Vladimír Bechyně:
Hodinky patří k člověku

Ne fluktuanství

Hodinkám se věnuje celý život, ať už jejich prodeji nebo opravám. A za těch padesát let už ví, že lidé umí kvalitu ocenit. Proto věřím, že se u jednoho řemesla vyplatí zůstat, říká známý pražský hodinář Vladimír Bechyně. Nikdy za celou svou pracovní kariéru nezměnil povolání.

vydáno 10. 1. 2015

Ve vašem životě hrála často velkou roli náhoda. I hodinářem jste se vlastně stal náhodou...

Je to tak. Jako syn ze zemědělské rodiny jsem v padesátých letech neměl možnost pokračovat v hospodaření na rodičovském gruntu, a možností, co studovat, moc nebylo - vše se soustřeďovalo do průmyslu. Navíc s hodinkami jsem neměl nikdy nic společného a moje budoucí hodinářské angažmá vyplynulo z debaty mezi mojí maminkou a jednou paní, se kterou se tehdy potkala v nemocnici. Ta mojí matce poradila, že bych se mohl vyučit hodinářem, což se po dlouhých diskusích s pracovním úřadem i povedlo, a já nastoupil na učiliště v Polné, což byla tehdy jedna z pouhých dvou hodinářských škol v republice. Ta druhá byla v Novém městě nad Metují.

 

Bylo pro vás těžké opustit statek rodičů?

Původně jsem chtěl zůstat doma na gruntu a pokračovat v rodinném hospodářství. O to jsem hodně stál, ale zkrátka to v tehdejší době nebylo možné a tak jsem se šel učit na hodináře. A mohu vám říci, že dnes jsem za to rád. Zemědělství mě dodnes baví a zajímá, a kdybych měl tehdy možnost živit se jako hospodář, věřím, že by ze mě dnes byl úspěšný farmář,

 

Díky rodičům jste také dostal své první hodinky...

Když jsem se vyučil hodinářem, pochopitelně jsem vlastní hodinky neměl. Můj tehdejší hodinářský mistr Waltr, který měl krámek na Malé straně vedle Tyršova domu, mi jednou ukázal zlatý chronograf Lemania. Jeho cena byla na tehdejší poměry ohromná, stál ne méně než tři tisíce tehdejších korun. Ale moc se mi tenkrát líbil a pan Walter byl tak hodný, že mi ho dokonce na týden půjčil, abych ho mohl předvést rodičům.




Vladimír Bechyně (*1940)

Mistr hodinář a zakladatel firmy Vladimír Bechyně – Hodinářství

  • V hodinářském oboru pracuje od roku 1958.
  • Vlastní firmu zakládá krátce po roce 1989 a získává zastoupení švýcarských značek Longines a Tissot. Od roku 1996 zastupuje švýcarskou značku Rolex pro Českou republiku a od roku 2005 další významnou světovou značku Glashütte Original. V roce 2009 vzniká spolupráce se značkou Tudor a šperky Enrico Capra.
  • V roce 2010 Vladimír Bechyně rozšiřuje svoji živnostenskou činnost a zakládá společně s dcerou Lenkou Bechyňovou firmu Hodinářství Bechyně s.r.o.
 

Co na takový chronograf rodiče říkali?

Jejich cena je pochopitelně vyděsila, tři tisíce byla tehdy fantastická částka. Ale protože rodiče chápali, že hodinář bez hodinek je jako řidič bez auta, dostal tatínek vynikající nápad. Rozhodl se koupit mladého býčka, vykrmit ho a po čase ho s patřičným ziskem prodat. Dva roky býka krmil a z utržených peněz mi potřebné tři tisíce dal. Já si pak od pana Waltra vysněný zlatý chronograf Lemania koupil a nejen, že ho dodnes mám, ale také dodnes funguje.

 

Specializoval jste se na nějaký zvláštní tip hodinek?

To určitě ne, tehdy se dělalo vše od pendlovek přes nástěnné hodiny až po kapesní hodinky. Osobně se domnívám, že tehdejší úroveň hodinářských mistrů byla rozhodně vyšší než dnes. Ve škole jsme probrali všechny potřebné předměty a spoustu nástrojů nebo součástek jsme si prostě museli vyrobit sami. Dokázali jsme vysoustružit setrvační nebo natahovací hřídel a podobné náhradní díly, protože tu prostě k dispozici nebyly. Už na škole jsme kvůli permanentní absenci potřebných nástrojů získali neocenitelnou praxi, a to nejen v hodinářství, ale i v jiných oborech, což se nám po nástupu do praxe bohatě vrátilo.

 

Hodinky nejen opravujete, ale i prodáváte. I prodej je umění, kterému je nutno se naučit...

Když jsem nastoupil do své první opravny, byla to samozřejmě zároveň i prodejna. Tam jsem strávil mnoho let a měl samozřejmě příležitost sledovat starší kolegy, jak se při prodeji hodinek chovají. Ale tehdy byl prodej o něčem trošku jiném – na trhu byly naše Primky, dále ruské „časy“ a východoněmecké Glashütte. To všechno byly ve své podstatě velmi jednoduché stroje. Ale časem člověk pronikl i k ostatním značkám a začal chápat základní zásady úspěšného obchodníka. S dnešní situací se to ale pochopitelně nedá vůbec srovnávat, ani co se týče vybavenosti prodejen, nebo servisů. Spoustu nářadí nebo nástrojů jsme si tehdy ani nedokázali představit.

 

Celou svou profesní kariéru jste strávil v Praze?

Učiliště v Polné bylo hodinářskou školou všech výrobních družstev z celé republiky včetně Slovenska. Po vyučení jsem se vrátil do mateřského družstva a nastoupil jsem do pražské Kolkovny na opravnu hodinek. Později jsem se přesunul do Štěpánské, kde jsem se stal vedoucím a vedl oddělení prodejů i oprav do té doby, než jsem provozovnu na začátku devadesátých let zprivatizoval.

 

Jsou pro vás hodinky Prim stále symbolem kvality?

Když se podíváte na dnešní produkci značky Prim, tak jejich úroveň je zcela jiná než tehdy, stejně jako jejich design. Ty hodinky mají jistou úroveň a jde o známou značku.

 

Co je pro dnešní zákazníky důležitější, šikovný prodejce nebo následný servis?

Úspěch vám může zajistit jen podnik s patřičnou úrovní. Musíte mít hezkou prodejnu a perfektní servis. Hodinky prodáte, ale tím to zdaleka nekončí a na to já hrozně dbám, aby se zákazníkovi dostalo i kompletního servisu. Naše branže není jen o tom rychle prodat a zákazníku, dělej si, co umíš. My zajišťujeme kompletní servis. Kdyby ty hodinky doslova přejelo auto nebo třeba spadly ze skály, my je dáme do pořádku. Tím dokážeme získat důvěru zákazníků a oni se k nám pak rádi vracejí.

 

Jsou všichni zaměstnanci vašich prodejen vyučení hodináři?

Ne, rozhodně nejsou všichni hodináři. Ale u samotných prodejců to vyučení nehraje zas až tak velikou roli, mám spoustu velice úspěšných prodejců, kteří jsou neustále školeni v oboru.

 

Jaký zvuk ve světě vlastně mají čeští hodináři?

Asi neřeknu nic nového, ale obecně má český člověk vysokou schopnost se přizpůsobit a je ohromně vnímavý a šikovný. Znám hodně hodinářů, kteří dosáhli v zahraničí úspěchu. I podstatně mladší kolegové, které znám třeba jako studenty, se úspěšně uchytili v servisech ve Švýcarsku nebo v Německu.

 

Vy jste někdy působil jako hodinářský mistr?

Když jsem skončil vojnu, přijel za mnou tehdejší ředitel zmíněné školy v Polné a chtěl, abych tam šel učit. Mně se moc nechtělo, ale přemluvil mě. Jistou dobu jsem tam učil výrobní výcvik. Po mém návratu do Prahy se pak vždy dva roky žáci učili v učilišti v Polné a třetí rok byli umístěni na provozovny v Praze. V tom třetím roce jsem je každé tři dny v měsíci učil jak teorii tak praxi a to přímo na našem učňovském středisku.

 

Panovala tehdy ve vašem oboru hodně velká konkurence?

Existoval Národní podnik Klenoty, který měl svoje zařízení a svůj podnik. Pak byla hodinářská družstva a ta později přešla pod Solunu. Ale rozhodně nemohu říct, že bychom se vnímali nějak konkurenčně. Nepamatuji si, že by nám Klenoty v případě nouze nepůjčili potřebný díl, stejně jako jsme my vypomáhali jim.

 

Jak se vám vyplatilo otevřít novou pobočku na Václavském náměstí?

Neustále jsme se snažili vylepšovat nejen naši stávající provozovnu ve Štěpánské, ale i portfolium nabízených značek. Časem bylo jasné, že potřebujeme rozšířit prodejní prostory a hledali jsme takové, které budou co nejblíž ke Štěpánské. Proto jsme si vybrali Václavské náměstí, kde jsme vybudovali úplně novou prodejnu, v níž nabízíme vybrané značky včetně kultovních Rolex. Zákazníky, kteří potřebují nějakou servisní úpravu, pošleme pár desítek metrů za roh do Štěpánské, nebo tam jejich zakázku donesou rovnou naši zaměstnanci.

 

Kolik lidí pro vás pracuje?

Dneska máme 22 zaměstnanců.

 

Posledních pár let se věnujete i velkoobchodnímu zastoupení vybraných značek. Je to velký rozdíl oproti klasickému maloprodeji?

Jsou to zhruba čtyři roky, co jsme na českém trhu začali zastupovat značku Longiness, kterou dodáváme do mnoha prodejen po celé České republice. Většinu obchodních partnerů po republice buď znám, nebo oni znají mě. Proto nám ani v začátcích naší obchodní činnosti nenastaly žádné problémy. O samotnou značku Longiness je na trhu velký zájem, a proto si musíme pečlivě vybírat partnery a prodejny, se kterými navážeme spolupráci. Požadujeme určitou úroveň prodeje i prostředí, proto nemůžeme a ani nechceme vyhovět každému.

 

Mají hodinky budoucnost? Hodně lidí se místo nich kouká na mobil, navíc na trh nastupují chytré hodinky...

Hodinky patří k člověku. Co tvoří muže? Boty, hodinky a oblečení. Stejně tak dámy, ty využívají hodinky jako šperk. A zájem o takové doplňky bude i v budoucnu velký. Ale prosperovat budou jen takové obchody, které zákazníkům pomohou jak při výběru, tak i po stránce servisu.

 

Jak důležitou je pro zákazníky cena?

Kdo hodinky miluje, rád si dopřeje krásný kus a počítá i s odpovídající cenou. Zákazník, který si u nás chce pořídit pěkné hodinky, nepředpokládá, že se mu budeme snažit vnutit ty nejdražší modely. Musíme najít ty nejvhodnější a nechat ho v  klidu si vše rozmyslet, aby měl z nákupu radost a odcházel spokojený. Osobně mám pocit, že přibývá zákazníků, kteří si chtějí dopřát kvalitní hodinky, ale velmi velkou roli hraje v tomto případě zvolená značka.

 

Často skloňovaná krize prý bývá příležitostí pro výrobce luxusního zboží. Jak to bylo u vás?

I u nás se ona krize částečně projevila, ale ne až v takové míře, Když máte výjimečné zboží, nebývá úbytek zákazníků tak dramatický. Ten se spíše projevuje u nižší a střední kategorie

 

Pomalu svou živnost předáváte své dceři. Ona je hodinářka?

Dcera není hodinářka, studovala konzervatoř a chtěla pokračovat ve studiu operního zpěvu v italském Miláně. Ale ze zdravotních důvodů bohužel nemohla svůj hlas dál zdokonalovat, a tak se vrátila do Prahy, kde vystudovala Filozofickou fakultu, protože má nadání na jazyky. Ale přitom je kupodivu i technický typ. V Praze byla zaměstnána u jedné italské firmy a mě tak mezi řečí napadlo - nechceš to zkusit u mě ve firmě? A ono občas přišla, postupně chodila častěji, až jsem se jí musel zeptat, zda tu moji firmu nechce přebrat komplet. Naštěstí mi na to kývla a firmu postupně přebírá.

 

Což je asi ideální řešení...

Když mi bylo kolem šedesáti, bylo to pro mě velké dilema, co si s firmou počnu. A tohle je určitě to nejlepší řešení, dcera pokračuje v tradici, která byla mým jediným zaměstnáním už od vyučení. Dnes jsem nejšťastnější, když do obchodu vůbec nemusím, a přitom vím, že vše perfektně funguje. Navíc, jak vždy říkám, sním jen jeden oběd a jednu večeři, tak proč se zbytečně honit. Mnozí mí kolegové u hodinařiny nevydrželi a odešli jinam, protože to bylo výhodnější. Já jsem si ale dobře vědom, že čím déle se věnuji určitému oboru, tím déle mě zákazníci vnímají, tím lepší jméno si vybuduji a získám pověst a tradici, kterou dnes zákazníci dokáží ocenit, a díky které se k nám vracejí. Oceňují, že už téměř padesát let sídlím na stejném místě, znají nás, chodí k nám a pomalu už k nám chodí i děti jejich dětí.

Autor: Jan Brychta

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více