Alena Vlachová:
Vadí mi, když stát škodí dětem

Ne exekucím proti dětem

Je specialistkou na obchodní a pracovní právo, poskytuje služby velkým klientům a korporacím. Ale také zarputilou bojovnicí proti zmetku v zákoně a nesmyslným dluhům za popelnice a za jízdu načerno, kvůli kterým začínají děti z dětských domovů dospělý život „v péči“ exekutora.

vydáno 16. 11. 2014

Když devatenáctiletá Bára před rokem opouštěla dětský domov v Boskovicích, uvítalo ji v dospělém životě nepříjemné překvapení. „Přišel jí dopis, ve kterém stálo, že městu, kde od svého dětství nežila, dluží deset tisíc za popelnice. Poplatky za odpad přitom za ni samozřejmě celou dobu řádně platil dětský domov,“ popisuje právnička jeden z případů. Na problém narazila úplnou náhodou, když před pár lety v jednom časopise otiskli zoufalý dopis ředitelky boskovického dětského domova. Alena Vlachová se nejdřív domnívala, že musí jít o omyl – že si obce, které poplatky za odvoz odpadu vymáhají, jen špatně vykládají zákon. Nakonec ale zjistila, že se problém týká více než poloviny dětí boskovického domova a že jádro pudla vězí v nesmyslném zákoně o místních poplatcích. Ten totiž za plátce označuje přímo nezletilého, nikoli jeho rodiče. „To je situace, která dělá z dítěte dlužníka už ve chvíli, kdy se narodí. To je přece extrémně obludné a absurdní. Když to domyslíte do konce – to jako na dvouleté dítě přijde exekutor a zabaví mu chrastítko?,“ vysvětluje Alena Vlachová, proč nemohla jinak, než se do zapeklitého problému vrhnout. 




Alena Vlachová (* 1972 v Písku)
právnička
 
  • Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Spolu se dvěma partnery založila advokátní kancelář, která se specializuje na obchodní a pracovní právo.
  • Před dvěma lety se pustila do boje s nesmyslným zákonem o místních poplatcích, a později k tomu přidala zastupování dětí v nespravedlivých exekucích za jízdy načerno. Založila projekt Děti bez dluhů (www.detibezdluhu.cz), v jehož rámci oddlužila už osmnáct dětí v celkové výši asi 450 tisíc.
  • Nemá ráda, když se říká, že něco nejde.
Spojila se s boskovickým dětským domovem a nabídla služby i dalším ústavům. V současné době zastupuje čtrnáct dětí z několika dětských domovů. Vzhledem k tomu, že zákon platí od roku 2002 a průměrný poplatek za odpad je 500 korun za rok, u některých dětí se i s penále a náklady na exekuci vyšplhal dluh až na 15 tisíc. „Devět dětí už jsme dokázali dluhů zbavit - u příslušných obecních úřadů jsem vymohla, že jim poplatky prominuly.“ Stejný problém se ovšem týká dalších tisíců dětí. Nejedná se jen o ty v ústavní nebo pěstounské péči, ale prostě o všechny, za které rodiče poplatky nehradí. 
 
A nejde pouze o poplatky za odvoz a likvidaci odpadu. Alena Vlachová při své práci narazila i na děti, které se dostaly do stejných problémů kvůli desetitisícovým exekucím za jízdu načerno. Zastupuje jich asi dvacítku. „Jezdily bez lístků v době, kdy ještě žily u svých rodičů, a ti jim nedávali peníze na cestu do školy. Existují dokonce i případy, kdy dítě bylo ještě tak malé, že cestovalo s matkou, ale dopravní podniky a exekutoři ty pokuty vymáhají po dětech. Samozřejmě spolu s mnohatisícovými částkami za náklady řízení, které jdou do kapes advokátů a exekutorů,“ popisuje právnička a rozhořčeně dodává: „Pro dítě, které odchází z dětského domova, nemá vůbec žádný majetek, žádné příjmy a žádné rodinné zázemí, jsou desetitisícový dluh v podstatě likvidační.“ 
 
Chce to nový zákon
Alena Vlachová vždy nejdřív zkouší příslušné úřady přesvědčit, že poplatky neměly být dětem vůbec vyměřeny. Když to nevyjde, zastupuje mladé dlužníky u soudu. V srpnu měla po více než dvou letech právní bitvy úspěch v případě své první klientky Báry. „Krajský soud v Brně potvrdil plně naši argumentaci, že obce nesmějí vyměřovat a vymáhat poplatek za odpad od dětí, protože je to nejen neetické a v rozporu se zdravým rozumem, ale také s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i mezinárodní Úmluvou o právech dítěte.“ Jihomoravský kraj však proti rozsudkům vydal kasační stížnost, takže o věci teď bude rozhodovat Nejvyšší správní soud. „Doufám, že nám dá zapravdu. Pokud ne, budeme muset celou anabázi projít znovu a nakonec případ dotáhnout až k Ústavnímu soudu. Já jsem ale vždycky říkala, že s tím klidně půjdu až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, dokud někdo neuzná tu absurditu.“ 
 
Pro jistotu napíná Alena Vlachová síly ještě jiným směrem – k tomu, aby se celá věc vyřešila systémově. Připravila novelu zákona o místních poplatcích a sehnala pro ni podporu poslanců napříč stranami. „Vlastně by stačilo, kdyby se do zákona dostalo jednoduché a logické pravidlo, že za děti platí rodiče.“ V minulém volebním období se novelu nepodařilo protlačit přes druhé čtení. „Zkusila jsem to znovu po volbách, ale nedá se říct, že by byl průběh hladší – po mnohaměsíčním úsilí se zákon nedostal ještě ani do prvního čtení.“ Kdyby ho poslanci schválili, zachránili by nejen všechny děti, které by se do té situace mohly dostat v budoucnu, ale i ty, které to už postihlo. Právě změnu na legislativní úrovni by Alena Vlachová považovala za největší úspěch. „Byl by to takový pěkně viditelný výsledek mého snažení. A taky by to bylo efektivnější a jednodušší než vést několik soudních sporů.“
 
Nespravedlivé případy zadlužených dětí ji přivedly ještě na jeden nápad: pro děti z dětských domovů připravila spolu s kolegy manuál, jak se zadlužení vyhnout. Stejně jako všechny ostatní informace je ke stažení na internetu. 
 
Soudy jsou „sport“
Na první pohled je zřejmé, že Alena Vlachová je ženou na správném místě. Prokousávat se předpisy a judikáty ji baví, účast na soudech je pro ni „sport“, jak sama říká. A nechybí jí ani sociální cítění. Právo bylo přitom v jejím životě až plánem B – na právnickou fakultu nastoupila teprve ve třiceti letech. Původně vystudovala matfyz. „Matematika mi vždycky šla a čísla mám dodnes ráda, ale už během studií jsem pochopila, že živit se tím nechci.“ Předchozí vzdělání i přirozené matematické nadání prý ale pro práva skvěle využije. „Myslím, že je chyba, že na práva často chodí lidé proto, že tam nepotřebují matematiku. Kdyby práva studovalo víc lidí s logickým uvažováním, nebylo by tolik nelogických rozsudků, a třeba ani takových legislativních paskvilů, jako je ten týkající se popelnic.“  
 
Sama kvůli složitějším případům občas v noci nespí. Ten „popelnicový“ mezi ně určitě patří. „Nejtěžší je vždycky začátek, kdy musím do něčeho proniknout, zorientovat se v tom, a vymyslet, kudy do toho. Zároveň je to ale nejzábavnější a pro kauzy exekucí na dětech to platí dvojnásob. Už jen proto, že je to něco, co jsem si sama vybrala a kde moje snažení dává smysl.“
 
Selhání státu 
O sobě samé přitom tvrdí, že rozhodně není někým, kdo „páchá charitu, kudy chodí“. Kdyby se kauza s poplatky za odpad netýkala dětí, prý by se do ní s největší pravděpodobností nepustila. „V zákonech je spousta nespravedlností. Dospělý člověk se jim – pokud bude aktivní – může bránit. Ale děti, to jsou ti nejbezbrannější tvorové naší společnosti.“ Na to, když je jim pácháno příkoří, je prý speciálně citlivá od doby, kdy se sama stala matkou.  
 
Případy dětí z dětských domovů, kterým se věnuje nyní, nejsou první, které si dobrovolně přibrala k tomu, co ji živí. Už před lety se zajímala o případ malého Dominika, kterého týrali jeho rodiče. „I tady šlo o podobný princip jako v kauze s popelnicemi, tedy o situaci, kdy stát selže v jedné ze svých základních úloh: chránit děti. V případě týraného chlapce pochybila sociální pracovnice, která nezasáhla ani po tom, co měla zprávy od sousedů, ze školy, od doktorky… Napadlo mě, že by chlapec mohl vysoudit od státu alespoň odškodnění.“ Obrátila se s nabídkou bezplatné pomoci na nadaci, která vyhlásila sbírku pro Dominika, ale nakonec šla celá věc do ztracena.  
 
Podobné exkurzy do „charitativní právničiny“ nevylučuje ani do budoucna. „V naší kanceláři se věnujeme především obchodnímu právu. Řešíme spory mezi firmami, vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, neoprávněné výpovědi. V naprosté většině případů jde o peníze. Čím jsem starší, tím častěji se potřebuju občas věnovat něčemu, co má hlubší smysl než kolik kdo vydělá a kolik ušetří.“

Autor: Lucie Fialová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více