Vladimír Hirsch:
Za ty nervy to stojí

NE republikování

Pokud vás kategorické NE hudebního skladatele Vladimíra Hirsche nadzvedlo ze židle, vězte, že mu nejde o rozvracení naší zemičky. Neusiluje ani o její vymazání z mapy či prznění Ústavy. Naopak. Spolu s několika dalšími nadšenci z občanské iniciativy Czechia se snaží, aby naše země měla to, co jí na rozdíl od mnoha evropských států stále ještě chybí – jednoduché, snadno rozpoznatelné jméno, které se bude spolu se znakem, vlajkou a hymnou podílet na ucelené národní identitě.

vydáno 16. 7. 2015

Bývají nazýváni sionisty, rusofily, komunisty i fašisty a obviňováni z toho, že pracují pro cizí rozvědky. Někteří jim dokonce vyhrožují smrtí, v lepším případě požadují, aby jejich aktivity prověřila BISka. V očích mnohých nepřátelé státu. Přitom jim jde o jediné: prosadit jednotný název naší země doma i v zahraničí. „Vytvořit“ silnou národní značku, která nám umožní vystupovat jako suverenní, jasně rozpoznatelný stát nezávislý na politických a společenských proměnách.

„V seznamech OSN má každá země politický i zeměpisný název. My jsme jediným evropským státem, jehož občané v běžné komunikaci tvrdošíjně používají politické jméno a na to druhé – nadčasové a univerzální – z nelogických důvodů rezignují. Představte si, že by vám třeba Němec vykládal, že pochází ze Spolkové republiky Německo? Ne, prostě přijel z Německa, stejně jako Rakušan z Rakouska nebo Francouz z Francie. Republikou se 'neohánějí' ani na sportovních dresech ani na dalších akcích mezinárodního formátu. Svůj zeměpisný název zkrátka používají běžně a rádi a jsou na něj náležitě hrdí, neboť v něm spatřují národní sílu a trvalou hodnotu,“ vysvětluje Vladimír Hirsch hlavní cíl, za jehož prosazení Občanská iniciativa Česko/Czechia bojuje. 




Dr. Vladimír Hirsch (*1954)

  • český hudební skladatel a instrumentalista
  • vystudoval pražskou lékařskou fakultu Karlovy Univerzity a lékařskou praxi vykonává s přestávkami dodnes
  • dlouhodobě se zabývá psaním článků a esejů o hudbě a umění 
  • aktivně se angažuje v občanském hnutí Czechia, které bojuje za užívání a šíření zeměpisného názvu naší země 

Stanoviska stoupenců se opírají o racionální argumenty – stát, který bude střídat názvy při každé změně politického systému či státoprávního uspořádání, bude zcela logicky vnímán jako nestabilní a nedůvěryhodný. „Mnoho lidí si neuvědomuje, že 'Česká republika' je označení aktuálního státoprávního uspořádání, které má ze své podstaty přechodnou povahu. Zkuste si představit, jaké by to bylo, kdybyste si třeba šestkrát za život změnila jméno tak, jak ho za poslední století změnil náš stát a lpěla vždy pouze na tom posledním? Kdo vás pak bude schopen poznat a někam si zařadit? Jistě byste stála o to, aby vaše identita byla nějak obecně rozpoznatelná. Zeměpisný název představuje nadčasovost, tedy klíč ke stabilní identitě, politický název je naopak téměř synonymem pomíjivosti. Tuto skutečnost si ale drtivá většina lidí bohužel vůbec neuvědomuje,“ konstatuje hudební skladatel. 

Prostě se mi to nelíbí!
Devadesát procent populace má na problematiku jasný názor, aniž by o ní cokoliv vědělo nebo by se alespoň namáhalo si argumenty přečíst či vyslechnout. „Česko a anglický ekvivalent Czechia se jim zkrátka nelíbí a snažíte-li se o vysvětlení, obvykle se setkáte pouze s výbušnou emotivní reakcí, která se hemží invektivami různého kalibru a intenzity. Mnozí účastníci internetových diskuzí nás nazývají sionisty, rusofily, komunisty i fašisty a obviňují z toho, že pracujeme pro cizí rozvědky. Někteří nám dokonce vyhrožují smrtí, v lepším případě požadují, aby naše aktivity prověřila BISka. Zkrátka na nás nenechají nit suchou, aniž by se pídili, oč vlastně běží,“ konstatuje Hirsch s tím, že mnozí účastníci internetových diskuzí na něm a jeho „spolubojovnících“ nenechají nit suchou, aniž by se pídili, oč vlastně běží. 

„Jakmile vyslovíte název Česko, případně anglický ekvivalent Czechia, lidem obvykle bouchnou saze. Přitom racionální protiargumentace je naprosto nulová. Tábor odpůrců se ohání pouze kvaziargumenty, mýty a bludy, které se sice léty nemění, ale pohání je překvapivá emotivní síla,“ konstatuje Vladimír. Bojujete-li proti iracionalitě a emocím, je v zásadě nemožné se domluvit a udělat v názvoslovném galimatyáši pořádek. Kromě agrese se aktivita občanského hnutí často setkává také s nehraným údivem. Lidé zkrátka nechápou, proč za něco tak „malicherného“, jako je jméno země, někdo ve svém volném čase a na vlastní náklady bojuje. 


„Nám to za ty nervy, hádky i vynaložený čas stojí, protože máme jasný cíl: prosadit jednotné jméno, díky němuž bude naše země snadno dohledatelná, zařaditelná a pojmenovatelná, a to i s ohledem na její historický a politický vývoj. Odmítání jednoslovného názvu naší země totiž vede k nesmyslům typu: ‚Bořivoj I. se narodil v České republice či Karel IV. byl králem České republiky‘, které se zcela běžně objevují na internetu a mnohdy zazní i z úst renomovaných historiků. Naopak historicky i politicky neutrální název tyto přešlapy elegantně řeší, neboť je schopen překlenout a stmelit řadu společenských a politických celků, které se na našem území za celou historii vystřídaly,“ argumentuje Vladimír Hirsch, podle něhož se na současné názvoslovné nevyjasněnosti podílela především tuzemská média i takzvané obecně uznávané autority. 

„Proti názvu Česko vystoupil například Václav Havel a ovlivnil tím mnoho lidí, kteří jeho názor automaticky převzali. Intelektuální autority, básníci a spisovatelé svou averzi vůči zeměpisnému názvu odůvodňovali zejména tím, že Česko zní ošklivě. Ale chtěl bych vidět, kdo z oněch poetů by ve svém díle použil výraz Česká republika, ten může lákat snad jen pisatele ministerských oběžníků. Jméno země není prostorem pro estetické kreace, naopak by mělo sloužit jako zřetelná a s ničím nezaměnitelná značka,“ tvrdí Vladimír. „Osobní hlediska a pocity v této problematice nemají místo, neb se jedná o základní státní zájem z hlediska zahraničně-politického, geopolitického i ekonomického,“ dodává.

Ve stopách Sisyfových
Jako nejproblematičtější se stoupencům iniciativy jeví prosazení jednoslovného anglického názvu. „Mnozí na nás útočí, že přicházíme s jakýmsi šeredným novotvarem, který se vynořil neznámo odkud, ale to není pravda. Název Czechia pochází z latiny a jeho první užití je dokumentováno již v roce 1634, v angličtině pak v roce 1846. Ostatně, v roce 1993, na samém počátku novodobého českého státu bylo doporučeno ministerstvem zahraničních věcí, aby byl s výjimkou politických smluv název Czechia aktivně užíván, naši ambsasadoři to však ve většině případech důsledně ignorovali. Někteří ministři dokonce proti použití jednoslovného názvu protestovali a aktivně se podíleli na jeho vymazání. Přes všechny naše dosavadní aktivity se antipatie nezměnila. Je to skutečně sisyfovská práce, protože většina politiků si nechce s ohledem na emotivní reakce občanů zbytečně pálit prsty. To hodně vypovídá o slabosti našeho systému – nejsme si schopni prosadit základní státní zájem, k němuž jméno beze sporu patří, stejně jako k firmě. I v případě státu jde o peníze, protože co to je za zemi, kterou nerozpoznám jako obchodní značku? Automaticky už na mě nepůsobí důvěryhodně. Kdybychom název Czechia důsledně používali už od roku 1993, tak se nás dnes nikdo nebude ptát, co to je a kde to leží,“ vysvětluje Vladimír. 

Od vzniku iniciativy v roce 1997 oslovili aktivisté mnoho politických špiček od ministrů zahraničí po prezidenty. „Z ministerstev obvykle dostáváme vyhýbavé odpovědi a když už někdo zaujme takzvaně střízlivě kladné stanovisko, obvykle se ohání tím, že 'nové' jméno by vyžadovalo spoustu právních kroků, což samozřejmě není pravda. Stačí ho jen začít aktivně používat a přestat 'republikovat'. Svůj zeměpisný název si totiž ve světě musíme prosadit především my sami. Na nejvyšších místech ale nechávají naše prosby z mnoha různých důvodů ‚vyhnít‘ a čekají, že nás entuziasmus časem přejde, čehož však bohdá nebude,“ směje se Vladimír.


Kromě politických představitelů apelují členové iniciativy i na sportovní svazy a obchodní firmy. Snaží se název prosazovat takzvaně zezdola, ale vědí, že dokud nevyvine snahu česká politická reprezentace, jen tak něco se nezmění. „Každý den někoho kontaktujeme. Ale instituce se logicky odvolávají na vládu a na ministerstvo zahraničí. Aktuálně míříme i za hlavou státu. Zkusit se musí všechno. Je možné, že se prosazení jednoslovného názvu vůbec nedožijeme, ale nepřestáváme doufat, neb tato země si důstojné, jednotné a stabilní jméno zaslouží,“ uzavírá Vladimír Hirsch. 

 

Autor: Eva Karlasová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více