Michal Navrátil:
Občas se mi podlamují kolena

Ne strachu z výšky a pohodlí

Jen dvacet tři jmen najdete na seznamu odvážlivců, kteří ve světovém poháru v cliffdivingu skáčou do vody ze sedmadvaceti metrů. Jedním z nich je i český reprezentant Michal Navrátil. Většina lidí si myslí, že skočit z takové výšky není pro profesionály žádná věda. Ale není to pravda. I Michal musí bojovat s pochybnostmi. Musel říct ne strachu z výšky, ne obavám, že by se mohl zranit a nemohl pokračovat v závodění.

vydáno 3. 11. 2014
Devětadvacetiletý Michal Navrátil na sobě musí denně na sobě musí hodně makat, aby jeho tělo vydrželo nárazy o hladinu. „Pořád chodím s kůží na trh,” říká. Tvrdí, že mezi cliff divery, jak se skokanům z velkých výšek říká, se bojí každý. Jemu nejvíc pomáhá, když si všechno v klidu srovná v hlavě. 
 
Pokud má závodit v lokalitě, kde ještě nikdy nebyl, snaží se o ní najít co nejvíc věcí na internetu, aby věděl, do čeho jde. Hledá i takové detaily, jako kde bude základní tábor, jak bude vypadat skok, kudy se k němu bude přicházet. Vše funguje jako podpora psychiky. První den si jde skok jenom prohlédnout. Neskáče, protože jeho tělo a psychika ještě nejsou připravené. V tu chvíli se mu někdy i podlamují kolana. Když na sobě nemá plavky, mívá z výšky i závratě. Někdy si lehne na zem kousek od odrazu a sleduje dopad jedním okem jako Mr. Bean v bazénu s třímetrovou skokanskou věží. „Jsem podělanej a jdu spát, protože vím, že druhý den tam musím být nastoupený, rozcvičený a připravený skákat,” popisuje. 

Michal Navrátil (*1985)
 
profesionální skokan do vody.
 
  • Jediný Čech v elitní skokanské sérii Red Bull Cliff Diving, kde se skáče z můstku ve výšce 27 metrů a dopadá na vodní hladinu.
  • Aby se dostal na světovou úroveň, upsal se do angažmá ve vodním cirkusu v Číně.
  • V rámci příprav působí ve vodní show na velkých zámořských lodích společnosti Royan Carribean.
  • Úspěch nemá zadarmo. Každý den na sobě tvrdě maká a ze strany českých sportovních organizací nemá prakticky vůbec žádnou podporu.
  • Několikanásobný vítěz mistroství republiky v cliff divingu High Jump.
Ráno už je všechno jinak. V těle Michalovi koluje adrenalin a všechno podstatné zařídí svaly podvědomě. Jakmile si stoupne na kraj skoku, je to jako kdyby stiskl tlačítko zvláštního programu a nechal všechno na automatu. Nám divákům se pak zdá, jako by skok z téměř třiceti metrů nebyl nic výjimečného. Proto si zopakujeme pár základních faktů, které smělé domněnky rozptýlí. Pokud člověk skáče do vody z více jak deseti metrů, dopad na hladinu bolí. A to vždy - i v případě, že se skokan dokonale zpevní a hladinu pročísne s minimálním odporem. 
 
Nejvíc dostanou chodidla. „Nejhorší je, že se bolest přenáší do mozku, kde se pak na dlouho rozsvítí žárovka varující před dalším skákáním. To je nutné překonat. Nemůžete si říct, že to vzdáte jenom proto, že to není příjemné. Ale stejně to oslabuje morálku. Člověku se do toho nechce, méně se soustředí a může dojít až k nějakému zranění,” vysvětluje Michal. 
 
Jako sebevražda
Každý, kdo by se odhodlal skočit do hlubin bez předchozího tréninku, by si mohl vážně ublížit. K tomu, aby člověka přešla chuť experimentovat, si stačí přečíst nejpravděpodobnější scénář letu. „Protože byste nevěděli, jak se ve vzduchu uvolnit, nejspíš byste okamžitě zkameněli a s největší pravděpodobností se začali natáčet ke straně. Buď byste dopadli na bok nebo na záda. V nejlepším případě si vyrazíte dech. Nebo si můžete vykloubit ruku nebo nohu nebo si narazit kostrč. Výjimkou nejsou ani bolestivé a krvavé klystýry. Často se natrhávají vazy v tříslech.” 
 
Že by někdo skočil ze 27 metrů bez několikaleté přípravy, je naštěstí dost nepravděpodobné. Každému, kdo měl možnost podívat se z můstku, se většinou rozklepala kolena do té míry, že se na skok odvážil jenom po čtyřech a metr před okrajem svou vycházku stejně raději vzdal. Skočit dolů je v chápání běžného člověka skoro stejné, jako spáchat sebevraždu. 
 
I Michal svou úroveň navyšoval postupně. Do svých patnácti let neviděl nic vyššího než desetimetrový můstek. Ve svých šestnácti poprvé vyrazil na závody do středočeských Hříměždic, kde byla dvanáctimetrová věž. Další metou byl patnácti a dvacetimetrový skok na mistrovství Evropy. Michal si ještě dneska živě vybavuje, jak tehdy stál čtyři metry od okraje a klepaly se mu kolena. Ale řekl si ne, vyspal se a druhý den skočil. 
 
Do F1 skokem do studny
Další stres na něj udeřil na Mar Meetingu v Itálii, kde poprvé skákal ze 28,5 metrů. Neměl žádné zkušenosti, téměř neuměl anglicky, neměl trenéra ani psychickou podporu. Nikoho neznal a nikdo neznal jeho. A k tomu měl ještě poraněný kotník z motorky, takže mohl sotva chodit. I profíci mají z této lokality strach, protože to shora vypadá, jako kdyby skákali do studny. Tak malý se mezi skalami zdá dopadový prostor hluboko dole. I přes velkou bolest byl Michal sedmý a v roce 2011 už závod vyhrál, což mu otevřelo cestu do nejvyšší třídy všech skokanských soutěží - do série Red Bull Cliff Diving.
 
Loňský ročník měl osm zastávek od thajského Krabi v Andamanském moři přes Malcesine na břehu jezera Lago di garda v Itálii, až třeba po Boston nebo Rio de Janeiro. Z nejodvážnějších účastníků z celého světa si Michal vyskákal šesté místo. A letos si v průběžném hodnocení nevede o nic hůř.
 
Aby se dostal až tak vysoko, musel ve svém životě hodně obětovat. Ze všeho nejvíc musel říct ne svému pohodlí. Několikrát denně se věnuje fyzické přípravě. Na jeho postavě kulturisty byste nenašli ani gram tuku. Jediný způsob, jak denně trénovat na 27 metrů vysokém skoku, bylo upsat se k angažmá v Čínském vodním světě, kam Michal nastoupil před více než čtyřmi lety. Život tam byl krušný.
 
Michal dostával osm set dolarů měsíčně (kolem šestnácti tisíc korun) a přitom každý den riskoval, že se zraní. I když si dával pozor, stejně se nevyhnul nehodě. Při skoku z patnáctimetrové výšky se přetočil a udeřil se hrudníkem o hladinu takovou silou, že mu popraskaly průdušky. Týden plival krev a následky zranění ho provázely čtyři další měsíce. Aby toho nebylo málo, při jednom dopadu se mu úderem o hladinu otočilo chodidlo a potrhaly vazy v kotníku. Musel navštívit místního šamana, který léčil starou čínskou medicínou za pomoci mastičkových preparátů a zaříkávání. Dostal od něj recept na nápoj z vařených hadů, listí a kamínků. Denně ho musel vypít tři litry. Chuť byla příšerná, ale Michalovi se zázračně urychlilo hojení. Za deset dní byl opět schopen skákat. 
 
Nejenže si celou léčbu musel platit sám, ale mezitím mu ucházel plat z promarněných představení. Jeho ukrajinský boss ale stejně nikdy skokanům nevyplatil slíbené honoráře v plné výši, protože se bál, že by si jeho svěřenci koupili letenku domů a utekli. "Byla to pro mě opravdu velká životní zkušenost, kterou jsem si musel celou projít sám. Nikdo mi nepomohl. Přišli jsme si jako otroci. Mnohokrát jsem to chtěl vzdát, ale vždycky jsem se zakousl, dělám to přece pro sebe a pro svůj sen dostat se mezi nejlepší,” líčí Michal své působení v Číně. Sebezapření se mu vyplatilo a ten samý rok obdržel pozvánku na svůj první závod Red Bull Cliffdiving, v němž soutěží dodnes. 
 
Tréninku přizpůsobuje svou práci i v současné době, kdy působí na zámořské lodi společnosti Royan Carribean. Třikrát týdně dvakrát za večer skáče ve vodní show pro pobavení pasažérů. Na programu je desetimetrová věž a na závěr ‚osmnáctka’, z níž otočí trojité salto s půlvrutem. Bazén je uprostřed hluboký pouhé tři metrů a shora to vypadá, jako kdyby člověk skákal do kbelíku s vodou. Michal musí věřit, že neskočí vedle. Vždy odmítne strach a jde do toho znovu a znovu. Nikdo ho do ničeho nenutí. Jednoduše dělá vše proto, aby byl stále mezi nejlepšími. 
 
Momentálně pracuje na tom, aby se naučil nejtěžší trik na světě, který umí např. několikanásobý vítěz poháru v cliffdivingu Gary Hunt z Velké Británie, s nímž se Michal na závodech pravidelně potkává. Gary do skoku z 27 metrů do odrazu dává tolik švihu, síly a agresivity, že stihne udělat tolik salt a vrutů, jako nikdo ze soupeřů. Ale Michal má zase jiné přednosti - například umí na můstku i v té strašlivé výšce sedmadvaceti metrů nad hladinou postavit bezchybnou stojku. K tomu, aby šel pořád dopředu, pokořil strach i pohodlnost, ho motivuje spousta věcí. Vždy toužil patřit mezi světovou první třídu. 
 
Kromě toho doufá, že díky jeho úspěchům bude Česká republika ve světě o něco lépe vidět. Tím víc ho mrzí, že Češi všeobecně málo fandí. Michal tím nemyslí jenom na závodech, ale i v obyčejném životě. „Je to pravý opak Ameriky. Tam sice spousta kluků nic neumí, ale každý do nich tlačí, že to daj, což jim hned dodá větší odvahu. U nás mladým sportovcům neustále někdo opakuje, že to nikam nedotáhnou,” lituje Michal. „Právě proto je potřeba se pořádně zatvrdit, říct si ne a snažit se o to víc!”

Autor: Adam Maršál

Foto: Adam Maršál

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více