Jiří Kmošek:
Kde je nadšení, historie neumírá

NE zániku tradičních hodnot a řemesel

Společně oživují časy dávno minulé, obnovují zničené kaple, taví železo, staví hliněné pece a na jejich řemeslné kurzy se sjíždějí zájemci z různých koutů republiky. Sedmičlenná rodina Kmoškových, alias Spolek archaických nadšenců ze Sebranic na Pardubicku všem dokazuje, že rodinná pospolitost a úcta k dávným tradicím rozhodně nemusí být přežitkem.

vydáno 30. 11. 2015

Před několika lety začal tehdy šestnáctiletý Jiří Kmošek spolu se svými třemi bratry spontánně tavit železnou rudu. Následovala stavba hliněných pecí, pálení dřevěného uhlí v milířích, stavba pravěkého obydlí, pečení domácího chleba... Aktivity chlapců i jejich rodičů se na sebe postupně nabalovaly, až vedly k ustavení oficiálního spolku. Jeho členem je kromě rodiny Kmoškových také místní pan učitel dějepisu. „Spolek archaických nadšenců jsme vymysleli jako takovou přezdívku, pod kterou jsme se mohli schovat a zároveň naší činnosti dodat trochu oficiálnější rozměr,“ vysvětluje dočasný mluvčí rodiny – umělecký kovář a druhý nejstarší syn Jiří Kmošek. Ten se spolu s rodiči a bratry snaží veřejnosti praktickou formou přiblížit pradávnou historii i události ne tak starého data.

 

Pokora k umění předků

Původně si Kmoškovi začali s archaickým nadšením pohrávat spíše z recese, čím hlouběji však pronikali do problematiky, tím větší dostávala jejich činnost smysl. Kromě praktických pokusů s výrobou železa, dřevěného uhlí, keramiky, textilu a stavbou obydlí představují archaičtí nadšenci veřejnosti také dříve běžné zemědělské činnosti a dnes již zapomenutá řemesla spojená se zpracováním slámy, vlny a lnu. Co přesně tím sledují? „Nemůžu samozřejmě mluvit za celou rodinu, protože co člen, to trochu jiný postoj, ale určitě se všichni shodneme na tom, že nám jde především o oživení dávných tradic a vyjádření úcty k umění a práci našich předků. Člověk by neměl zapomínat na svoje kořeny a na to, co museli jeho předchůdci dokázat, aby vůbec přežili,“ vysvětluje Jiří Kmošek. 

Všechny dovednosti, které dnes Kmoškovi předávají dál, si osvojili samostudiem a pátráním mezi pamětníky. „Rodiče hledali cestu, jak nás naučit něco jiného a přivést nás na – dle jejich názoru – správnou vlnu. Vždycky vnímali svět trochu odlišně než bylo zvykem, a tak jsme nezřídka stáli mimo běžný proud spolužáků a kamarádů, kteří se věnovali úplně jiným aktivitám. V pubertě nás rodiče začali brát na hradiště a do skanzenů a povídali si s námi o jejich minulosti. Celkem přirozeně jsme se pak začali zajímat o vše, co s historií souviselo,“ říká Jiří. Jeho zájmy ovlivnily i výběr budoucí profese – druhý nejstarší z bratrů se dnes živí jako umělecký kovář a zároveň studuje restaurování kovů na Vysoké škole chemicko-technologické. Povolání korespondující s náplní Spolku si ostatně vybrali všichni sourozenci – nejstarší Vojtěch má diplom z architektury, Jakub studuje dějiny umění a fotografuje a z nejmladšího Matěje bude archeolog.

 

Když ožívají kaple...

Právě díky specifickému vzdělání, nefalšovanému nadšení, rodinné soudržnosti a pozitivnímu působení na lidi dokážou Kmoškovi realizovat i poměrně velkolepé plány. Jedním z nevšedních cílů spolku byla například obnova tří zaniklých kaplí v oblasti Vysokého lesa, které po poválečném odsunu Němců pozvolna zmizely z povrchu zemského. „Nešlo nám jen o to postavit znovu nějakou stavbu, důležité bylo především motivovat lidi v okolí k tomu, aby znovu navázali vztah s prostředím, v němž žijí,“ vysvětluje Jiří. Právě obnovu kaplí považuje za jeden z největších dosavadních úspěchů spolku. „Nápad se zrodil v hlavě nejstaršího bratra. Ten za námi před pěti lety přišel s tím, že jsou v kraji zaniklé kaple, a že by bylo hezké je oživit. Tak jsme kontaktovali starousedlíky, zapátrali v archivech, připravili stavební projekty, sehnali materiály a dobrovolníky. Následně se to trochu medializovalo, díky grantům jsme získali potřebné finance a celé se to rozeběhlo. Do projektu se nám podařilo zapojit i lidi zvenčí – starosty obcí, pamětníky, nadšence a dobrovolníky, kteří za námi chodili a ptali se, kdy budou moct zase přijít pracovat. Bylo krásné vidět, že i v dnešní době mají lidé zájem sejít se za nezištným cílem a vybudovat něco, co má trvalou hodnotu,“ raduje se Jiří.

Díky obnově kaplí tak přestal mít Spolek na nějaký čas pouze rodinné rozměry, ale rázem se rozrostl na skupinu dvaceti až třiceti lidí. Ta ve volném čase a zdarma postupně vdechla nový život nejprve Demelově, Killerově a nakonec i Schlesingerově kapličce. „Bylo úžasné sledovat, jak dobrovolnické nadšení pozvolna gradovalo. Svěcení první kapličky doprovázela ještě určitá nesmělost, u té druhé už se objevilo sedmdesát lidí velmi dojatých tím, co jde společně vybudovat doslova z ničeho. Představte si, že se na prázdném místě znovu zrodí stavba, kterou už si nesli v paměti pouze nejstarší starousedlíci. Najednou jako by s ní ožil i nějaký zapomenutý kus historie,“ vysvětluje Jiří. Zároveň se domnívá, že společná práce měla i částečně terapeutický rozměr. Celkem často ke Kmoškovým totiž nacházejí cestu lidé potýkající se s různými trápeními – například řeší rodinné problémy nebo se v životě nudí a nemají takzvaně do čeho píchnout. „Myslím, že smysluplná práce, u které jsme si všichni zároveň povídali a sdíleli zkušenosti, dala mnohým novou energii i chuť do života,“ usmívá se nadšenec. 




  • Spolek archaických nadšenců (* 2007)

  • Spolek archaických nadšenců, který tvoří sedmičlenná rodina Kmoškova ze Sebranic a pan učitel z nedaleké obce, se věnuje praktickému přiblížení historie. Z období pravěku se nadšenci zabývají především experimenty s výrobou železa, dřevěného uhlí, keramiky a textilu. Aktivně objevují také dávnou zemědělskou praxi, pořádají dožínky, staví starobylá obydlí a oživují také ostatní dříve běžné činnosti našich předků.

  • V rodných Sebranicích nadšenci pravidelně pořádají semináře s výukou různých řemesel, na něž jezdí lidé ze všech koutů Česka. Hlavním cílem Kmoškových je předávat radost z rukodělné činnosti a vzdávat poctu dovednostem a tradicím charakteristickým pro předchozí generace. I z toho důvodu v Sebranicích oživili například večerní draní husího peří.

  • K nejnovějším projektům spolku patří Záchrana a prezentace lidového kulturního dědictví Českomoravského pomezí realizovaná společně s Institutem lidového kulturního dědictví. Cílem je svézt ohroženou skupinu památek na jedno místo a v takto vzniklém prostoru vytvořit autentické prostředí pro prezentaci živé regionální lidové kultury.

  • Rodina se také ráda baví recesistickými akcemi na různá témata, jejichž prostřednictvím si připomínají především odkaz Járy Cimrmana. V každém případě platí, že ať Kmoškovi dělají cokoliv, vždy začínají u pamětníků. „Práce se starousedlíky je pro nás zásadní, protože přinášejí informace, které nikde nedohledáte a je velká škoda nechat tuhle paměť národa ležet ladem,“ říká Jiří.

  • Více o spolku najdete na: www.sebranice.cz/remesla a www.ilkd.cz

Tak trochu barvotisková idylka?

Stejně jako další idealisté se Kmoškovi kromě nadšených reakcí občas setkávají také s ironicky pozdvihnutým obočím – v mediální zkratce totiž může jejich rodinná soudržnost a zápal pro dobrou věc působit trochu barvotiskově. „Rozhodně nejsme nějaké pohádkové bytosti žijící v dokonalé harmonii, i když chápu, že to tak může na diváky a čtenáře někdy působit. Je však třeba si uvědomit, že do televizního pořadu nebo článku nikdy nenaskládáte celou pravdu. Rodina je pro nás samozřejmě naprosto zásadní, jsme zvyklí držet pohromadě, i tak ale platí, že co člověk, to názor, takže často samozřejmě dochází k různým diskuzím. Neustále se však jeden k druhému snažíme hledat cestu. Právě ve vzájemném respektu a podpoře je možná klíč k tomu, proč nám to doma funguje,“ zamýšlí se Jiří.

 

Záchrana lidového kulturního dědictví

Kapličky již stojí, nadšení Kmoškových však rozhodně neuvadá. „Občas na nás samozřejmě dopadá únava, protože se nezastavíme. Musíme se normálně živit a kromě toho vydělat i na to, abychom mohli zafinancovat také všechny dobrovolné aktivity, jimž se věnujeme. Občas je nesmírně složité zařídit se tak, aby to na všech frontách fungovalo. Každopádně pokud je pro nás nějaká myšlenka zajímavá, víme, že za tu námahu stojí,“ vysvětluje Jiří.

I z toho důvodu se letos Kmoškovi spolu se spontánně rostoucí skupinou dobrovolníků pustili do nového projektu, který je dle vlastních slov zabaví minimálně na dvacet let dopředu. „Troufám si tvrdit, že pro některé z bratrů to bude možná taková celoživotní meta. Rádi bychom totiž na příkladu jedné ‚uměle‘ vytvořené vzorové usedlosti oživili tradiční hodnoty a ukázali lidem, jak pečovat o kulturní dědictví,“ představuje Jiří projekt, jehož cílem je zachránit alespoň část ohrožených staveb lidové architektury a převézt je na jedno místo v blízkosti Litomyšle.

„Před necelým rokem nás kontaktovali z památkového ústavu s tím, že mají několik ohrožených roubených staveb a potřebují pomoc nějakých opravdu zapálených nadšenců. Doma jsme si sebekriticky říkali, že je to hodně velké sousto, ale nakonec bylo jasné, že to stejně zkusíme. Vybrané objekty jsme vytrhli z původního prostředí, kde by v krátké době zanikly, svezli je na nové místo a teď se budou postupně rekonstruovat. Naším cílem je nejen zachránit stavby, ale vytvořit muzeum lidové architektury a ručního zemědělství pod širým nebem,“ vysvětluje Jiří.

Ve vznikajícím prostoru mají být kromě rekonstruovaných lidových staveb také políčka s historickými plodinami, pasoucí se dobytek a pravidelné prezentace živé regionální kultury. Návštěvníci se tak budou moci seznámit se stavitelskou praxí, zemědělskými a řemeslnými postupy a lidovými zvyky v oblasti, kde se po staletí stýkala hranice českého a německého obyvatelstva. „Cílem je, aby lidé měli lepší představu o své historii, o svých kořenech, o tradičních hodnotách. Vím, že je to hodně široký pojem, ale pro mě osobně k těmto hodnotám patří rodina, víra, vztah k místu, kde člověk žije, k přírodě a prostředí, což jsou zároveň i hodnoty, k nimž nás rodiče vedli. Předali nám toho mnoho, ale v první řadě pokoru a velké zaujetí – tedy schopnost věnovat se věcem, pro které se nadchnete od začátku až do konce. Ať to stojí, co to stojí,“ uzavírá Jiří.  

Autor: Eva Karlasová

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více