Jan Lorman:
Nejhorší je to ve stáří „zabalit“

Ne rezignaci na vlastní život

Jan Lorman, zakladatel i ředitel spolku Život 90 a bojovník za důstojné stáří, se již 25. rokem snaží lidem dokázat, že finále života rozhodně nemusí být jen „opruz“ plný hořkosti a beznaděje. Jak ale rychle podotýká, „bez přijetí odpovědnosti sami za sebe slunné stáří raději nečekejte.“

vydáno 8. 10. 2015

O podzimu života se až na výjimky nemluví v příliš poetickém duchu. Seniorské téma bývá nejčastěji přetřásáno v souvislosti s výší důchodů, stařeckými neduhy či vrtochy, není proto asi divu, že jen málokdo vyhlíží poslední životní etapu s velkým nadšením a očekáváními. „Dnešní společnost je zaměřena na výkon a kdo výkon ztrácí, ten prostě zdržuje. Mnozí senioři se tak ocitají na okraji zájmu, připadají si bezcenní a často jen trpně čekají na smrt. Přesně tenhle přístup je ale cestou do pekel, proto jsme s manželkou a přáteli v roce 1990 založili organizaci, která starým lidem pomáhá prožít stáří v klidu, důstojně a je-li to možné, tak i s radostí,“ vysvětluje Jan Lorman.

Stáří není diagnóza

Na zážitek, který ho přesně před pětadvaceti lety vedl k rozhodnutí založit spolek pro aktivní seniory, si vzpomíná dodnes. „Zcela zásadní impuls představovala reportáž pro tehdejší časopis Svět v obrazech, která mě zavedla do dnes již neexistujícího domova důchodců u Karlova mostu. Lidé, kteří tam bydleli, byli zbaveni veškeré důstojnosti, staly se z nich takové provozní jednotky v kasárenském režimu organizované pouze podle toho, kdy se jí, spí a vyměšuje. Přitom mnozí z nich byli životaschopní a mohli chodit, ale v tomto prostředí se jen kývali dopředu a dozadu... Byl to pro mě hrozný zážitek, který ještě umocnil kontrast se světem venku. Když jsem odsud tehdy vyšel, viděl jsem, jak se po Karlově mostě procházejí stejně staří Italové, Rakušané a Němci, na kterých bylo patrné, jak si život užívají a kolik potěšení jim přináší. Tyto dva rozdílné způsoby stáří pro mě znamenaly obrovskou výzvu,“ vzpomíná někdejší divadelní a rozhlasový režisér na dobu, kdy ucítil nutkání zkusit věci jinak, než bylo tehdejším zvykem a podívat se na finální etapu života z lepší perspektivy.   

 


  • Jan Lorman (1946)
  • Zakladatel a ředitel spolku Život 90 byl původní profesí divadelní a rozhlasový režisér – před revolucí působil například v Divadle za branou, Divadle S. K. Neumanna a Českém rozhlase.
  • V roce 1990 založil s manželkou Blankou Lormanovou a přáteli sdružení Život 90, jehož hlavním cílem je umožnit seniorům žít co nejplnohodnotněji v prostředí, které mají rádi.
  • Od roku 1995 sdružení Život 90 provozuje v centru Prahy komunitní centrum pro seniory a jejich blízké, které je otevřeno 365 dnů v roce, 24 hodin denně. Klienti tu mohou zdarma získat rady v sociálně – právní oblasti, vyhledat pomoc psychologa nebo se spolu „pouze“ setkávat a popovídat si. V krásném domě na Starém Městě najdou kromě Informačního a poradenského centra také Centrum denních služeb s Akademií pro seniory, restauraci i profesionální divadelní scénu, která je v provozu třikrát týdně (více na www.zivot90.cz/5-divadlo-u-valsu).
  • Spolek Život 90 poskytuje zdarma také linku důvěry Senior-telefon (800 157 157) nabízející nepřetržitou a bezplatnou pomoc seniorům v krizových situacích. Zároveň se na ni mohou obracet rodiny, které si nevědí rady s péčí o starší členy domácnosti.
  • Více o historii a činnosti spolku Život 90, který 24. 10. oslaví své 25. narozeniny, najdete na: www.zivot90.cz

 

Praktické pojetí jeho dobročinné aktivity zcela zásadně ovlivnilo také setkání s francouzským katolickým knězem a zakladatelem Emauzského hnutí pečujícího o bezdomovce, Abbé Pierrem. Ten nejdříve dával ztroskotancům almužnu z rodinného jmění. To se v praxi příliš neosvědčilo, a tak lidem bez domova zkusil nabízet příležitost být nějak užitečný. „Kousek od Paříže koupil pozemek a každému řekl: ‚Tady máš kus půdy, vybuduj si tu obydlí a začni se o sebe starat‘. Takové pojetí charity u nás nemělo obdoby,“ poukazuje Jan Lorman, jenž mezi světem bezdomovců a seniorů spatřoval úzkou paralelu. „Oba jsou to tábory lidí, o něž obvykle nikdo nestojí. A nejvíce jim pomůžete, když jim vrátíte smysl života a lidskou důstojnost – pocit, že jsou soběstační a v lepším případě i užiteční,“ vysvětluje Jan, jenž dle podobného přístupu k sociální práci organizoval i chod a náplň Života 90. Spolek se tak kromě konkrétní pomoci, do níž dnes spadá například provoz lůžkového oddělení pro nemocné seniory, snaží staré lidi motivovat hlavně k tomu, aby pro sebe něco dělali sami.

Živelné začátky

Rozjezdy dobrovolných aktivit bývají náročné, začátek devadesátých let však nabízel vstřícné a nadšené podhoubí. „Tehdejší doba byla mimořádná. Plno lidí chtělo pomáhat a vynahradit si tak léta, kdy neměli příležitost se nějak smysluplně společensky angažovat. V zimě roku devadesát jsme vyhlásili první akci s názvem Vánoce pro seniory. Večer pro lidi, kteří by za normálních okolností museli trávit svátky sami, měl hned během své 'premiéry' obrovský ohlas. Tenkrát jsme ale ještě vůbec netušili, kam to všechno povede...,“ usmívá se Jan Lorman. Po Vánocích následovalo zřízení linky důvěry pro seniory a převzetí klubů důchodců, do nichž zakladatelé Života 90 vnesli řád doprovázený zajímavým programem. „Všichni jsme to tehdy dělali zadarmo vedle zaměstnání a náklady kolem jsme nějak neřešili. Díky tomu jsme si dva a půl roku vystačili více méně sami, aniž bychom museli někde prosit o pomoc. První dotaci jsme potřebovali až v momentě, kdy jsme spustili tísňovou péči – tedy hlídání starých a nemocných lidí na dálku. Tehdy už jsme do týmu museli přibrat profesionály, kteří ručili za to, že nedojde k nějakému zanedbání péče a nikdo nebude ohrožen na zdraví. Jakmile jsme rozjeli tuhle službu, šlo to ráz na ráz – přibyly výlety pro seniory, vánoční projížďky Prahou... V té době jsme zároveň začali hledat stálé útočiště, v němž bychom mohli uskutečňovat další vize.

Přístav pro aktivní seniory

K realizaci plánů Života 90 nakonec posloužil čtyřpatrový dům Portus v krásné části Prahy – přímo na Starém Městě. V historické budově s gotickými základy sídlí od roku 1995 komunitní centrum, které seniorům poskytuje útočiště v těžkých životních situacích a zároveň jim nabízí příjemné místo k setkávání, sdílení, vzdělávání a společným aktivitám. Historický dům situovaný na skvělém místě však nespadl spolku do klína jen tak. „Po dlouhých tahanicích a diskuzích nám tehdy město svěřilo značně zchátralý objekt se slovy: ‚Dobře, tady to máte, ale peníze na rekonstrukci si seženete sami.‘ První odhad byl 40 milionů, nakonec se částka ztrojnásobila. Asi si umíte představit, jak ‚lehce‘ se taková cifra v tuzemských končinách shání... Rozpočet měl podobu nastavované kaše, a tak se rozsáhlé úpravy domu nakonec protáhly na dlouhých devět let,“ vzpomíná na náročné časy Jan Lorman.

Kromě vytrvalosti zakladatelů pomohly spolku naštěstí také mnohé známé osobnosti, ať již přímluvou na důležitých místech či jinou aktivitou, a tak dnes v ulici Karolíny Světlé stojí krásně zrekonstruovaná budova, která svou koncepcí nemá v české sociální péči obdoby. Dům Portus je koncipován jako místo, kam se mohou senioři uchýlit, pokud potřebují pomoc, ale vítáni jsou i zájemci o aktivní trávení volného času. K dnešnímu dni tu funguje již šedesát dobrovolnických skupin, v jejichž rámci se lidé mohou učit jazyky, jógu, keramiku, malování, nebo břišní tance. „Víte co, ono ani nejde o to naučit se blbou angličtinu, hlavní je dát těm lidem důvod k tomu, aby ráno vstali, upravili se a vystrčili hlavu z domovních dveří. Nejhorší totiž je, když člověk ve stáří rezignuje, když to prostě zabalí a na všechny výzvy k radosti a životu opakuje: ‚ale vždyť mě už nic nebaví.‘ Tahle rezignace pak bývá začátkem hořkého konce,“ vysvětluje ředitel spolku.  

Hlavní je to nezabalit!

„Jakmile se člověk ponoří do samoty, začne odhazovat všechno, co ho z té samoty ruší a postupně ořezává svůj život kousek po kousku, až z něho zbyde jen taková ohlodaná kost... To pak bývá začátek degenerativních změn organismu. Nemáte žádné impulsy, přestanete potřebovat mozek a vlastně se uložíte k takovému zimnímu spánku,“ říká Jan Lorman a ukazuje přitom na stěnu za mnou. „Támhle vidíte krásný obrázek od Emmy Srncové, je takový správně žensky kousavý: dvojice jede na kole, bába drží v ruce ohlodané jablko a dědek zasněně kouká po šťavnaté hrušce. Takové ze života, že? Ale já k tomu vždycky dodávám, že dokud ten dědek ještě pořád čumí po hruškách, je to relativně dobrý! Horší bude, až toho dědka žádná hruška nevyvede z letargie, to s ním pak teprve bude k neunešení,“ směje se.

Sám se v necelých sedmdesáti letech do důchodu nechystá, i když přiznává, že by vhodného nástupce přivítal s povděkem. „V mém věku ubývá sil, nápady jsou, ale táhnout kupředu už by to měli mladí. Ono to ředitelování totiž nekončí osmi hodinami denně, dalo by se říct, že ono nekončí nikdy – vždycky, když si myslíte, že už máte hotovo, se odněkud zase vynoří nějaký problém a jede se nanovo,“ podotýká unaveně. U mladých sociálních pracovníků, z jejichž řad by mohl vzejít potenciální nástupce, mu vadí občasný „mechanický“ přístup. „Ve škole do nich hustí metodiku a standardy, ale neučí je, jak s člověkem mluvit, jak se ho dotknout, jak mu projevit lítost a sdílet s ním jeho bolest. Vždyť matka Tereza také ‚nejela‘ podle nějakého plánu norem a jak byla užitečná, takže mé další NE by mohlo patřit standardizování sociálních služeb. Člověk je individualita se specifickými potřebami, a jako k takovému je k němu třeba přistupovat,“ zdůrazňuje.

Nebýt na obtíž

Vzápětí však podotýká, že v první řadě musejí lidé pomoc chtít a snažit se ji využít především k tomu, aby se postavili zpátky na vlastní nohy, ne aby stále bezmocně natahovali prázdné dlaně a čekali, co jim v nich přistane „Naše společnost si příliš zvykla na snadná řešení, a to nejen v oblasti zdraví, kdy když nás něco bolí, okamžitě se sápeme po pilulce, aniž bychom si položili otázku ‚proč‘. Proč mě něco bolí a co musím udělat, abych to změnil? Když někdo nemá motivaci pomoct sám sobě a čeká, že to někdo vyřeší za něj, navykne si pomoc nárokovat, a to je začarovaný kruh. Tenhle návyk pak vede k nedůstojnému životu a nedůstojnému stáří,“ zdůrazňuje.

„Víte, jaká je míra sebevražd u starých chlapů? Obrovská! Ta největší v celé struktuře populace. A proč to dělají? Protože se cítí být na obtíž, protože si sami neporadí a nevědí, proč tady jsou... Právě proto si myslím, že by z lidí neměli být vychovávány ovce, ale měli by být vedeni k větší osobní odpovědnosti za sebe, za své zdraví i vztahy. Vědomým přístupem k životu lze předejít mnoha zbytečně hořkým koncům a naopak si vychutnat to dobré, co stáří přináší,“ uzavírá.

Autor: Eva Karlasová

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více