Petr Dobrý:
Slepice není stroj na vajíčka

Ne utrpení ve velkochovech

Zakladatel neziskové iniciativy Slepice v nouzi Petr Dobrý má jasný cíl: informovat o podmínkách slepic v klecových velkochovech, zabránit jejich předčasnému posílání na jatka a vrátit je z těsných klecí tam, kam přirozeně patří, tedy do zahrad. "Chceme, aby slepičky zachráněné z velkochovů alespoň druhou část svého života prožily v místech, kde uvidí slunce, trávu a žížaly, kde budou moci volně pobíhat a nebude jim hrozit smrt, pokud zrovna nebudou snášet vajíčka."

vydáno 30. 8. 2015

Petr Dobrý si při narození snad nemohl „vybrat“ přiléhavější příjmení. Ochraně zvířat se věnuje dlouhodobě, slepicím teprve poslední rok. „Mám hodně kamarádů ornitologů, kteří se radujou, když se jim někde podaří pěkně vyfotit sýkorku v hnízdě a podobně. O osud ptáků zavřených v klecích velkochovů se nikdo z nich moc nezajímá, a tak jsem se slepiček ujal já. Mým hlavním přáním bylo, aby si lidé uvědomili, že slepice nejsou stroje na vajíčka, ale živí tvorové,“ vysvětluje Petr Dobrý. Na současné slepičí scéně mu nejvíce vadí především podmínky nosnic v komerčních velkochovech, z nichž většina využívá tzv. klecovou technologii. 

V praxi to znamená, že jsou nosnice natěsnané v tzv. obohacených klecích o minimální velikosti, kde žijí asi jeden rok a za celý život nespatří přirozené světlo či trávu. „Nemají možnost rozvíjet žádnou ze svých přirozených potřeb, jako je hrabání, hnízdění nebo protřepávání křídel a čištění peří. Po jednom snáškovém období se celá hala vyskladní a slepičky se převezou na jatka,“ popisuje běžnou realitu Petr Dobrý.




Petr Dobrý (* 1962)

  • Dlouhá léta pracoval v sekcích prodeje a marketingu velkých firem, aby posléze odešel do neziskového sektoru.
  • Založil vlastní portál Zelená domácnost, který se soustředí na prodej ekologických výrobků a 5 % z obratu odvádí speciálním neziskovým projektům.
  • Milovník přírody a zakladatel iniciativy Slepice v nouzi upozorňuje: „Při záchraně slepiček můžete pomoci nejen tím, že se do naší iniciativy aktivně zapojíte, změny přinese i to, pokud začnete sledovat, jaká vajíčka kupujete. Vynecháte-li ta z klecových velkochovů, nebudete podporovat jejich další rozrůstání a ekonomické úspěchy.“
  • Dlouhodobě se snaží pozitivně motivovat lidi, aby pomáhali přírodě kolem sebe. I z toho důvodu je autorem nebo spoluautorem několika osvětových webů.

Právě z těchto důvodů založil loni na podzim neziskovou iniciativu, která bojuje proti tomu, aby slepice z velkochovů byly posílány na smrt v takřka juniorském věku jen proto, že přestávají zvládat majitelův plán snášky. Část slepiček odsouzených k záhubě Petr Dobrý od velkochovů vykupuje a rozváží je zájemcům o adopci. Ti pak nosnicím poskytnou azyl na své zahradě a starají se o jejich fyzickou i psychickou rekonvalescenci. Většina zachráněných slepiček novým majitelům za odměnu snáší vajíčka a ještě zachránce těší tím, že se má čile k světu. Pozitivní a rychlé výsledky zjevně táhnou, a tak má Slepice v nouzi k dnešnímu dni již dlouhý pořadník zájemců o adopci. Iniciativa však neusiluje pouze o ni, mezi její další cíle patří propagace návratu chovu slepic na zahrady a osvěta pro kupující, kteří často nevědí, co znamená značení na vejcích a nevědomky kupují vajíčka z klecových velkochovů.

Hurvínek jde do války
O úspěchy neměla iniciativa nouzi hned na začátku. „To, že bude mít projekt tak rychlý ohlas veřejnosti a médií, jsem ani zdaleka neočekával. Na podzim jsem vytvořil web s tím, že celý plán nechám volně dýchat a budu zatím sbírat zkušenosti. Jenže hned, jak jsem to spustil, mi začali volat novináři. A do toho se hrnuly e-maily od lidí, že chtějí slepice. Vypukl docela chaos, protože každej měl představu, že je nás na to minimálně třicet, a že jsme nějaká ohromná organizace s desítkama dodávek. Nikdo nečekal, že to po večerech a o víkendech pytlíkuje jeden zapálenej šílenec na koleni,“ směje se pan Dobrý a přiznává, že si záchranu slepic na začátku představoval tak trochu jako Hurvínek válku

„Naštěstí jsem měl kliku, že se mi podařilo sestavit tým úžasných dobrovolníků, bez kterých by to dnes už nešlo. Dalším výrazným plusem bylo setkání s panem Dvořákem, majitelem velkochovu ve Zlatníkách. Ten má zatím jako jediný z oslovených radost z toho, že jeho slepičky neskončí na jatkách, ale půjdou k novým majitelům,“ popisuje Petr Dobrý. 

Díky vstřícnému přístupu velkochovatele a skvělým pomocníkům bylo vše snažší a slepičkový fanda tak mohl letos v lednu zorganizovat první záchrannou akci. V desetistupňovém mrazu naskládal do firemního auta osmdesát slepic vykoupených z velkochovu a rozjel se s nimi k adoptivním „rodičům“ na Moravu.

Jak sám vzpomíná, zejména první fáze slepičí mise byla docela síla. „Teď už jsem se naštěstí poučil a nechal jsem pro tyhle příležitosti ušít zástěry, ale poprvý jsem slepičky nakládal v civilu a byl jsem komplet zesranej od shora až dolů,“ směje se při vzpomínce na první kontakt s drůbeží. Dnes už má během záchranných akcí jasně stanovený systém: jakmile spolu s dalšími dobrovolníky slepice naloží, zamíří s nimi na domluvené místo – obvykle parkoviště u hypermarketu, kde již čekají zájemci a berou si slepičky pod svá ochranná křídla. „Jednou jsme měli ‚předávačku‘ i kousek od McDonaldu, takže zatímco jsme v potu tváře zachránili dvacet slepic, tak v tom mekáči zákazníci minimálně padesát jiných sežrali, ale to je holt život,“ podotýká mnohaletý vegetarián lakonicky.  

Slepičí 'byznys'?
V životě bohužel nechybějí ani škarohlídi a obecní „experti přes všechno“. Zachránci slepic se tak v e-mailové poště kromě radostných ohlasů a veselých fotografií často objeví také nenávistné výplody. Obviňují pana Dobrého především z toho, že na bohulibé činnosti rýžuje. „Některejm lidem leží v žaludku, že slepici vykoupíme za třicet korun a adopční poplatek je padesát. Znáte to, dvacka ke dvacce sedá a já už si takhle podle nich zřejmě syslím na blahobytný stáří. Asi jim nedochází, že musíme z něčeho zaplatit třeba benzín a jiný věci. Tomu se člověk může leda zasmát a poslat těm lidem něco vtipnýho. Mám pro tuhle příležitost připravenou fotku zlatýho fára, kterýmu kraluje slepičí hlava na kapotě a píšu jim: „Odhalili jste mě, přesně na tuhle káru si slepičím ‚byznysem‘ šetřím. On se prostě vždycky najde někdo, kdo bude mít potřebu si na vás flusnout, s tím se člověk zřejmě musí smířit,“ dodává klidně. 

Většina reakcí je ale naštěstí krásných. „Nejradši mám, když mi lidi píšou, jak se slepičkám dobře daří. Kolikrát se třeba první týden bojí vystrčit hlavu z kurníku, ale pak už se osmělí a chodí i na zavolání. Hodně lidí mě zve na návštěvu, jenže na to bohužel nemám čas. I když dnes už není naše iniciativa ‚one man show‘, stejně všechno děláme ve svým volnu. Kdybych si k týhle agendě ještě přibral okružní jízdy po slepičích azylech, už bych se z toho asi zbláznil. Navíc by mě manželka mohla vzít pánví po hlavě, byť je úžasně hodná a tolerantní a přečkala se mnou už ledacos,“ směje se pan Dobrý a naráží například na dobu, kdy se rozhodl změnit skvěle placené zaměstnání v managementu zahraniční firmy a vrhnout se do vod tuzemských neziskovek. 

Po nějakém čase opustil i tuto sféru a založil obchod Zelená domácnost, který prodává ekologické výrobky a potřeby pro zvířata na zahradě. „Když jsem s tímhle podnikáním začínal, všichni si ťukali na čelo a říkali: ‚Prosím tě, kdo bude cpát peníze do nějakejch čmelínů a krmítek pro ptáčky, leda magoři, jako seš ty.‘ No a přesně tihle 'magoři' u nás nyní nakupují. Pořídí si třeba domeček pro ježka a po půl roce mi už posílají fotografie s jeho novými obyvateli. Takovou zpětnou vazbu miluju a je mi pak jedno, že tou činností vydělám akorát na běžný provoz,“ usmívá se.

Noemova archa na každém rohu
Bezvýhradně pozitivně ostatně přistupuje i ke svým dobrovolnickým aktivitám. „Víte co, lidi už nechtějí slyšet negativní zprávy, jakmile se nějaká hrůza objeví, většina před ní raději zavře oči. Tak jsem si říkal, že ten svůj projekt na záchranu slepic musím pojmout nějak chytře, abych lidi neděsil fotkami opelichaný drůbeže ve velkochovech, ale naopak v nich vyvolával pozitivní reakce prostřednictvím příběhů zvířat, která dostala druhou šanci. Musím zaťukat, že se to zřejmě povedlo, možná víc, než jsem čekal. I moje hodně tolerantní manželka se občas rozčílí, že je u mě drůbež na prvním místě, to jí pak vždycky říkám: ‚Hele, lepší, když běhám za slepičkama, než kdybych běhal za ženskejma.‘ Mně se zkrátka nelíbí, když někdo jen tak pobrekává nad tím, jak to jde s přírodou do háje, ale pro nějaké zlepšení nehne ani prstem a čeká, že to udělá někdo za něj. Neudělá. Přitom z každý zahrady, předzahrádky, balkonu či parapetu by se dala s trochou nadsázky vytvořit taková menší Noemova archa pro zvířata, která v dnešní 'moderní' krajině zoufale hledají místo k životu. Hned by bylo na světě o něco veseleji,“ zasní se s úsměvem.

 

Autor: Eva Karlasová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více