Leoš Dvorský:
Nejtěžší je zbavit se toho starého myšlení

Ne organizované hlouposti

První úl dostal Leoš Dvorský v devíti letech od svého tatínka. Dnes má včelstev asi 40. Za těch několik desítek let, co včelaří, ušel dlouhou cestu − od klasického až k dnešnímu alternativnímu přístupu. Od včelařů už si kvůli tomu vyslechl ledacos. On se ale rozhodl jít vlastní cestou a vrátit včelám aspoň kousek z toho, co jsme jim, my lidé, vzali. Před třemi lety založil hnutí Šance pro včely, které se řídí mottem: Můžeme, protože chceme.

vydáno 21. 3. 2015

Včelař Leoš Dvorský o včelách přemýšlí hodně a hodně pro včely i dělá. Jeho celoživotní chovatelský přístup je založen na několika zásadních principech: včelaření na medných zásobách, bez mezistěn, bez neúměrné zátěže chemickými prostředky a včelaření s přihlédnutím k přirozeným dispozicím včelstev.

Nechci, aby včely hladověly 
V přírodě včely vždycky přežívaly zimu na medných zásobách, které si samy vytvořily. Člověka ale napadlo, že by mohl výnosnost z medu zvýšit tím, že ho jako potravu nahradí cukrem. „Do té doby včelaři odebírali včelám přebytky medu tak jednou za rok, u nás pro to bylo typické období před Velikonocemi,“ vysvětluje pan Dvorský a dodává, že přezimování na cukru se u nás praktikuje někdy od 30. let minulého století, kdy se stal cukr levnějším než med. Do té doby se medné zásoby v úlech nechávaly. „Med je totiž pro včelu komplexní potravina, obsahuje např. enzymy nebo minerální látky. Když med nahradíte cukrem, včely nejsou tak dlouhověké a jsou náchylnější k nemocem.“


Leoš Dvorský (*1954), žije v Mladé Boleslavi (sám říká „na planetě Zemi“).

včelař, podnikatel, milovník zvířat a přírody, zakladatel hnutí Šance pro včely

 

  • Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, Národohospodářskou fakultu
  • Dříve pracoval jako účetní, pak jako vedoucí finančního oddělení v automobilce. Po revoluci začal podnikat v oblasti ekonomického poradenství, od roku 1992 také v oblasti zemědělství.
  • Včelaří od 9 let. Na včely pohlíží jako na partnery, ne výrobní prostředek. Včely jsou jeho život a láska. Poskytují mu svobodu.
  • Za svůj úspěch označuje, že od téměř 25 let přezimují jeho včely na medu a desátým rokem žijí na přirozeném díle. Do včelaření vnesl termín „medná komora“, který vyjadřuje jeho přístup.
  • Jeho cílem je ukázat jiný úhel pohledu na život včel.

Leoš Dvorský chová včely výhradně na medu od roku 1992. „Všichni mě měli tehdy za blázna.“ Ve svém chovu zavedl tzv. medné komory. Ty zajišťují včelám zásoby vlastního medu po celý rok. Skeptičtí kolegové ale Lešoi Dvorskému namítali, že musí mít potom přeci méně medu. „Všichni počítají jenom to, co můžou uspořit, ale nepočítají to, co můžou získat. Spočítal jsem, že včely spotřebují za zimu o třetinu míň zásob medu, než když tam mají cukr.“ A jaká je výnosnost včel chovaných na medu? Včelař Dvorský říká, že když je podprůměrný rok, je na tom s medem hůř, když je průměrný rok, je na tom stejně, jako kdyby krmil cukrem, a když je nadprůměrný rok, má medu násobně víc.

I Leoš Dvorský ale připouští, že prvních pár let přechod na medné zásoby některé včely snášely hůř. Přes zimu se v takových včelstvech objevovalo větší množství mrtvolek, tato včelstvo tedy z chovu vyřadil a choval matky z těch, které to snášely. Po čase se vše ustálilo.

Přibližně před čtyřmi lety svolil k tomu, aby se jeho včely staly součástí výzkumu o laktobacilech včel doktorky Dubné. Díky tomuto výzkumu bylo nejen objeveno několik desítek nových kmenů laktobacilů, ale Dvorského včely žily během výzkumu měsíc a půl, včely živené cukrem dostaly po týdnu úplavici a uhynuly. „V tom je ten rozdíl, tady vidíte, jak se zvyšuje vitalita včel jen tím, že jim ponecháte jejich přirozenou stravu. Staří včelaři říkali, že včely dělají med a med že dělá včely.“

„Na medu už se snaží včelařit hodně lidí,“ uzavírá tuto kapitolu pozitivně  Dvorský.

Včela má svoji vlastní vizi prostoru
„Včely si dříve celé dílo stavěly samy, v úlech nebyla žádná vodítka, žádné loučky. My dnes plásty včelám stavíme buď kolmo, nebo vodorovně, ale včely si je samy stavěly našikmo. A my jsme jim to narovnali a určili i vzdálenost plástů mezi sebou. Tím se změní tepelná regulace, jinak proudí vzduch. Architektura včelího díla má svoje zákonitosti, včelaři to dnes už vůbec nevnímají,“ pokračuje včelař ve výčtu zásahů člověka do života včelstev. On sám svým včelám neurčuje, jak má jejich dílo vypadat. „Do každého prostoru, kam včela přišla, přišla už s nějakou vizí."

Člověk zašel ale v zásazích do přirozeného prostředí včel ještě dál a začal stavět sám i plásty. Z vosku vytvořil slabou desku a v ní stejně veliké šestiboké buňky. Od tohoto kroku si sliboval vyšší výnosnost medu, protože by měl v úlech jenom dělnice. Ale skutečnost, že včely samy stavějí buňky různé velikosti, už nevnímal. „Buňky na med mají jiný sklon i jinou šířku roztečí mezi plásty,“ vysvětluje pan Dvorský. „Plásty jsou pro včelu nesmírně důležité, na nich včely žijí celý život, je to pro ně něco jako pro nás kostra.“

Úly bez mezistěn začal poprvé zkoušet v roce 1996, od roku 2005 nedává mezistěny do žádného úlu. Včelaři, kteří začali po jeho vzoru takto včelařit, ale často s jistou dávkou nedůvěry namítali: „Ale ony mi tam staví trubčinu.“ Na to jim pan Dvorský odpovídal: „A víš proč? Protože ji tam nemaj.“ Minimálně deset procent trubčiny totiž včely v úle mít musejí.
Leoš Dvorský je přesvědčen, že „struktura díla včelstva v přírodě se řídí jinými zákonitostmi než včelařovou touhou mít veškeré dílo stejné, pokud možno bez trubčiny.“

„To už se taky chytilo. Mraky lidí to už dělá. Říkáme tomu volná stavba. Z toho mám radost,“ vypočítává Dvorský další úspěch.

Harmonii ať vytváří příroda sama 
Včelař Dvorský by chtěl chovat především taková včelstva, která jsou schopná přežít sama, bez chemických léčiv. Sám už v malém množství zkouší nechat včelstva bojovat s nemocí po svém. „Samozřejmě že někdy přijdou okamžiky, kdy musíte zasáhnout, ale ty nejlepší včely už to nepotřebujou.“

Dnes je ale včela především hospodářské zvíře, a tak jde v první řadě o výnosnost. Člověk začal přírodní zákonitosti přehlížet a včele výrazně pomáhá. Když je potřeba, přidá jí cukr, když ji napadne parazit, začne ihned léčit. Podle Dvorského slov dříve včelstva v přírodě nikdo neošetřoval, a přesto přežívala, často s nadstandardními zásobami. Přirozenou přírodní selekci ale člověk svými metodami ošetřování vlastně odstranil. „My teď chováme na včelách, které toto ošetřování chemickými přípravky přežily. Působí to jako sekačka na trávu, všechno ve stejné rovině, nevidíte rozdíl. Ani to dobré, ani to špatné,“ objasňuje Dvorský svůj postoj a pokračuje: „Přestali jsme včely vnímat jako divoké přírodní tvory.“

V souvislosti s ošetřováním chemickými prostředky je včelař přesvědčen, že se na včelách tato „péče“ začíná podepisovat. Zmiňuje přitom například syndrom mizení včelstev a vypočítává roky, kdy u nás padlo velké množství včelstev. „Roky 1976, 1996, 2002, v roce 2003 už v celé Evropě, rok 2007 – 30 % včelstev v České republice, místy úhyny až 80 % – Brněnsko, Jižní Morava.“ Naposledy byly evidovány velké úhyny včelstev u nás na podzim minulého roku.

„Dřív se hubil roztoč přípravkem Taktic, to byla látka na odvšivení dobytka.“ Dnes se ošetřuje například přípravky Varidol nebo Gabon. To jsou přípravky k hubení hmyzu. Primárně jsou určeny na roztoče v úlech, na včelu ale účinkují také, i když v menší míře. U nás se praktikuje metodika, která míru napadení včelstev nerozlišuje a aplikuje se automaticky plošně. „My je všechny zachráníme a chováme na těch, co přežijí ošetření chemií.“

Propaguje myšlenku chovat včely, které si s nemocí poradí samy. Jenže chov bez léčení tvrdou chemií je povolen jen pro registrované ekochovy, běžný včelař je veterinární správou nucen ošetřovat včelstva jedovatými látkami. A to je boj, který zatím Dvorský nevyhrál. Rozhodně ale nic nevzdává, sám intenzivně pracuje na nalezení a vyšlechtění takových kmenů včel, které současnou nutnost ošetřování vyloučí.
„Na přirozenou selekci si dnes nikdo netroufne, protože ze začátku musejí logicky přijít neúspěchy. Příroda je tvrdá, ale spravedlivá,“ je přesvědčen Dvorský.

Včela medonosná je jako třetí nejužitečnější zvíře v Evropě, které člověk chová. Od raného středověku, kdy si lidé začali označovat stromy, ve kterých včely žily, se chov včel vyvinul až do dnešní podoby, která sice vyhovuje člověku, ale od původního přirozeného prostředí včel se výrazně liší. „Včelám už nemůžeme v dnešních podmínkách vytvořit původní prostředí, ale můžeme se tomu alespoň co nejvíce přiblížit. Měli bychom se chovat tak, aby tady byly včely i po nás,“ uzavírá svoje vyprávění Lešo Dvorský a dodává, že už se těší do důchodu „to budu mít zase tak 150 včelstev.“
V hlavě už nosí i další projekt, mluvit o něm ale zatím nechce, a uzavírá tak trochu tajemně naše povídání.

Autor: Eva Zahradnická

Foto: Eva Zahradnická

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více