Monika Michaelová:
Není důležité, kolik práce uděláš, ale jak žiješ

Ne pouhému přežívání

V osmnácti letech si jako učitelka na základní škole vyzkoušela, jaké to je pracovat v konzervativním systému s lidmi, kteří svoji práci nemají rádi, a s dětmi, jejichž přirozená tvořivost je udušena. Pracovala v ziskovém i neziskovém sektoru – a propojovala je tak, aby se respektovaly a podporovaly. Spirituální probuzení při porodu syna jí otevřelo cesty k prožitku léčivého potenciálu žen. Nyní ve své práci sdílí zkušenost, jak lidé západní kultury mohou propojit každodenní praktický život a spiritualitu, mužskou a ženskou polaritu, a jak mohou léčit společnost a zemi, ve které žijí.

vydáno 6. 7. 2015

Monika Michaelová byla vždy společensky aktivní – a nebála se ozvat. „Jsem rebelka, mojí esencí je změna.“ Jako mladá učitelka vnímala, že školní systém není pro studenty zajímavý a bere jim chuť objevovat vlastní jedinečnost a rozvíjet svůj talent: místo toho v nich vytváří pocit omezení a frustrace. „Vzdělávání a školství vnímám jako klíčové, formující novou generaci.“ Když se ozvala s návrhy na změnu, byla odejita. „Vždy jsem v sobě cítila sílu říct svůj názor a být přímočará i s tím rizikem, že ztratím existenční jistotu. V mládí jsem to samozřejmě občas přehnala. Dnes už jsem dozrála, kroky činím s větší rozvahou. Ale stále mám chuť hledat místa, kde není život, radost a barvy, a oživovat je, navrhovat změnu a realizovat ji.“ To dělala jak v ziskových a neziskových firmách, tak v akademickém prostředí. V projektu „Sociální marketing“ získala prostředky na podporu vzdělávacích projektů, které se zaměřovaly na rozvoj spolupráce a tvoření společných komunikačních projektů mezi firmami a neziskovkami. Do pracovního i osobního života lidí pracujících v odlišných sektorech se snažila prostřednictvím aktivit vnést radost, hru a prožitek: „Je výborné zatáhnout lidi z byznysu do světa hravosti, kde zapomenou na to, že jsou důležití ředitelé nadnárodních společností. Snažila jsem se přemostit různé světy a hledat, co je spojuje. Třeba když jsem získávala prostředky pro intuitivní divadlo, které hrály dlouhodobě nemocné děti, vnímala jsem, že i v dospělých je nějaká ne-moc, potřebnost, která je ovšem skrytá. Naše společnost ji nereflektuje. Vyzkoušela jsem si, že lze spojit člověka, který má nápad, s člověkem, který má peníze a ten nápad se mu líbí, a jejich spolupráce není jenom obchodem, ale i výživou jejich nitra. Zní to sice v dnešní době nadneseně, ale právě tohle se ukázalo jako kvalita dobré investice.“ Při porodu syna se jí spontánně rozšířilo vědomí. Začala se více zajímat o spiritualitu, především o tantru, šamanismus, léčení bylinami a kameny. Několik let vedla platformu Cesty prožitku. Osobní transformace ji však táhla dál. V určité fázi pochopila skutečnost, že spousta lidí chce změnu, ale málokdo se chce opravdu osobně změnit. Říct „ne“ rozběhnutým projektům, přednáškám a účasti na konferencích bylo těžké, ale těžší bylo vědomí, že by hlásala změnu, aniž by jí sama prošla. Vnímala dětskou mentalitu celé společnosti i sebe samé, preferování vnějších horečných aktivit před „pouhým“ bytím a prací ve vlastním nitru, cítila programy „Pomozte mi někdo!“, „Zachraňte mne!“, „Ať udělá změnu někdo jiný než já!“. Proto na podzim 2010 odešla učit se k indiánům kmene Kogi v Kolumbii, jednomu z posledních kmenů žijících původním, přirozeným způsobem života.


  • Monika Michaelová (1971)
  • Pracovala jako učitelka na ZŠ, produkční konferencí a festivalů, asistentka a fundraiserka  týmu Změna politického systému v Sociologickém ústavu Akademie věd, konzultantka pro Úřad vlády ČR, ředitelka o.s. Zdravotní klaun

  • Od roku 1999 studuje duchovní nauky

  • V roce 2008 založila platformu Cesty prožitku pro propojení neziskového a ziskového světa a intelektuálního a tělesného vnímání

  • V roce 2009 byla řečnicí na prestižní mezinárodní konferenci WIN – Wisdom in Action, pořádané organizací Women´s International Networking

  • V letech 2010–2014 studovala domorodé šamanské tradice u indiánů kmene Kogi v Kolumbii a předkřesťanské spirituální tradice ve francouzském Languedocu a anglickém Avalonu

  • V Česku nyní pracuje jako průvodkyně seminářů osobního rozvoje pro ženy a pro páry

Co ji nasměrovalo právě tam? „Pocházím ze židovské rodiny a moje prateta utekla před válkou do Jižní Ameriky. Provázela ženy k přirozenému početí a porodu, jezdila po celém světě. Potkaly jsme se párkrát, ale psaly jsme si a vytvořily silné pouto. Ona mne skutečně viděla. Mohla jsem se jí svěřit se svými nejbláznivějšími myšlenkami beze strachu z posuzování. Od dětství mne zajímaly byliny a vrtalo mi hlavou, co se vlastně vaří v čarodějném kotlíku…“ Předávání domorodé moudrosti probíhalo pro Evropanku nezvyklým způsobem. „Tři měsíce jsem byla nechaná napospas všemu, co mne potkávalo. Toulala jsem se svou psychickou krajinou, poznávala se, spojovala s Matkou Zemí, s níž jsme jedno tělo. ‚Škola‘ byla v tom, že o mně lidé z kmene věděli, ale nechali mne, abych si na věci přišla sama. Setkání se ženami bylo jedním z nejsilnějších momentů vůbec. Zažila jsem s nimi plně, co to je být ženou, která je ve spojení s celou Zemí. Tam jsem se dostala ke své tvořivé síle. Domorodé ženy mi daly podporu a bezvýhradné přijetí. To by se mi v Čechách asi nestalo – odmala jsem se zajímala o ‚divné věci‘, a když jsem začala projevovat svoji přirozenou sílu, zažila jsem od jiných žen závist, soutěžení a strach. Pobyt u lidí kmene Kogi mi umožnil přesunout se z mužského konceptuálního žití do ženského bytí. My jsme vychovaní tak, že přistupujeme k věcem mužským způsobem, ať jsme muži, či ženy.“ Každé ráno dnes Monika začíná den „praxí“: vnímá, jak se cítí, jaké pocity vyjadřuje její tělo, na co má chuť, co se jí zdálo. Plánuje jen to nejnutnější, spíše se ptá: „Pro co jsem dnešnímu dni dobrá? Co mohu pro dnešní den udělat? Jak mohu do svého světa, života, života mé rodiny a místa, kde žiji, vnést radost? Co mohu přinést? Moudrý učitel a léčitel kmene zvaný Mamo Akindue mi řekl, že vody života jsou velmi znečištěné, protože je stále ještě málo vědomých lidí, kteří by uvedli náš narušený, z rovnováhy vyvedený svět do harmonie. Mluvil o citech, o psychických vodách života, poli světa, které tvoří každý z nás. Úplně mi nedocházelo, co tím myslí. Začala jsem si to uvědomovat až po návratu do Evropy v každodenních situacích, které jsou konfrontující a nepohodlné. Proto mi daly tvrdý trénink, prohnaly mne největší bolestí a smrtí. Naučily mne, že právě péče o vody života je cesta, jak obnovit přirozený životní cyklus a vykročit z přežívání – smrtícího stisku existenční nejistoty, kdy myslíš jenom na zaplacení složenek a generuješ energii jednoduše na to, abys přežila – k vědomému životu.“ To je podle Moniky zároveň velká výzva pro ženy, které mají přirozeně léčivé schopnosti a jsou skrze své tělo a tělesné procesy spojené se Zemí. „Když žena začne poznávat svoji sílu, pulzaci vlastního bytí, je to tak mocné, že může propadnout strachu a panice. Důvodem této emoce jsou staletí odsuzování tělesné moudrosti a sexuality, zkušenosti ponižování a zraňování a malé povědomí o předkřesťanském spirituálním dědictví. Když se přesto žena na cestu k živosti vydá, poznává svoji touhu, svoje skutečné sexuální vědomí, cítí srdce, získává důvěru v sebe a v život. Až toto poznání integruje a překoná pokušení opřít se o vnější autoritu, bude schopná tvořit svůj jedinečný svět tam, kde zrovna je. A v něm se dějí zázraky. Skutečnou časovanou bombou společnosti je láska žen. Ta však pochází nejen ze srdce, ale především z dělohy a pramení ze spojení ženy s její vyživující, regenerující, nekompromisní temnou stránkou.“

Kromě Česka nyní Monika pobývá také v jižní Francii („v kraji Máří Magdaleny“) a v Anglii, odkud pochází její partner. V Česku se kromě výchovy syna věnuje koučování a energetické péči o krajinu. Letos věnuje pozornost zvláště řekám. Jinak, než je v duchovních kruzích zvykem – tak, jak se to naučila u indiánů. Právě skrze krajinu a přírodu má k Česku silné, láskyplné pouto. „Země je náš domov. Vědomí Země je v nás a naše vědomí je spojené s jejím vědomím. Když s dalšími ženami pracujeme pro krajinu, dotýkáme se svého těla s láskou a pozorností, jakou bychom věnovaly místům Země, která potřebují být milována. Když ženy sedí na břehu řeky a vstoupí do energie vodního světa, navazují kontakt s psychikou, primární energií, prahmotou. Řeky nás učí, jak nechat svůj život plynout, uvolnit to, co nás drží zpátky, a najít jedinečné vlastní vyjadřování. Tady v západní kultuře tato práce není jednoduchá, je to stálý proces učení (a překonávání legislativní džungle), ale kdo jiný má nést změnu v úctě k životu než ženy?“ Na otázku, zda při výuce od šamana dostala pro svoji práci nějaké jasné pokyny, odpovídá: „Seděli jsme a on mi vyprávěl o partnerství, spojení mužského a ženského prvku, muže a ženy – on byl mužem medicíny, ‚synem Slunce‘, Mamu Akindue, a viděl ve mně ženu medicíny, ‚dceru Luny‘, Sohu. Popisoval, jak spolu takový pár v domorodém kmeni pracuje. Mluvil o devíti úrovních sexuálního spojení, z nichž jen jedno zahrnuje fyzický prožitek milování. A já po určité době neudržela emoce na uzdě a s plnou svojí probouzející se silou jsem na něho začala řvát: ‚To je sice strašně hezký, ale kde mám v Evropě najít takového muže?! Tam je to pro ženu k nepřežití! Já musím být chlap, abych tam vůbec dojela, a první, co na mne padne, jsou požadavky a povinnosti…!‘ On všechny ty emoce hněvu, strachu a nenávisti, které jsem na něho z břicha vychrlila, vzal jako čaroděj a s úplně stejnou intenzivní silou – ale ze srdce – mi je vrátil se slovy: ‚Ale to je tvoje práce, ženo. Ty máš sílu stvořit muže. Ty ho přijmi a proměň. To je ta práce, kterou my potřebujeme, abyste vy ženy začaly v Evropě dělat: abyste se probudily, abyste praktikovaly, abyste přijaly muže.‘ A odešel.“ Tento úkol Monika naplňuje společně s partnerem, přírodovědcem, autorem knih a ekologickým aktivistou, v poutích a seminářích pro partnerské dvojice.

Jsou lidé, kteří čekají, až se změna uděje, a diví se, že se tak stále neděje. A pak jsou lidé, kteří prošlapávají cestu a změnu žijí. Díky za ně. 

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více