Ivan Hartl:
Všechno je jinak

Ne konvencím (a stříhání vlasů)

Vždycky dělal věci po svém, nebál se být vidět a kvůli cílům, které si vytkl, odmítnout jistotu, pohodlí a „normální život. Ivan Hartl byl aktivní v Československu i v britském exilu. Kvůli podpoře české kultury byl ochoten ztratit střechu nad hlavou. A kvůli svým dlouhým dredům se zase smířil s tím, že je v Londýně 80. let nezaměstnatelný. Originál z pražských Holešovic a jeho cesta proti proudu.

vydáno 3. 8. 2015

Dredy musí nosit omotané kolem pasu, jinak by je coural na zemi. Rozhovor na diktafon si kontroluje vlastní kamerou a není pro něj důležité, že v ní nemá baterky. Stýská se mu po Praze, ale žít tu nechce. Přednost dává nejisté existenci v Londýně. Neřeší věci, kterýma si běžný člověk dávno zacpal hlavu, důležitější je, zda si bude moct po padesáti letech dát zase bramborák. A nad ním vyprávět o svém brožovaném životě.

Narodil se v pražských Holešovicích na konci války, rodiče se záhy rozvedli, spolu s bratry vyrůstal jen s maminkou a babičkou. „Moje matka bojovala na barikádách! Byla při tom zraněna, v důsledku čehož se nemohla stát muzikantkou, neboť do té doby hrála výborně na piáno. Nakonec dělala učitelku. Po roce 48 ji z učitelství vykopli, byla ten typ, co si nedává bacha na hubu a kritizovala. Prošla pak řadu zaměstnání. Telegrafistka, průvodčí, výpravčí, vlakvedoucí. Tím je krásně poznamenán můj raný život, protože jsem měl režijní jízdenku a jezdil jsem po republice prakticky zdarma.“

Socialistický ráj ale nedokázal matce samoživitelce pomoci a ze sociálních důvodů tak Ivan na prahu puberty skončil v dětském domově. „Máma to prostě neutáhla. Babička se to snažila udržovat v přežívací rovině. Pamatuju si, že když byl hlad, začali jsme rozprodávat knihovnu. Tu jsme měli obrovskou, plnou krásných knih a ty nejlepší jsme měnili za jídlo a peníze.“

Z dětského domova šel rovnou na „nejelitnější školu v republice, na jadernou průmyslovku v Ječné ulici“, po jejímž absolvování byl přijat na novotou vonící jadernou fakultu. Talentovaný matematik se chtěl stát jaderným inženýrem. Režim mu to ale nedopřál. Studia totiž načal na konci 60. let.

„Byla to doba happeningů, i když tehdy se tomu tak ani neříkalo. Vzpomínám si, jak jsme šli v prvomájovém průvodu v roce 1967 a já jako studentský vůdce naší fakulty nesl transparent s nápisem Fakulta jaderné fyziky. Jenže jsem na jeho druhou stranou fixama v národních barvách připsal VŠECHNO JE JINAK. Všichni z toho měli srandu, volali jsme hesla jako Se sovětským svazem na věčné časy a ani o minutu déle, nebo Všeho lidstva věrný syn náš John Glenn, nebo Děkujeme straně vládě za oplatky v čokoládě. To jsme volali, já to dirigoval, držel ceduli a takhle jsme došli na Václavák. Majálesová atmosféra, sranda a pohoda, slunce krásně svítilo, dělníci kolem nás zdravili a smáli se a najednou jsme se ocitli pod tribunou se soudruhem Novotným a ostatníma. Ten nás dost nenáviděl i před tím. Dokud nás viděl zepředu, tak se usmíval, pak jsem ho minul a on uviděl ceduli zezadu. Kluci mi pak říkali, že úplně zcepeněl, pak dal pokyn a za pár minut u mě byli tajní. Táhli mě pryč, já se bránil a kolem nás se najednou utvořil kruh z kolegů a profesorů, ze kterého ti policajti nemohli. Profesoři se začali vyptávat, co se to děje, policajti říkali něco o protistátní činnosti, načež profesoři prohlásili, že to je činnost nás všech, že to nebyla moje aktivita, ale aktivita fakultní. Policajti byli zmatení, a když jim profesoři ukázali svoje stranické knížky, tak ustoupili a spokojili se jen se zatčením cedule. A já byl zachráněn. Pro tentokrát. Od té doby mě totiž začali policajti otravovat pravidelně.“

Po tomto bližším seznámení s realitou československého socialismu přišel ještě tvrdší pár. Srpnová okupace v roce 68. „Když to převzal Husák, došlo mi, že to půjde do háje. Do té doby jsem věřil. Dobře jsem věděl, že nejsem sám, byla tu spousta nasraných lidí a i proto se to komunistům a Rusům dlouho nedařilo převzít. Palach, Zajíc a ti další, věci se pořád vařily. S Husákem ale přišel konec. Já jsem ale ani tehdy neměl nejmenší chuť odcházet.“

Přesvědčili ho až vojáci, respektive povolávací rozkaz.

„Jednou takhle přijdu v noci domů a ve schránce jsem našel povolávací rozkaz. A to jsem věděl, že jsem v prdeli. Protože utíkat tajný policii, to se ještě celkem dá, ale tý vojenský, to už je průser. Zachránila mě matka. Šla na vojenskou správu a řekla jim, že jsem v Anglii. Takže jsem neměl jinou možnost, než tam rychle zmizet.“


Foto 1 ze 3Stáhnout foto v originálním rozlišeníStáhnout foto v originálním rozlišení

">

  • Ivan Hartl (1943)
  • Studoval jadernou fyziku, v šedestátých letech byl ale zároveň aktivním studentským vůdcem
  • Po odchodu do exilu spoluzakládal agenturu Palach Press
  • Aktivně podporoval československý disent a undergroundovou kulturu
  • Žije v Londýně
  • V roce 2011 o něm vznikl film Sněhová pole Ivana Hartla

Jako talentovaný student moderního oboru absolutně neměl problém sehnat stipendium na univerzitě v Cambridgi, usadil se, studoval, chystal doktorát, dokonce založil rodinu. Jeho prioritou ale nebyla jaderná fyzika, nýbrž situace a dění v Československu. Spoluzaložil agenturu Palach Press, jejímž hlavním úkolem bylo informovat o událostech a represích ve vlasti.

„Pašování materiálů disidentského typu ven a zakázaných knížek dovnitř, publikování čehokoliv, co se u nás doma stalo, všechna uvěznění a procesy, kdekoliv, kdykoliv, získávání informací a jejich šíření. Nejdřív jsem to dělal nezávisle, a pak jsem se na příkaz pražského podzemí spojil s Honzou Kavanem. V každém větším evropském městě byl aspoň jeden člověk, který se snažil o podobnou činnost. A se všema jsme se znali.“

V roce 1971 vzdal svou snahu o doktorát, plně se zapojil do práce Palach Pressu. Na živobytí si vydělával jako knihkupec, malíř pokojů a podobně. To ještě nevěděl, že z něj brzy kvůli kulturnímu aktivismu bude bezdomovec. Za všechno „můžou“ Plastici. Perzekuce hudební skupiny Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let Ivana Hartla pobouřila natolik, že založil společnost Plastic People Defence Fund.

„Založil jsem to hlavně proto, abych ochránil jejich copyright, aby existovala legální struktura, které rádia můžou posílat peníze, protože kdyby to posílali přímo, tak by jim to sebrali. A taky jsem shromažďoval peníze od dobrodinců, aby se těm klukům pomohlo. A vždycky, když se do Československa chystal nějaký novinář, dával jsem mu instrukce. Koho hledat, co neříkat, co přivézt, kam to schovat a tak dále.“

To hlavní mělo teprve přijít.

„Z undergroundových kanálů jsem dostával jejich nahrávky, fotky a další materiály. A Plastici, ještě před tím, než byli zavření, mě požádali, abych se pokusil jim to vydat. Strávil jsem pak skoro celý rok obcházením různých londýnských společností od malých až po ty největší, ale nikomu se to nelíbilo. Teprve, když je zavřeli, ozvali se z Paříže z redakce Liberation, že o to mají zájem. Tak jsem se tam rozjel a začal práci na albu Egon Bondy Happy Hearts Club ještě s knížkou, kterou jsem sám koncipoval, a která byla tlustá a hodně odborná a taky graficky krásná. Říkal mi někdo, že ji teď na e-bayi viděl za tisíc dolarů.“

Pracoval bezplatně, přespával v redakci Liberation a práce bylo tolik, že z původně zamýšleného několikatýdenního pobytu se staly měsíce.

„Připravovali jsme anglickou a francouzskou verzi a opravdu jsme si dali záležet. Výsledkem toho všeho bylo, že jsem se tam zdržel asi o tři měsíce dýl, než jsem chtěl, takže jsem ztratil stipendium v Birminghamu, holku a navíc byt s celou knihovnou. Takže jsem se vrátil z Paříže a byl jsem bezdomovec.“

Nová zkušenost, nová výzva.

„Angličtí kamarádi mi poradili, ať jdu do East Endu, že mi tam pomůžou. East End byla tehdy dělnická, dokařská čtvrť v Londýně a tam jsme zaskvotovali baráček. Byla to nádherná komunita, o který jsem do tý doby vůbec nevěděl. Začali jsme zabírat různý velký prázdný budovy. Byl jsem chudý a vydělával v tiskařském průmyslu ve Fleet street a jako freelancer. Později jsem v East Endu učil děti v místní škole. Nakonec jsme začali organizovat ubytování pro houmlesáky, kterých bylo čím dál tím víc, protože k moci se dostala Thatcherová.“

V té době už jeho hlavu zdobily úctyhodné dredy. Tehdy se ovšem nejednalo o módní výstřelek, “spíš to byl vždycky problém. S dredama třeba člověk nemůže žádat o normální zaměstnání. Já kvůli tomu po revoluci nemohl ani do Československa, kde mi spousta kamarádů nabízela místa na ministerstvech. Jenže to bych si musel ostříhat vlasy. V Anglii jsem si taky užil svoje. Slovní útoky, plivance, inzultace.“

Ostříhat se ovšem odmítl.

„Jeden z těch důvodů byl, že jsem si řekl: Co se to tu, sakra, děje, já přišel z totalitního bolševismu, kde tyhle věci byly zakázaný do demokratický Velký Británie, tak jakej tu se mnou maj problém? Už jen kvůli tomu jsem se nemohl ostříhat. Práci jsem měl, dredy mi rostly a lidi, co mě znali, mě nechali být. A dneska už jsou dredy běžný.“

Stal se předákem „bytového družstva“, které mimochodem funguje dodnes.

„Legalizovali jsme s londýnskou radnicí některé zábory a objekty, které do té doby chátraly, začaly zase žít. Koupili jsme třeba blok s asi sedmdesáti byty od radnice za jednu libru a ještě nám dali skoro půlmilionu na opravu, kterou jsme si sami řídili. A po určitý době jsme dokonce začali vybírat nízké nájemné. Radnice tím byla tak nadšená, že mi pak nabídla další dva bloky. Dneska ty byty stojí miliony.“

Ivan Hartl už je ale zase dál. V Praze byl nedávno jen na skok kvůli úmrtí v rodině. Do Londýna se vrátil, i když jeho postavení je tu problematické, nemá všechny potřebné doklady, nadále žije na hraně ilegality. Žíly mu to ale netrhá, žil tak celý život a rozhodně nemíní nic měnit. Ani délku svých dredů.

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více