Pavel Šich:
Rejpal se selským rozumem

Ne energetické a potravinové závislosti

Kdysi se rozhodl pro odchod z Prahy. Koupil a zrekonstruoval dům, aby zjistil, že je to jen začátek. Od té doby si Pavel Šich plní své sny. Okolí, politikům a okolnostem navzdory mění systém, jakým se v Česku hospodaří.

vydáno 2. 12. 2014

Století? 21. Situace? Apokalyptická. Rus táhne z východu. Putin zavírá kohouty. Plyn dochází. Česko zahaluje ledová krusta. Přímotopy jsou vyprodány. Cena elektřiny prudce stoupá. Složenky zůstávají neproplaceny. Lidé pálí parkety, obsahy knihoven, knihovny samotné. Mouka, cukr, máslo jsou nedostatkovými. Propuká hlad, mizí první domácí mazlíčci, havraní guláš se stává hitem. Na okraji Prahy našli snědeného bezdomovce. Situace je zoufalá. Všude, kromě vesnice Bláto. Místní farma svítí do temné noci, okna jsou zarosená teplem, na masopust bude zabijačka. A pán farmy ví, že před lety udělal to nejlepší rozhodnutí.

I tak by mohla vypadat naše budoucnost a i to je jeden z důvodů, proč se Pavel Šich rozhodl na nikoho nespoléhat, od nikoho nic nežádat a vyřešit všechno sám. Říci „ne“ energetické, potravinové a v souvislosti s tím také politické závislosti. Nápad skvělý, cesta dlouhá.

Před šestnácti lety objevil Pavel Šich, tehdy student malby na Akademii výtvarných umění v Praze, rozbořený mlýn v obci Žíšov kousek od řeky Sázavy. Neváhal nikterak dlouho a „šel do toho“, aniž věděl, kde vezme peníze na rekonstrukci. Tu nakonec zaplatil malováním portrétů a stavebním spořením, práce tím ale teprve začala. Tenhle příběh totiž připomíná pohádku O řepě. Pořád něco přibývá a děj nekončí.

U mlýna je rybník. Tedy vlastně les, který na místě někdejšího rybníka vznikl kvůli nezájmu „místních komunistů“. Pavel tedy na rok přerušil studia a prodíral se úskalím dotací na odbahnění. Sama dotace nestačila, musela pomoct i hypotéka, která načas ukončila malířskou kariéru a donutila Pavla podnikat ve stavebnictví. Na splátky pomáhali vydělat rybniční kapři a stavební projekty. Vytěžené bahno mělo sloužit jako výborné hnojivo zemědělcům, ti to z nevyjasněných důvodů nakonec odmítli a z deponie se stala skládka. Nápad na její využití na sebe nenechal dlouho čekat. Sluneční elektrárna a prostor pod panely jako pastvina pro ovce, a tak u mlýna vznikla unikátní (a jedna z prvních v Čechách) solární elektrárna. I ta vznikla na úvěr a taky těsně předtím, než ve svatém tažení proti „solárním baronům“ vláda změnila podmínky, které původně slíbila. Vítejte v postkomunismu. Takže k rybnikaření, stavění a malování přibyly ještě výzkum a konzultace v oblasti obnovitelných zdrojů energie. A řepa drží dál...

Ale konec pohádky. Podle Pavla Šicha totiž celým příběhem prostupuje jedna krásná česká vlastnost: závist.

„Český venkov byl a možná ještě je plný xenofobie. Pokud budete šedá myš, která nevyčuhuje, tak tu můžete žít relativně v klidu. Nejlepší je chodit do hospody a nadávat na všechno a nejlépe nemít nic nebo nemít víc. Ve chvíli, kdy začnete jakýmkoliv způsobem vyčnívat, ať umělecky, nebo finančně, tak přijde trest.“

A to se právě Pavlovi stalo. Maká sedm dní v týdnu, snaží se přemýšlet jinak než „bývalí jezeďáci“, a tak zákonitě narazil. Před patnácti lety to začalo zničeným traktorem, exkrementy před domem, poškozeným autem, to byly sousedské vizitky, kterými se novousedlíkům prezentovali někteří starousedlíci. Problém byl v tom, že Pavla to neodradilo.


  • Pavel Šich (1974)
  • Akademický malíř, podnikatel ve stavebnictví i obnovitelných zdrojích, předseda Aliance pro energetickou soběstačnost
  • V roce 2009 postavil jednu z největších a nejúčinnějších solárních elektráren té doby v České republice o výkonu kolem 3 MW...
  • ...a v roce 2012 jednu z nejmenších bioplynových stanic té doby
  • Působí ve společnosti V.E. Group, která se věnuje poradenství, projektování, servisu a výstavbě nejmodernějších technologií na poli obnovitelných zdrojů
  • Přes dva roky provozuje farmu Bláto
  • V zimě se rád vrací k malování

Nepřejícní na něj dodnes posílají udání, úředníci chodí na nelibostí inspirované kontroly, za vším se snaží hledat chybu. Reakce Pavla Šicha? Bezpečnostní normy přísně dodrženy, estetické hledisko staveb prioritou, klacky pod nohama jsou inspirací (pokud nejsou přímo ignorovány).

Do takto nastavených pravidel hry přichází flákota vepřového z Polska, což Pavla natolik rozčiluje, že se rozhodne v budoucnu vychovat vepřové vlastní. A tak s podporou společníků z podnikání kupuje bývalé JZD v obci Bláto. Vlastně ruinu bývalého JZD. Proč? Aby tu vybudoval vzorovou farmu západoevropského či prvorepublikového střihu. A nejen že by rád hospodařil tradičním (tedy kdysi tradičním) způsobem, farmář Šich chce, aby jeho pozemky nebyly napojeny na žádné dráty, žádné dodavatele hnojiv, krmných aditiv, zemědělské kartely a další vyžírky všeho druhu. Chce naprostou nezávislost.

„Když mi do Bláta přišla první faktura od ČEZu na asi 60 000 měsíčně a my jsme tady neměli zapojené nic, jen jsem se zeptal: Za co? Bylo tady tolik jističů a z toho tolik rozvoden, že jenom nájem hodin a všeho kolem stál takovéhle peníze. Tak jsem dal do kupy projekt bioplynky, která je jedna z nejmenších v republice a unikátní v tom, že má dřevěný plynojem a navíc umožňuje zpracovat i jiné biosložky, než je kukuřice. V provozu je už dva a půl roku a poskytuje nám ten luxus, že dokáže zásobovat celý areál teplem, elektřinou a přebytky dodáváme do sítě, čímž nás uživí.“

Na farmě tak skutečně nejsou žádné dráty, ty první je vidět pár metrů vně brány, kancelář Pavla Šicha je však příjemně vytopena a v podzimním dopoledni se všude svítí. Bioplynem.  

„Do bioplynky můžu dát z biosložek cokoliv. Většina bioplynek v Čechách se postavila jenom na kukuřici, to znamená, že mají malé fermentory a dávkovače mají dlouhé a úzké šnekové dopravníky, technologie byla postavena na to, že tam bude jen energetická plodina. Moje zadání bylo, že to musí být na senáž a na odpad z rostlinné a živočišné výroby. To tu skoro nikdo nedělá.“

Takto zabezpečen, pustil se Pavel do hospodaření. Jako akademický malíř s titulem MgA. měl ostatně pro zemědělství všechny předpoklady. To je samozřejmě pokus o vtip. Ve skutečnosti v době, kdy ostatní jdou po práci na pivo, Pavel Šich zasedá k moudrým knihám, co nevyčte, na to se zeptá, a když ani to nestačí, tak jde znovu do školy a daný obor prostě vystuduje. Rybníkářství, fotovoltaika a jiné obnovitelné zdroje, práce s půdou a nejnověji třeba tajemství výroby sýrů. Vyfutrován informacemi pouští se pak na vlastní cestu v oboru.

„Definitivně jsem pochopil, že zemědělství v Čechách funguje špatně a že přístup k půdě je tady katastrofální. Lidi vůbec nevědí, že se tu na půdě dějí zvěrstva. Slepé hnojení anorganickými hnojivy, bezorebný systém s absencí organických hnojiv, utužování půdy a podorničí, to jsou hrozné věci, které přímo souvisí s rozšířením záplav, ale nikde se o tom nedočtete, protože je tu neskutečně silná agrární lobby lidí, pro které je to výhodné.“

A jelikož v Čechách vysněným způsobem nehospodaří takřka nikdo, vydal se Pavel Šich pro inspiraci do Rakouska, Itálie, Švýcarska. „Průměrná farma například ve Švýcarsku má asi dvacet hektarů. Na těchto hektarech hospodaří celá rodina, tak jako to bylo kdysi u nás. Neprodávají do výkupu prvovýrobu, ale zpracují produkt do finální podoby, jako je sýr, olivový olej nebo uzeniny, a krásně je to uživí. Díky komunismu se u nás ale udělaly tisícihektarové lány a bohužel na většině obhospodařované půdy dělají bývalá JZD, dnes zemědělské akciovky. Když ale máte čtyři tisíce hektarů, tak to nestihnete zorat, takže se dělají hospodářské ústupky, bezorebný systém, který šetří náklady, ale nešetří přírodu. Pole jsou postřikována a intenzivně vytěžována. Z půdy mizí humus, fosfor, draslík, dusík a podobně. Přestala absorbovat vodu a podorničí je uválcované tak, že když oráte, tak je to jako jezdit po betonu. Za socialismu tu aspoň byla živočišná výroba, každé družstvo mělo kravíny a prasečáky a to hnojivo museli zaorat. Teď všichni pozabíjeli krávy a hnojivo dodávají stříkáním. Ta rostlina pak už nežije z kořenů, ale z umělého hnojiva stříkaného na listí. A půda funguje už jen jako kolonie. Princip hospodářství zmizel. Momentálně hospodaříme na sto deseti hektarech, a kdybych měl hnojit anorganicky, tak jsou to statisíce až milion ročně na hnojivech s nevalným výsledkem a zdevastovanou půdou! Ve velkých družstvech to ještě funguje tak, že agronom dostává bokem druhou výplatu od výrobce nebo distributora hnojiv za to, že bere od něj. To samé živočicháři, výkrmáři. Takže náš dobytek žere pytlované sračky, které jim ničí játra, my pijeme mléko, které by nikdo v zaalpských zemích nepozřel, na polích se hospodaří chemicky a jako snad jediná země na světě máme monopol řepky, která na polích funguje jako jed a po jejím pozření tu v zimě ve velkém umírá vysoká. Přitom je řepka nejnáročnější plodinou na postřiky, po kterých houfně vymírají zajíci a drobní hlodavci. A nikdo proti tomu nic nedělá. Je to jen další neskutečná olejná mafie. Další průšvih, na který chci díky farmě Bláto upozorňovat...“

Jedním z cílů Pavla Šicha je dokázat, že hospodařit s půdou se dá šetrně (ekonomicky i ekologicky), že se farmář nemusí upisovat obřím molochům, výkupním společnostem a kartelům, nemusí žádat o dotace, může zaměstnávat místní (Pavel jich platí šestnáct) a i s menší výměrou může generovat zisk. A být potravinově zcela nezávislý a ještě prodávat přebytky. I ty energetické.

„To, že nemusím tolik platit za teplo a světlo, mě dělá konkurenceschopným. Můžu nadojit méně mléka, ale to mléko je díky čerstvé pastvě kvalitnější a cenově vyjde nastejno. Z tohoto kvalitního mléka můžu vyrobit kvalitní zrající sýr, což z mléka vyrobeného ze siláže nelze. Proto je důležité mít farmu jako uzavřený celek, kde si všichni pomáhají. Já dám z kravína kejdu do bioplynky a ta mi vyrobí elektřinu, kterou si zase vezmu na kravín.“

Tento model přitom považuje za obecně platný: „Hospodářství nebo město nebo polis nebo stát musí fungovat tak, aby byly soběstačné. Rád bych vytvořil model malého státu, který si vyrobí potraviny, energii, vytvoří zaměstnanost, vytvoří bezpečí. Kdyby se to takhle nastavilo ve velkém, tak to funguje, ale my to máme úplně roztrhané. Energii prioritně vezmeme z Ruska, zbytek vyrobíme skrz státní firmu, která krade peníze lidem a kterou zase okrádají Rittigové, Romanové a členové dozorčích rad.

To je to, čemu říkám ne!

Svojí prací by chtěl Pavel Šich inspirovat ostatní. Vytvořit univerzální systém, který by od něj mohl každý převzít. Jakousi „frančízu“ farem, které by zvládly zásobit sebe a široké okolí jídlem, teplem a světlem. Síť regionálních farmářů, kteří by produkovali a přímo spotřebitelům prodávali regionální suroviny a potraviny s rodokmenem. („Kolik znáte družstev, kam si můžete zajít pro vejce, mléko, slaninu, nějakou specialitu? Žádné, protože všichni jedou na výkup a sami produkují jen původní suroviny!“)

„Tenhle model je inspirativní už tím, že šanci by měly dostávat malé rodinné farmy a zákony by se měly měnit tak, aby jim akciovky neblokovaly půdu. Náš model funguje i ekonomicky. Bez dotací máme dvanáct milionů obrat! Jenže všechno, co tu děláme, je o denní práci a o mozolech. Pořád se nacházejí lidi, kteří chtějí takhle změnit svůj život, jenže ti pak nemají šanci, aby jim někdo řekl: Tady máš padesát hektarů, dělej na nich. Proč církve neřeknou, že zrestituovanou půdu budou přednostně pronajímat malým farmářům, kteří zaměstnají lidi a sýrem zásobí klášter? Tohle je ta inspirace! Já vím, že je to pro třetí generaci, že to nevyhraju! Ale musím začít. Jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem se musím aspoň pokusit ten mramorovej blok zvednout. Nemůžu dopředu říct: To nejde.

Je to strašně těžký! Ale jen tak se někam pohneme…“

Pro krávy staví nocleh s kolonádou (jinak budou celoročně na pastvě), chystá se vrhnout na výrobu sýra. („To se pak na půl roku zavřu do sýrárny a budu vymýšlet, jak to udělat co nejlíp.“) Ovce a kozy už spásají jeho louky, oslí pár hýká hned pod okny kanceláře, farma prochází rozsáhlou rekonstrukcí, všude je čisto, uklizeno, tak nějak „švýcarsky“. To vše za dva a půl roku práce.

Ve své zemi není nikdo prorokem. Tváří v tvář energii a dílu Pavla Šicha si ale nelze než přát, aby se mu dařilo. Nenávisti sousedů, síle lobbistů a nájezdům mafiánů všeho druhu navzdory. Protože až dojde šťáva, ještě se na farmě Bláto rádi ohřejeme.

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více