Gabriela Čečo:
S dětmi bez zdí a plotů

Ne strnulým formám vzdělávání

Na zbytečné vymezování neplýtvá energií a proti klasickému školství nijak nebrojí. Především si přeje mít možnost svobodně rozhodovat o výchově a vzdělávání vlastních dětí. I proto říká Gabriela Čečo NE novému zákonu o dětských skupinách, kvůli němuž hrozí úplný zánik lesních školek. Na vedení a chodu jedné z nich se sama aktivně podílí, nabízí proto zasvěcený pohled člověka, který k výchově dětí přistupuje jinou – pro mnohé zatím trochu netradiční – cestou.

vydáno 14. 12. 2014

Poslanecká sněmovna nedávno schválila zákon o dětských skupinách. Ten značně omezuje alternativní formy předškolní péče o děti. Co přesně hrozí zařízením, která se tzv. nevejdou do předepsaných škatulek?

To jde říct úplně jednoduše – všichni, kteří nesplní přísné parametry dětské skupiny nebo nespadají do kategorie klasických mateřských škol, do roka oficiálně končí. Dětská skupina má zákonem určenou podobu a nejen lesní školky z této předepsané formy celkem nápadně vybočují. Máme teď necelý rok na to, abychom se stanoveným normám buď přizpůsobili, nebo oficiálně zanikli. Nic proti dětským skupinám, ať klidně existují, ale zákon by měl nabízet možnost volby – tedy pokud splním parametry a budu chtít školku přihlásit do dětské skupiny a čerpat výhody s tím spojené, tak to udělám. Pokud ne, funguji na vlastní náklady, mám ale právo na svobodnou existenci. Tento model ostatně úspěšně funguje v zahraničí – lesní školky k nám přišly ze Skandinávie, například v Německu jsou podporované státem, spadají vždy pod konkrétní město, které je také dotuje.


Jaké jsou šance, žčeské děti budou mít podobné možnosti jako v cizině?

Zákon se poslancům už dvakrát vrátil, pak byl vetován prezidentem, ale letos na podzim nakonec stejně prošel. Nicméně poslanci se zavázali, že vytvoří novelu, která bude brát ohled právě na lesní školky a další alternativní formy předškolní péče, které již několik let bez problémů fungují a poskytují zázemí mnoha dětem. Pokud by novela prošla, mohli bychom existovat dál. Takže teď čekáme, co bude. 




Gabriela Čečo (* 1979 v Hradci Králové

 

zakladatelka lesní školky, pedagožka

 

  • Vystudovala střední školu uměleckého designu v Praze a vyšší odbornou Akademii sociálního umění Tabor.
  • Celý život se věnuje práci s dětmi, začínala jako praktikantka na táborech, dále s dětmi z dětských domovů a s handicapovanými dětmi na roční stáži v anglickém Camphillu.
  • Do chodu lesní školky se prvně zapojila v roce 2009, kdy školka fungovala pouze jako putovní, později pro ni několik let pracovala jako průvodkyně. V současnosti je členkou Rady a podílí se na jejím vedení a chodu.
  • Aktuálně je na mateřské dovolené, má dvě děti: Magdalénu (7 let) a Františka (2 roky).
  • Školí se na plavačku malých dětí, vede kurzy plavání v Praze: www.plavacek-deti.cz.

Co vám na aktuální situaci nejvíce vadí?

Asi ztráta svobodné volby – to, že je vám odebrána možnost, jakým způsobem vychovávat a vzdělávat vlastní děti. Připadá mi, jako by zde byla záměrně vytvářena propast, kde na jedné straně stojí lidé, kteří to tzv. dělají tak, jak se to dělat má – tedy „normálně“, podle norem. Na druhé stojí ti „jiní“, kteří se rozhodli dělat to neobvyklým způsobem. Přijde mi, že jaksi chybí prostor mezi tím, nějaký zlatý střed, který by mi jako rodiči nabídl možnost vybrat si ze spousty variant to, co mi nejvíce vyhovuje a zároveň mi umožnil přístup k nezaujatým informacím.

Narážíte na fakt, že plno lidí o různých alternativách neví a slepě pak sahají po prvním „oficiálním“ řešení, které se jim nabídne?

Asi tak. Chápu, že pro státní aparát je uniformita přehledná a žádoucí. Když jsem například sledovala záznamy z poslanecké sněmovny, kde zákon o dětských skupinách projednávali, jeden z poslanců prohlásil, že vlastně pořádně nevědí, co se v lesních školkách a dalších organizacích tohoto typu děje, že nad tím nemají kontrolu. A myslím si, že právě potřeba mít věci pod kontrolou je stěžejní téma, kolem kterého se celá tahle debata točí. Lidé mají často strach jít nevyšlapanou cestou, i když to mnohdy bývá proti zdravému rozumu. 

Vy sama jste nevyšlapanou cestou šla – vaše jméno je spojováno se školkou ZeMě, která byla jednou z prvních lesních školek v České republice, jak jste začínali? 

Bez velkých ambic. Několik mých kamarádek a jejich rodin se setkávalo a společně, v duchu komunity, pracovalo na různých projektech. A protože všechny měly v té době malé děti, napadlo je, že vytvoří dětskou školičku. Díky tomu vznikl malý rodinný podnik, v jehož středu tehdy stálo šest žen a kamarád, takový zálesák, začal s dětmi chodit na pár hodin do lesa. Postupně se spontánně nabalovali další lidé z řad známých. První dva roky jsme fungovali jako putovní školka, to znamená, že jsme neměli pevné zázemí. Já jsem nastoupila jako průvodkyně v době, kdy jsme si pronajali první pozemek v Řevnicích a postavili na něm týpí. Následně jsme založili občanské sdružení Země ZeMě, o. s. a začali se otevírat i lidem zvenčí. 

Takže zájem o alternativní školku byl veliký?

Zájem byl a je veliký a to nejen proto, že počet míst v klasických školkách je omezený, spíše také proto, že nabízíme specifický druh předškolní výchovy. Hodně lidí z Prahy nebo z dalších větších měst oceňuje především to, že s dětmi po celý rok trávíme většinu času venku. Nesedí zavřené mezi čtyřmi stěnami, ale aktivně poznávají svět kolem sebe za každého počasí, hýbou se na čerstvém vzduchu, díky střídání ročních období a změnám v přírodě získávají neustále nové podněty a přirozeně se tak rozvíjí jejich fantazie a kreativita. Místo klasických pedagogů se o děti starají tzv. průvodci – tedy lidé, kteří je doprovázejí při procházkách a hraní venku, povídají si s nimi, rozvíjejí jejich potenciál a současně na ně dohlížejí.

V souvislosti s lesními školkami je kromě pohybu na čerstvém vzduchu obvykle vyzdvihována skutečnost, že se o děti stará více pedagogů, a mají tak lepší možnost se jim individuálně věnovat... Je toto pravidlo bezvýhradně dodržováno i v praxi?

V naší školce pracujeme ve dvojicích a zhruba na sedm dětí tak obvykle připadá jeden člověk. Většinou se snažíme o to, aby je doprovázeli muž i žena. Ne vždy se to povede, ale je to jedna z našich priorit. Lépe tak funguje rozvržení rolí – muž se postará o praktické věci, rozdělá oheň, je velkým vzorem pro naše chlapečky, žena do toho naopak vnáší něhu, empatii, otevřenou náruč. Obě energie se navzájem doplňují a vytvářejí harmonický celek. Navíc pro děti jsou oba vzory přínosem, protože v některých rodinách chybí.

Jak vypadá běžný den lesní školky?

Chceme, aby byla naše školka přístupná i pražským dětem, takže začínáme v osm hodin na Hlavním nádraží, kde si děti na peróně přebírá průvodce. Jakmile dojedeme vláčkem do Řevnic, vybíráme vhodnou trasu, která s většími či menšími oklikami směřuje k našemu zázemí. Na cestě hodně pracujeme s tím, co se děje v přírodě, a také s tím, co si děti přinášejí z domova a v jaké jsou náladě. Během chůze samozřejmě děláme zastávky, aby měly děti dostatek prostoru pro volnou hru nebo se mohly v klidu nasvačit. Přirozeně tak vzniklo několik oblíbených míst. Kromě toho dbáme na rituály – máme společné přivítání, říkanky, písničky, vycházíme ze starých tradic a svátků českého roku. Na jaře například vynášíme morenu, stavíme Májku. Loňský Masopust jsme dokonce poprvé oficiálně propojili i s městem Řevnice. 

Traduje se, že kladete velký důraz na samostatnost a schopnost dětí se o sebe postarat. To znamená, že kdo z lesa odejde bez batůžku, má smůlu?

(smích) Vedeme děti k tomu, aby se od útlého věku naučily být zodpovědné za svoje věci a za stav, ve kterém přírodu po své návštěvě nechávají. Jinak mají velký prostor pro volnou hru. V tom se hodně lišíme od klasických školek, kde bývají často doslova rvačky o omezený příděl hraček. U nás tohle odpadá, protože k dispozici je jen to, co nabízí les. Samozřejmě se někdy strhne boj o „nejhezčí“ větev nebo o nejlepší klacek. Ale v přírodě nepřijde žádné dítě zkrátka, takže pláč nikdy netrvá dlouho. A myslím si, že právě to je učí skvěle zapojovat fantazii a hledat náhradní řešení – když je jedna větev zabraná, jdou a pátrají po něčem zajímavějším. Po dopoledni stráveném v lese se vydáváme nahoru na kopec do zázemí, kde máme v současnosti k dispozici srub, týpí a jurtu. Tam se rozdělá oheň a přichází na řadu klidnější část programu, kdy si s dětmi povídáme, čteme, zpíváme, malujeme nebo jinak tvoříme.

Když se ještě vrátím k té rušnější fázi dne strávené v lese, napadá mě: co případná zranění a další krizové situace?

V naší školce jsme zatím měli štěstí a k ničemu vážnému nedošlo. Sem tam drobná zranění. Jednou nám spadl chlapeček do řeky. V rámci objektivity by bylo asi slušné dodat, že to bylo sice v únoru, ale vody bylo jen po kolena, a tak to všichni ve zdraví přežili (smích). Většině nehod předcházíme jednoduchými, ale účinnými pravidly, která pomáhají dodržovat bezpečnost. Jedno z těch pravidel je, že nikdy nepomáháme lézt dítěti někam, kam by svépomocí nevylezlo. Všechny děti také vědí, že vždycky musí vidět průvodce a průvodce musí vidět je, takže nějaké volné pobíhání po lese bez dozoru neexistuje.

A co když vám do školky pronikne nějaký rozmazlený „diktátor“?

To se moc často neděje. Obvykle si dodržování pravidel pohlídají děti mezi sebou. Navzájem na sebe dávají pozor a kdyby třeba někdo nebyl vidět, tak nám o něm dají vědět. Co se malých, svéhlavých dětí týče, reagují na vaši pevnost. Pokud máte jasně nastavené hranice, obvykle to rychle pochopí a nesnaží se je překračovat. 

V čem jsou lesní děti jiné?

Jsou zvídavé a bystré, rády a často se ptají… Nepřijímají věci pasivně, ale naopak se na nich samy podílejí, což nesouvisí jen s odlišným vedením ze strany průvodců, ale také s prostředím, jímž jsou obklopeny. Příroda je živá, stejně tak i děti v ní. Kromě toho jsou motoricky zdatnější, především díky tomu, že jsou neustále v pohybu a zdolávají rozličné překážky. Po nějakém čase, který s námi stráví, mají lepší imunitu. V uzavřených prostorách si děti bacily obvykle předávají, což u nás odpadá. Navíc zima vás celkem zocelí (smích).

Předpokládám, že „nezavíráte“ ani při mínus dvaceti... Přiznám se, že za těchto podmínek si putování a hraní v lese neumím moc představit.

Přesně tohle obvykle zajímá i rodiče. Naopak děti o „negativech“ nebo potenciálních hrozbách moc nepřemýšlejí, ty jsou nadšené, že zamrzly louže a mají se kde klouzat... Pro ně je jakékoliv počasí skvělé. Zatím jsem nezažila, že by ohrnovaly nos nad tím, když prší... Ony jsou zkrátka spokojené s tím, co zrovna je, což je pro nás dospělé velká inspirace. Jinak fungujeme za všech povětrnostních podmínek, neb motto lesní školky zní: „Není špatného počasí, ale pouze špatného oblečení.“ Pokud vypuknou extrémní mrazy, tak se nikde nezastavujeme a jdeme rovnou do zázemí, kde se rozdělá oheň. Také máme otevřené možnosti v podobě návštěvy muzeí, hvězdáren nebo divadel. Nedávno byla kvůli mrazu celodenní výluka vlaků a i přesto jsme fungovali. Školka byla rozdělena na pražáky a řevničáky a průvodci pohotově zajistili náhradní program. Jednou ze stěžejních vlastností dobrého průvodce je schopnost improvizace. A my máme skvělé průvodce (smích). 

Skoro se mi nechce věřit, že by nikdo nikdy nefňukal...

Děti obvykle reagují jako skupina, takže v zimě bývají citlivější a unavenější. Vždycky platí pravidlo, že se přizpůsobujeme nejslabšímu článku, takže většinou není důvod ke stížnostem – ohýnek mají rádi všichni (smích). Každé roční období má svoje, zima vyzývá k tomu, aby se člověk ponořil do sebe, aby se sdílely příběhy. Jaro a léto jsou naopak expanzivní, lákají k prozkoumávání. Vždycky se snažíme být v souladu s přírodou, v září třeba sbíráme bezinky a vaříme z nich šťávu, kterou si děti nosí domů. Nebo vyrábíme kostivalovou mast. V létě jsme měli na návštěvě aztéckého indiána, takže jsme mapovali jiné kultury, děti se učili zpívat indiánské písně...

Zní to krásně, ale pořád jsem z vás nedostala nějaká negativa. Můžete alespoň zmínit věci, které jsou vám obvykle vytýkány?

Určitě platí, že lesní děti jsou trochu divočejší, někdo by třeba mohl říct, že jsou drzé nebo dokonce „neotesané“ – spíše v tom smyslu, že nejsou zvyklé někde v klidu sedět a beze slova pomrkávat. Jsou hodně akční a takové do světa. Také je třeba věnovat více pozornosti jejich jemné motorice. Nejčastěji ale slýcháme výtky týkající se hygieny – je pravda, že u nás na pět dětí nepřipadá jedna mísa a jedno umyvadlo, jak je stanoveno zákonem, suchý záchod má ale také svá pozitiva. A oblíbená kritika se točí i kolem toho, že jsou „špinavé“ – rozumějte, že se domů vracejí celé od bahna. Třeba moje maminka, která chodila moji dceru vyzvedávat z lesní školky, na nádraží vždycky lamentovala, jak je ta hezká holčička celá zablácená. Já si ale myslím, že bláto a jehličí nejsou skutečnou špínou a že bychom měli být přírodě vděční. Vždyť jsme její součástí.

 

P. S. Jen několik dní před uveřejněním článku připravili poslanci novelu zákona o dětských skupinách, která zavádí dobrovolnou registraci poskytovatelů. Bude-li schválena, nehrozí lesní školkám a dalším subjektům předškolní péče zánik. Nadále tedy nezbývá než čekat a doufat.

Autor: Eva Karlasová

Foto: Petr Hoffelner

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více