Tereza Olivová:
Z Velehradu na Havaj

Ne dovoleným u rybníka

Jediným dostupným „vodním sportem“ mého dětství bylo plavání mezi pijavicemi, pulci a zdechlými rybami v místní nádrži a následující několikahodinové válení v trávě. Luxusnější variantou pak bylo plavání ve štěrkovně a opalování se na nafukovací matraci, popřípadě gumovém delfínovi. A tak jsem plavala a plavala, aniž bych tušila, že se jednou ke stojatým vodám naší země otočím zády a pádlovat už budu jen proti vlnám.

vydáno 12. 5. 2015

Jezdit na surfu jsem chtěla od dětství. Kde se ve mně ta touha vzala, nevím. U nás na vesnici na jižní Moravě v době totality žádní surfaři, pokud si vzpomínám, nikdy nebyli. A tak jsem se celé dětství dívala na dvě pohlednice z Havaje jako na obrázky z fantasy filmů. Na vysoké škole jsem objevila internet, v té době žhavou to novinku několika neustále přecpaných učeben informatiky, ale informací o surfování bylo pramálo, v češtině i v angličtině. A když už tam byly, tak jen pro hodně pokročilé jezdce. I tak jsem vycítila, že nastal čas obrátit se k českému rybníku zády a chopit se první příležitosti, která se naskytla.


Tereza Olivová (* 1. 4. 1980)

Propagátorka surfingu

  • vystudovala žurnalistické vysoké školy v Česku a Itálii
  • založila jednu z nejstarších českých cestovních agentur, která organizuje surfařské kempy po celém světě
  • trojnásobná mistryně ČR v surfování

Odjela jsem do školy a za prací k moři, do Itálie. To jsem ještě nevěděla, že se surfuje jen u oceánu. I tak ale občas k břehům Říma nějaké ty vlny dorazí, jenže pozor, holky na nich mohou tak maximálně z ručníku na pláži pozorovat své partnery. Jakékoliv pokusy o surfování vždy překazilo jasné ne místních jezdců, a to jednak proto, že jsem nebyla lokál, a pak také proto, že jsem byla holka. Na večeři by mě vzali rádi, do vln pak jen do té doby, než se ukázalo, že by mi to mohlo jít lépe než jim. 

Po návratu do Čech mne přepadla tíseň z toho, že je to moře tak strašně moc daleko. Dodnes si pamatuju, jak jsem se opět v létě válela na štěrkovně a doma si po večerech pouštěla oblíbené záběry z jednoho hodně starého surfového videa. A tak nastal čas rozloučit se s pohodlím poklidného léta podruhé. Dva roky jsem se potloukala v létě po amerických plážích východního pobřeží a čekala, až mi konečně dojde, že v létě se v této části Ameriky prostě nesurfuje. V letní turistické sezoně se tam vlny jako naschvál nedělají. 
 

V šestadvaceti jsem to už nevydržela, dala výpověď v mé aktuální práci slibující kariéru úspěšné novinářky a zařídila si vše tak, abych se mohla naučit surfovat. Holky a kluci, co začínají dnes, si asi nedokážou představit, o čem mluvím, ale v té době ještě žádné surfové kempy, kurzy, výlety, pobyty, kde vám připraví surfové prkno a najdou vhodnou pláž, nebyly. 

Oceán a moře byly vnímány jako vodní skupenství omývající sluncem rozpálenou pláž, na kterou se rozkládá ručník s lehátkem, a surfování bylo považováno za windsurfing. Když jsem řekla, že chci jet surfovat, tak mi všichni přáli šťastnou cestu na Nové Mlýny nebo na Mácháč. Pár lidí to u nás v té době už umělo, ale byla to komunita drsných jezdců, ze kterých jsem měla velký respekt. 

Další věc, co jsem musela pochopit, byla, že pobytové zájezdy cestovních kanceláří mne k vlnám také nedostanou. U pláží uzavřených turistických resortů o vlny na surfování nikdo nestojí. Takže jsem řekla „ne“ překrásným exkluzivním katalogům a začala se jednotlivými destinacemi prokousávat sama. A tak to šlo dál, mimo turistická centra, mimo hlavní sezony, s porůznu vypůjčenými surfovými deskami, na různých místech Evropy i světa, s různými lidmi, co radili, zradili i odrazovali, až po jedné dlouhé době přišla první vlna jen pro mne. Já ji celou sjela a domů se vrátila s první surfovou fotkou pro babičku. Na kancelářský stůl do rámečku jsem si ji ale nevystavila, namísto toho jsem, už ani nevím proč, začala organizovat surfové kurzy pro Čechy a Slováky, na kterých ještě dnes učí přátelé, co jsem na svých cestách potkala. 

A tak je to i dnes, jen s tím rozdílem, že už je mi třicet pět, z neorganizovaných kurzů je cestovní kancelář pro všechny, kdo chtějí nafukovací lehátko vyměnit za surfové prkno, a já už docela dobře jezdím. V televizi občas zahlédnu své spolužačky z vysoké školy v roli redaktorek CNN a tiskových mluvčích vládních i nevládních organizací celého světa a možná mne i trochu zamrzí, že kostýmky se sukní nemohu nosit proto, že mám od útesů ostrova Lanzarote rozedřené nohy. 

Teď mne čeká ještě jedno „ne“. Tak jako jsem před léty musela říct „ne“ pohodlné české kotlině, abych dnes mohla vozit stovky Čechů k oceánu, tak už brzy budu muset říct „ne“ všem, co se mi klasickou českou závistí od rybníků a koupáků snaží kazit život.

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více