačilo jet hodinu autem a byli jste v Itálii, v horách, u jezer… Navíc to je kosmopolitní město, skoro polovina obyvatel jsou cizinci, tak jsem se tam necítil osaměle.“ Potom potkal slečnu pracující pro cestovní průvodce Nelles Guide a začal pro ně také pracovat. „Psali jsme recenze na hotely, takže opět spousta cestování.“ Do Čech se vrátil před deseti lety a pracoval v lifestylových časopisech. Poslední štací byl on-line magazín pro oděvní značku, kde dělal šéfredaktora. Postupně v něm ale zrálo rozhodnutí udělat životní změnu: „Byl to šílený životní styl. Na fotkách se retušovalo úplně všechno, co bylo přirozené. Přestalo mne to bavit.“ Rozhodl se tedy studovat obor umělecký truhlář.

Dvouleté dálkové studium znamenalo, že jednou za měsíc měl přednášky a zkoušky, kde si doplňoval odborné předměty, a každý druhý týden měl praxi v dílně. „Sice jsme měli třídu starších dálkařů, ale byli tam se mnou kováři nebo řezbáři, takže na praxi jsme byli rozhození. Nebylo jednoduché být se šestnáctiletými učni sám ve třídě.“ Stále ještě se živil prací pro magazín: „Nemusel jsem být v redakci každý den a i dopisovatelé pracovali doma, tak se to dalo zvládnout. Ale potom z finančních důvodů magazín skončil a já si musel hledat práci, kde bych mohl týden být a týden chybět.“ Živil se všelijak. Ve druhém ročníku už chodil na praxi do zaběhané firmy renovující nábytek: „Ve firmě pana Fialy jsem se naučil nejvíc. Dělali jsme skutečné zakázky. Koneckonců, tak to bylo i dřív, že se chodilo k mistrovi do učení.“ Poslední rok už se živil prací pro truhláře. Mimo jiné na Právnické fakultě renovovali okna: „Byl to očistec. Šéf byl magor, nechával mi šíleně práce, náročné úkoly, a na nich neustále hledal chyby. Taky nechtěl platit. Byla to drsná škola.“ 


  • Daniel Tůma
  • Vystudoval chemickou průmyslovku v Praze
  • Osm let cestoval, učil se jazyky
  • Po návratu do Čech pracoval v lifestylových časopisech. Při zaměstnání vystudoval obor umělecké truhlářství na Střední škole umělecké a řemeslné v Praze. 
  • Založil firmu Woodcock s heslem „Nábytek milovaný přírodou“, ve které renovuje starý nábytek a vyrábí nový z recyklovaného dřeva

Po ukončení studií Daniel v oboru nemohl najít zaměstnání. Chvíli pracoval v Avii, v lakovně. „Nejdřív jako brigádník. Šlo mi to, tak mi dali smlouvu, ale Avie začala být na odstávkách a výroba postupně končila…. A v tuhle chvíli mi kamarádka čalounice s dílnou v Pragovce doporučila sousední prostory. Založil jsem si tu dílnu a od té doby truhlařím.“ Když zákazník navštíví Danielovu dílnu ve starém industriálním prostoru kdysi slavných strojíren, nemůže se ubránit dojmu, že truhlář recyklující dřevo zároveň pomáhá recyklovat i značně zdevastovanou budovu. „Má to tu pro mne velké kouzlo. Zezačátku jsem tu bloudil, bylo to tajemné, nic se nezamykalo. Všechno jsem prošmejdil. Je tu více takových firem, jako je moje, řemeslníci, umělci… Za prvního správce jsme ve sdílených prostorách vybudovali knihovnu, scházeli jsme se, dělali různá zákoutí. Když odešel, bylo to zrušeno s tím, že ve veřejných prostorách nic nesmí být. Dnes je majitelem Angličan. Prostory pronajímá. A nejvíc se tu vyřádí filmaři, když natáčí filmy o první a druhé světové válce. Kolikrát když jdu do práce, tak míjím kulisy….“ Chátrání památkově chráněné industriální budovy alespoň trochu brání právě malé dílny, jako je ta Danielova. Na opravu nebo dokonce přestavbu areálu nejsou finance. Přátelská atmosféra naštěstí zůstala: „Je tu více lidí, co renovují nábytek. Můžu se domluvit, když potřebuji poradit nebo něco půjčit, přátelíme se.“

Jak přišel na nápad vyrábět z recyklovaného dřeva? „Začal jsem s paletami. Nábytek z palet byl před lety trend. Paleta je vlastně takový blok stavebnice, dobře se z něho něco skládá a je jednoduché je sehnat.  Projedete se po Praze a máte je i zadarmo. A kolikrát je to vzácné africké dřevo - mahagon, cedr nebo ovangkol, znělé dřevo, ze kterého se vyrábějí kytary. Udělal jsem třeba z mahagonových palet nádherný stůl. Pak jsem dělal i vlastní návrhy, renovace nábytku…  A přirozeně jsem přešel ke starému dřevu. To bylo tak, že se na Praze 5 bourala fabrika a majitel si schoval veškerý materiál. Chtěl ho druhotně použít na stavbu internátu. Úřad mu to ale nakonec zamítl a dal mu krátký termín, do kterého musí materiál rozebrat. Já si už tehdy dal inzeráty, že sháním staré dřevo, tak se mi ozvali a řekli, ať si odvezu, co chci. Bylo to obrovské místo, spousta dřeva už byla zničená plísní, musel jsem vybírat, ale s tím, co jsem si přivezl do dílny, jsem začal pracovat a chytlo mne to. Jsem staromilec ve vztahu k věcem. Práce se starým dřevem je hezká – na začátku je špinavé, ošklivé, ale jak s ním začnete pracovat, ukáže kresbu a na rozdíl od nového dřeva je tmavší a má jedinečnou patinu. To je první důvod: vidím, že se staré dřevo může znovu stát krásným a sloužit. Potom to má podle mne smysl pro snížení spotřeby nového dřeva, a tím i těžby. Lidi se denně starého dřeva zbavují, ale kdyby se znovu použilo, tak se nemusí kácet tolik stromů. A moderní materiály, co se dnes vyrábějí, nestojí za nic. Za chvíli se vám to vyrve, vykotlá, praskne… Třeba Ikea má zboží hezkého designu, opravdu zaměstnávají šikovné designéry, ale je to spotřební zboží pro mladé. Dlouho nevydrží.“ Zvláštní kapitolou jsou pro Daniela ovocné stromy: „Na jaře lidé často kácí ovocné stromy, co už třeba nenesou. Je škoda potom dřevo použít jen na uzení nebo topení. Je to nádherné dřevo a může ještě posloužit. I taková plíseň může být zajímavá, dělá různé obrazce.“

Ke každému kusu dřeva uloženému v dílně, ve skladu či na venkově u tchána má osobní vztah. „Pamatuji si, odkud pochází, jak vypadá…  Nosím ho v hlavě. Když mi zákazník řekne, co by chtěl, nebo konečnou podobu zakázky společně hledáme, už mne napadne, z jakého dřeva by mohla být. Vhodné dřevo se spáruje s konečným dílem.“ Na otázku, které dřevo je jeho nejoblíbenější, neví, jak odpovědět: „Mám hodně rád borovici, dělám s ní nejvíc. Je to obyčejné české dřevo, ale má krásnou kresbu a suky jako takové motýlky. Také ořech mám hodně rád. Ale vlastně mám rád úplně všechno.“ Jak dobíjí baterky? „Teď mne dobíjí moje malá dcera. Začal jsem fyzicky cvičit, jednoduché cviky, posilování vlastním tělem, to mi pomáhá fyzicky. A potom hudba. Poslouchám Rádio 1, inteligentní elektroniku, etnickou a občas i vážnou hudbu… Podle nálady. Chodím rád i na koncerty. Mám rád, když je v hudbě fantazie, současně s ní se rozvíjí nějaký příběh. Dříve jsem hrál na džembe, chodili jsme do Ryby naruby džemovat. To člověka uvolní. Samozřejmě také les a příroda. Tam si odpočinu nejvíc a také naberu energii, tam se cítím jako „doma“. Ale vlastně mne nabíjí i práce tady v dílně.“  

Aktuálně má rozpracovanou židličku pro dvouletou holčičku. „Je to stará zdobená thonetka, řekl bych, že může být i z konce 19. století. Nevím, kde ji zákazníci našli. Chybí jí sedák, tak ten jsem objednal nový. Budu ji lepit, čistit povrch, voskovat, takže patina zůstane.“ A nejvíce místa v dílně zabírá velký středový řez stoletým dubem. Zašlá a špinavá fošna. „To bude jídelní stůl.“ Jiný stůl, poškozený antikvární kousek léta stojící na půdě, je připravený k odebrání a vypadá… lépe než nový. „Staré věci mají energii, charisma.“ V hlavě má spoustu vlastních nápadů na výrobky, „akorát teď není čas.“

Svoje krédo shrnul v jednoduché „zprávě“ na svém webu: „Les je chrám.“

Jsou idealisté, kteří sní. A jsou idealisté, kteří pracují na splnění vize. Kdo se chce přidat, neváhejte. Náš svět se potřebuje probrat z iluzí o údajných hodnotách a nezbytnostech.  A cestou změny k lepšímu je i čin a vlastní originální tvoření. 

 

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více