Jan Charvát a Pavel Latoň:
Spása světa starou remoskou

Ne hromadění odpadu

Známe to všichni. Nový výrobek se těsně po uplynutí záruční lhůty záhadně porouchá. Ve značkovém servisu nad ním mudrují a nakonec vám nabídnou opravu dosahující přibližně ceny nového výrobku – a vzápětí i nový výrobek sám. Pak máte dvě možnosti. Zavřít všechno do špajzu, koupit si nový a čekat, kdy se celý koloběh znovu rozjede, nebo kontaktovat Opravárnu. A zjistit, že všechno jde opravit.

vydáno 16. 1. 2015

Ten nápad vznikl v roce 2009 v Amsterdamu pod názvem RepairCafé, jeho varianta funguje v Londýně jako Ifixit a pánové Charvát a Latoň se teď rozhodli přenést ho i do Prahy. A upravit ho na míru českým poměrům i tradicím. Idea je jednoduchá. Jakýkoliv rozbitý výrobek, který vám značkový servis opraví draho nebo vůbec, donesete do dílny plné kutilů, šikulů a takzvaných hobbíků, kteří dokážou takřka nemožné a poruchu nejen odstraní, ale udělají to i levně. K životu se tak vrátí zdánlivě mrtvé stroje a současně se tím snižuje i objem odpadu, který navíc v tomto případě často obsahuje materiály, jejichž výroba je nákladná a energeticky náročná a které by za jiných okolností prolétly komínem spalovny. Přitom si často stačí, jak říká klasik, pohrát s kombinačkama a letlampou.

„První impulz byl rozbitý displej na mém mobilu,“ vzpomíná první otec zakladatel Opravárny, Honza Charvát. „Zkoušel jsem normální servis a tam mi řekli, že oprava bude stát asi dva a půl tisíce, a hned mi nabídli nový za tři tisíce. Tak jsem si na internetu našel displej za pět stovek a sám jsem to malýma šroubováčkama opravil.“

Honzovi došlo, že lidí s podobným problémem musí být mnohem víc, stejně jako to, že pod nánosem konzumu posledních pětadvaceti let dřímají jako Šípková Růženka „zlaté české ručičky“. Těm se spolu s Pavlem Latoněm rozhodli dát onen kouzelný polibek, který by je probral zpátky k životu.

„Vycházeli jsme z toho, že jsme národ kutilů, každý má doma dílničku a spoustu nářadí a to není v zahraničí úplně běžné. Tam všichni využívají značkové servisy, ale tady se na každé vesnici, v každé hospodě najde deset lidí, kteří umí všechno opravit,“ říká Pavel.

Takže stačilo rozhodit sítě a začít nabírat opraváře, kteří by byli ochotni se na projektu Opravárny podílet a díky ní si i přivydělat. Na konci roku tak v databázi obou pánů fungovalo přes 250 opravářů a stejný počet zákazníků. Ti dostali první možnost otestovat si funkčnost projektu loni v listopadu, kdy se představil v pražských Vršovicích v Altajské ulici v místní komunitní dílně Zdrojovna.

Dostavilo se na dvě stě lidí s nejrůznějším polámaným zbožím, od remosky po auta na dálkové ovládání. Úspěšnost oprav byla kolem sedmdesáti procent a asi nepřekvapí, že čím starší výrobek, tím snáz šel opravit. Hlavně u zmíněných remosek stačilo mnohdy připájet uvolněný drát nebo instalovat nový a remotrouba se opět rozjela naplno, tak jako v kuchyních našich babiček a maminek.

 


  • Jan Charvát
  • Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy se zaměřením na PR a mediální komunikaci
  • Už při studiu se také zajímal o téma životního prostředí, o kterém začal později psát do MF DNES, České pozice či Lidových novin. Nejvíce mu na srdci leželo špatné ovzduší a plýtvavá odpadová politika Česka.
  • Žurnalistiku loni opustil a živí se mediálním poradenstvím v oblasti životního prostředí a energetických úspor.
  • Pave Latoň
  • Vystudoval mediální studia na Fakultě humanitních studií Univezity Karlovy v Praze
  • Již 5 let se pohybuje v prostředí online podnikání, kde si vyzkoušel řadu pozic přes copywritera až k marketing manažerovi.  V současnosti vede vlastní online marketingovou agenturu
  • Zajímá se o technologie a projekty, které mají pozitivní dopad na společnost a životní prostředí
  • Ve volných chvílích se věnuje sportu a hraje Hanspaulskou ligu malé kopané

„Během OpraKavárny jsme dělali dotazníkovou kampaň, takže víme, že lidi by zařízení tohoto typu uvítali nastálo. Drtivá většina reakcí byla pozitivních,“ vzpomíná Honza. Dalším krokem je tak logicky otevření stálého příjmového místa, kam by majitelé nosili porouchané spotřebiče, odkud by si je vyzvedávali vhodní opraváři (pokud by je neopravili přímo na místě) a kde by opravené byly opět k vyzvednutí. To vše za cenu nepřesahující tři sta korun.

Faktem je, že projekt je stále ve fázi léčení dětských nemocí, v praxi si už ale ověřil svou smysluplnost, dostalo se mu navíc podpory nejmenované nadace a ještě vychází z nově proklamovaných ideálů Evropské unie, která se dosavadní konzumní styl lineární ekonomiky snaží, resp. do budoucna hodlá snažit nahradit ekonomikou cirkulární. Princip spočívá hlavně v úsporách nerostných surovin, sdílení věcí a navracení těch zdánlivě starých zpátky do oběhu. Zkrátka v myšlence Opravárny, ovšem v globálním měřítku.

„Pravda je, že o cirkulární ekonomice tu zatím nikdo moc neví a jsme jeden z prvních projektů, který jde tím směrem. Lineární ekonomika je totiž založená na vytěžit, vyrobit, zničit a vyhodit na skládku. To je cesta do pekel,“ hájí novou koncepci Honza. „Programové ničení věcí je to, co výrobci dělají systematicky,“ odpovídá pak na dotaz, zda věří v existenci tzv. kurvítek, tj. zbytečných součástek, jejichž účelem je pouze znehodnotit výrobek po uplynutí záruční lhůty. „Spotřební zboží je to, které se má maximálně do dvou let vyměnit. Bez ohledu na cenu a další životaschopnost. Pak se musí koupit nové.“

Tenhle koloběh by Opravárna ráda narušila. Nejen ke spokojenosti Matky Země, ale i kvůli rozvoji komunitního života v městských čtvrtích. „Ideální stav tohohle projektu je, že člověk z Prahy 4 díky nám ví, že na Praze 4 pračku opravuje Franta, Pepa že je přes telefony a Karel dělá ledničky. Jsou to lidi, o kterých ví, zná je, sdílí s nimi prostor a dá jim práci. Prostě je zbytečný tu pračku hned vyhodit a objednat si novou z Číny,“ vypočítává Pavel, který sám vede svůj soukromý boj za rozvoj komunity v místě bydliště: „Všichni jsou z komunismu zvyklí žít na sebe a být zavření doma a mně to dost vadí. Já když jsem se přistěhoval z Opavy do Prahy, tak mi trvalo tři měsíce, než jsem naučil lidi z baráku zdravit. První tři měsíce na mě čuměli jak na idiota.“

Opravárna má ambici stát se klasickým podnikatelským záměrem. Vtip je v tom, že pokud by našel dostatek zákazníků a opravdu se rozjel, přispěl by této společnosti mnohem víc než daňovým přiznáním. Mohl by pomoci měnit myšlení lidí zvyklých zbavovat se věcí, které ani nestihly zestárnout, a tím snižovat ekologická i jiná zatížení, jimž tato společnost reálně čelí. Takže až se vám porouchá mixér, až vám klekne mobil nebo zhasne lampa, neutíkejte hned k popelnici. Zkuste nejdřív Opravárnu. Jak slibují její zakladatelé: „Od špendlíku po lokomotivu, se vším se na nás můžete obrátit… Pokud budeme mít opraváře, který to bude umět opravit.“

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více