Radek Beran:
Děti vnímají loutky naprosto přirozeně

Ne zániku slavné české loutky

Jako malý kluk neměl loutky moc v lásce. Přišly mu, ostatně jako mnohým z nás, trochu depresivní. Pak ho ale zaujalo divadlo a svou touhu postavit se na prkna si splnil alespoň coby loutkoherec. „Jsem introvert a hrozně se stydím. I stát na jevišti. Když ale držím loutku, pozornost se strhává na ni a ne na mě. A to mě hrozně baví,“ říká Radek Beran, loutkoherec a režisér, který vyslal do kin novou loutkovou pohádku Malý Pán.

vydáno 2. 6. 2015

Radek Beran vystudoval loutkoherectví na DAMU. V roce 1991 pak s ostatními absolventy založil divadelní soubor Buchty a loutky, který má nyní za sebou téměř dvacet premiér pro děti a stejný počet i pro dospělé. Seskupení Radek Beran popisuje jako partu lidí, kde jde všem o totéž – o grotesku a karikaturu. Skrz loutky si utahují ze spousty věcí, a jsou tak oblíbení i mezi dospělými. 

„Je to jako byste si povídali o sousedce a dělali s z ní legraci. My se vlastně bavíme tím, že jsou to loutky. Že legračně chodí, že udělají něco, co by u herce vypadalo divně. Navíc loutka může být i vulgární, což s její ušlechtilostí působí vtipně. Snažili jsme se hrát i vážné věci, ale existenciální divadlo s loutkou je snad ještě komičtější,“ popisuje Radek Beran.


Radek Beran 

 

zakladatel loutkového divadla, filmař

 

  • Narodil se v Písku. Vystudoval Katedru loutkového a alternativního divadla na DAMU. Během studií se producentsky a herecky podílel na projektu Le Systeme Du Monde.
  • Ve druhé polovině 90. let spolupracoval na projektu Gumáci realizovaném na TV Nova.
  • Má řadu zkušeností s filmovými projekty. Jako herec, producent či asistent režie spolupracoval například na filmech Pinocchio, Caleidoscop, Uspavač či Hodina staroroční.
  • Je zakladatelem divadelního souboru Buchty a loutky, který má domovskou scénu ve Švandově divadle v Praze. Má dvě dcery. 
 

Loutkový underground je ze 70 procent špatný
V současné době se loutkoherectvím v opravdovém slova smyslu živí pět až šest skupin, které vznikly hned po revoluci. „Všichni o sobě víme a tak nějak pořád bojujeme o přežití. Nemáme problém dostat nějaký grant, města nás podporují, ve velkých divadlech se představení hrají. Pořád je toho ale málo. A vůbec nejsem schopný rozklíčovat důvod,“ přemýšlí Radek Beran. 
 

Děti podle něj umějí číst loutkové divadlo naprosto přirozeně a snadno. Problém bude tedy možná v přístupu rodičů nebo kultivovanosti samotného divadla. „Loutkové divadlo dělá mnoho lidí s pocitem, že se tím dobře uživí, což se může i stát. Říkáme tomu loutkový underground. Ze 70 % je ale špatný. Učitelky v mateřských školkách se občas diví, jak pěkně oproti jiným souborům hrajeme,“ dodává překvapeně.

Co se týče divadla pro děti, hrají samozřejmě velkou roli také rodiče. Žijí v době digitalizace a animace a rozhodují o tom, na co se dítě bude dívat. Loutka je pro ně bariéra. Loutková pohádka vyžaduje jakousi sociální otevřenost, jinou než konzumetskou. Chodí na ni lidé, kteří se nebojí loutek, kteří mají rádi tradici a tradiční věci. Je to podobné jako farmářské trhy. Lidé hledají opravdické věci. „Když si rádi pochutnají na dobrém chlebu, jdou i do divadla, kde jen nepoletují po pódiu dva lidi v kostýmech,“ uvažuje Radek Beran. 

U loutek je tak potřeba vnímat věci, které by běžný konzument nezvládl pojmout. Soubor Buchty a loutky si toho všímá především na vsích. Lidé na představení přicházejí s obavou a drží se co nejdál. Během představení se ale postupně přibližují, až prvotní nedůvěru vždy vystřídá absolutní nadšení. Pořád jsou na tom ale lépe představení pro děti. Proč loutky tolik nelákají dospělé, je pro Radka Berana věčná otázka. 

Také samotných loutkoherců v posledních letech ubývá a nastupující generaci loutky nezajímají. Když se u studentů Radek snažil zjistit proč, dostal se do uzavřeného kruhu. „Moc zajímavých věcí prý neviděli a naše srandy už znají, řekli mi.“ Dal jim tedy do ruky loutky a zkusil, jestli to mají v ruce stejně jako kdysi oni. A nemají. „Možná tak dva studenty zaujalo, že tam nejsou sami za sebe, ale přes nějakou hmotu. Že komunikují přes partnera na jevišti,“ popisuje.

Odklon od loutek pak způsobuje samozřejmě také modernizace. Je to o přístupu nejen rodičů ale i pedagogů. „Znám třeba partičku lidí, která místo loutek používá běžné věci, třeba odpadky, boty, tužky,“ říká Radek Beran. On sám má ale rád dozvuky starého řemesla a momentálně si ujíždí na starých „alšovkách“, které jsou smutné, melancholické a zranitelné. Přesto s nimi jde dělat legrace. 

Ne dratům a nitím

Kromě toho, že Radek Beran říká velmi důrazné NE zániku českých loutek, proniká jeho další NE do filmu, a to nové loutkové pohádky Malý Pán. Co je na ní neobvyklé, je kromě mnoha dalších pozitivních věcí také to, že loutky mají přiznané drátky a nitky. 

„Tohle bylo od začátku takové jasné NE. Vodil jsem Kukyho ve filmu Kuky se vrací. Když jsem pak zjistil, že se budou odmazávat dráty a nitě, nebyl jsem si jistý. Když jsem viděl film, potvrdilo se mi to. Loutky se na plátně hýbou divně a vy nevíte proč. Říkáte si, proč třeba neudělá salto. Když vidíte provázky, tak je vám to jasné. Je to součást bytosti,“ popisuje Radek. 

Zároveň ale nitky nemají v Malém Pánovi větší význam než prostředek k vedení. V dánském celovečerním filmu The Strings, na kterém Radek Beran spolupracoval, to ale třeba bylo naopak. „Vytvořili takovou dánskou pseudomytologii a naložili na loutky hrozně vážná témata. Byly právě také přiznané nitě. Když proti sobě loutky bojovaly, sekaly si přímo je. A to ty loutky prostě neunesou.“

Technika přiznaných nití přitom není nijak nová. Stačí si vzpomenout třeba na večerníček o Spejblovi a Hurvínkovi ze 70. let. Chodili a byli samá nit. Rozdíl byl tehdy ale v kameře. Možnosti nebyly takové, aby se kameraman dostal k figurce tak blízko, jako to umožňuje  dnešní technika. Celý záběr byl pořizován, jako by se snímal celý prostor jeviště, tedy z dálky. „A to bylo pomalé,“ říká Radek.

Není proto divu, že inspirací mu jsou filmy Jana Švankmajera. „Ten mě strhnul makrodetaily a makrozvuky. Nevím, čím se mi dotkly, ale bylo to silné. Jako když si dítě s něčím hraje a vy to vidíte úplně do detalu. Cítím k tomu zvláštní blízkost. Dělá mi dobře, když k věcem můžu vlézt a jen je nepopisuju,“ vypráví Radek. 

A stejně tak je to i v pohádce Malý Pán. Mnohokrát jsme přímo u něj, vidíme, co dělá, objevujeme tajemný svět lesa, bojíme se příšer... a co je jisté, na dráty a nitě úplně zapomínáme. A podobně prý Radek Beran zapomínal na režírování. „Měl jsem pocit, že mám spoustu hraček a že si můžu hrát. A sem tam se přidají další spoluhráči. Ale samozřejmě ne vždy to bylo tak idylické,“ popisuje natáčení Radek Beran. 

Často prý narážel na technické a časové limity. Když si chtěl se scénou vyhrát a neměl na to čas. Chyběla mu prý přípravná fáze. Kulisy obvykle viděl až na place a neměl možnost si je s loutkami projít. To by ale podle něj potřebovalo půl roku práce navíc, a na to nejsou peníze. „Kameraman mi říkal, že to vidím divadelně. Já vím, jak to myslí, ale on nerozumí mně. Já bych obraz prostě víc stylizoval,“ ukončuje Radek s úsměvem své vyprávění o filmu a loutkách a říká, že jeho práce ve světě filmu a loutek bude ještě pokračovat.

Autor: Helena Pirnerová

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více