Jiří Malina a Iva Jonášová:
Mapujeme alternativní scénu, to podstatné

Ne mediálnímu mainstreamu

Založit si vlastní rádio bylo ještě před deseti lety nesplnitelným snem. Protože ale sny se mají plnit, vzniklo StreetCulture. Z původně playlistového online rádia se postupně stala platforma, díky které se mohou prezentovat nejen hudební subkultury, ale i alternativní média a životní styly. Jak zdůrazňují zakladatelé StreetCulture Jiří Malina a Iva Jonášová, jejich projekt nese všechny znaky komunitního média – na rozdíl od jiných takto označovaných projektů není určen jedné konkrétní komunitě, ale slouží jako prostor pro široký rozptyl alternativních stylů, kterým kromě samotného vysílání poskytují i zázemí vlastního komunitního prostoru s barem, studiem i komorním koncertním sálem.

vydáno 7. 10. 2014
Oba jste část své profesní kariéry strávili v Českém rozhlase, Iva jako autorka pořadů a moderátorka a Jirka jako odborník na online technologie. Jak vás rozhlas připravil na rozjezd vlastního projektu?
I: V Českém rozhlase jsem pracovala už během studia na vysoké škole. Tehdy mi bylo jasné, že něco takového jako vlastní rádio nikdy mít nebudu. A najednou, po deseti letech, to technologicky, finančně, obsahově i programově šlo. Od začátku bylo naší snahou vybudovat rádio ve veřejném prostoru. Dnes, když učím na Vyšší odborné škole publicistiky, to mým studentům připadá skoro jako samozřejmost, jako „nic moc“. Vlastně jim nedochází, že něco takového ještě před pár lety prostě nebylo možné.

J: Naše rodiny se nás mnohokrát ptaly, proč investujeme tolik peněz a času do projektu, který není koncipován jako ziskový. Často jsme slyšeli, že máme děti, a proč tedy vrážíme peníze zrovna do StreetCulture. Ale i když to asi zní pateticky, pro nás je to splněný sen a děláme to opravdu jen pro radost.
 
StreetCulture vás tedy neživí?
J: Uživit se tím určitě nedá, z naší strany jde o ryze mecenášský projekt. Naprostá většina pozic ve StreetCulture a úplně všechny, které tvoří obsah, jsou založeny na čistě dobrovolnické bázi. Brigádně zaměstnáváme barmany, což jsou většinou studenti. Ale co je nutné zdůraznit, náš plán nikdy nebyl se StreetCulture živit. Peníze se snažíme sehnat někde jinde, navíc oba máme příjmy z našich zaměstnání. 
 
I: Ideálním modelem by pro nás bylo, kdyby byl provoz StreetCulture na nule. Hodně lidí by řeklo, že peníze, které jsme investovali do rozjezdu rádia, jsou zbytečně vyhozené. Ale, a to mluvím za nás oba, měli jsme v životě štěstí na opravdu dobrou práci v zajímavém oboru a dnes to chceme svým způsobem vrátit.



Iva "ajva" Jonášová (* 13. 5. 1977)
 
spoluzakladatelka a ředitelka projektu StreetCulture
 
  •     vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
  • bývalá moderátorka pořadu Paskvil v České televizi, kde se podílela také na pořadech Kosmopolis, kult_off, Před půlnocí.
  • v Českém rozhlase pracuje od roku 2003 jako autorka pořadů a tematických seriálů, dramaturgyně, režisérka a moderátorka. Nyní se věnuje vývoji nových formátů a vede hudební projekt Czeching.
  • vede Dílnu StreetCulture na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, kde vyučuje rovněž audiotvorbu.
  • v roce 2011 spoluzaložila StreetCulture, aby si splnila dětský sen, aby mohla nabídnout prostor pro seberealizaci dalším lidem a aby ukázala, že mateřstvím nehibernují ostatní životní role a potřeby
 
Jiří Malina (* 8. 7. 1977)
 
spoluzakladatel projektu StreetCulture
 
  • od první poloviny 90. let je velkým zastáncem DIY přístupu, jako jeden z prvních v ČR začal vydávat elektronický fanzin zaměřený na HC a punk pod názvem Static Energy.
  • na počátku 21. století se stal výrazným propagátorem a vizionářem ve využívání open source technologií převážně zaměřených na distribuci audia na internetu.
  • v roce 2011 spoluzaložil StreetCulture, aby DIY přístup a princip opensource importoval do alternativního média.
  • v roce 2000 pracoval ve vydavatelství MONA, v letech 2001 – 2010 v Českém rozhlase a od roku 2010 v Zoo Praha pracuje na manažerských postech 

 

V čem přesně je tedy StreetCulture splněným snem?
I: Pro mě jde o ohromný profesní posun, protože se sice vracím do rozhlasu, ale s podstatně jinými schopnostmi a možnostmi působení. Zkušenosti, které jsme rozjezdem StreetCulture získali, jsou v jakékoli jiné práci k nezaplacení. V podstatě máte dvě možnosti, jak se něco podobného naučit. Buď si za velké peníze koupíte odborné vzdělání, kde se vás pokusí naučit, jak rozjet vlastní firmu, nebo si to prostě zkusíte sami. A i když jsme do StreetCulture investovali opravdu hodně peněz a času, získané zkušenosti nám vstupní investice bohatě vrátily.
 
J: Nabalují se na nás dvacetiletí fanoušci, kteří si naším prostřednictvím plní své vlastní sny, jako třeba stát se moderátorem nebo seznámit se se svojí oblíbenou kapelou, které se navíc bude rozhovor ve studiu líbit. Všichni lidé jsou ve StreetCulture jen proto, že je to baví. A to pak hrozně baví nás, proto to taky děláme.
 
Jak vznikl koncept StreetCulture?
I: Naším konceptem je „rádio ve veřejném prostoru“. Nikde jsme nic podobného neviděli, neinspirovali se, neopisovali. 
 
J: V něčem může náš projekt dokonce dráždit i ten veřejnoprávní prostor. V roce 2007 jsme v Českém rozhlase připravovali online projekt o bunkrech v českém pohraničí. Byl to skvělý nápad, i provedení se povedlo, ale můj kolega se v jeden moment zarazil, aby mi vysvětlil, že i když to děláme sebelépe, nikdy nebudeme tak dobří jako nadšenci, které dané téma opravdu zajímá a žijí jím. A to se nám teď vlastně na StreetCulture povedlo, u nás nikdo nedostane za úkol zpracovat nějaké téma, věnuje se mu pouze proto, že chce a že ho baví a zajímá. 
 
Kromě vysílání pořádáte i vlastní koncerty...
J: StreetCulture sessions je série koncertů, živě přenášená z malé místnosti v našem žižkovském sídle, do které se vejdou nějaké čtyři desítky posluchačů. Co je ale důležité,  kapelám vidíte doslova pod prsty! Z koncertu vysíláme živě audiopřenos a následně proběhne rozhovor ve studiu. 
 
I: Spousta rádií, ať už veřejnoprávních, nebo komerčních, se snaží zuby nehty zapojit do vysílání své posluchače. Vyzývají je, aby jim posílali své reakce a náměty a zapojovali se do vysílání. My ale nepotřebujeme nic takového proklamovat, k nám lidé opravdu chodí, chtějí být ve vysílání a nikdo je nemusí pobízet. Díky nim vznikají neplánované okamžiky, kdy se kapela v obležení fanoušků stoprocentně uvolní, což je na výsledku strašně poznat. Málokterý sebelíp konstruovaný koncept dokáže takovou autenticitu zaručit.
 
Ale nejen hudbou je StreetCulture živo. Jak byste se vlastně definovali?
J: Já bych nás označil spíše než jako rádio za mediální platformu nebo prostor nejen pro subkulturní komunity, ale i pro ostatní média. Spolupracujeme třeba s časopisem A2, hudebním magazínem Full Moon nebo punkovým webem Kids & Heroes – my provozujeme vysílání a oni disponují zajímavým obsahem. Do pořadů jim nezasahujeme a jsme rádi, že se náš prostor smysluplně využívá. Jsme vlastně takový internet veřejného prostoru.
 
I: Celý koncept se neustále vyvíjí, ale už po krátké chvíli jsme pochopili, že se nám povedlo připravit relativně sofistikovanou a unikátní platformu. I když začátky byly hodně punkové a naším jediným cílem vlastně bylo provozovat rádio. 
 
Online rádio ale dnes může mít doslova každý...
I: Kdokoli si může udělat playlistové rádio a může uvádět třeba i živé vstupy z obýváku. My jsme ale od začátku chtěli být jiní. Rychle nám došlo, že jediné, co ostatní internetová rádia nemají, je právě živý kontakt s posluchači a s vystupujícími interprety. Že k nim nemůže někdo přijít, sednout si na bar a potkat spřízněné duše. U nás na baru už si dokonce hodně projektů našlo potřebné spolupracovníky. A to by se u někoho v obýváku nemohlo nikdy povést.
 
J: Několikrát už jsme procházeli krizí a uvažovali, že bar zavřeme a necháme si jen malé studio. Ale vzápětí nám došlo, že tím myšlenku StreetCulture úplně zabijeme a přijdeme tak o naši jedinečnou konkurenční výhodu. 
 
Jak vypadá samotné vysílání?
I: Už jsme říkali, že našim moderátorům do jejich bloků nezasahujeme, ale celková programová skladba samozřejmě potřebuje určitou logiku. Proto jsme udělali žánrové dny s jasnou dramaturgií. Premiérové pořady vysíláme ve večerním čase, když je otevřený bar. Pondělí tak patří hip hopu, úterý je zaměřeno na drsnější rock, punk, hardcore nebo metal, ve středu přijde na řadu elektronika, čtvrtek je věnován nehudebním lifestylovým magazínům, v pátek vysíláme StreetCulture Sessions, v sobotu DJ´s party a v neděli se dočkají příznivci indie rocku a kytarovek.
 
J: Základem většiny pořadů je přivést do studia hosta, nejde nám o pouštění písniček z playlistů. Moderátorům doporučujeme, aby neříkali nějaká vlastní moudra, ale aby se ptali svých hostů. Ono každý týden poslouchat moderátora a jeho specifický vkus, to by šlo jen v případě hodně dobrého moderátora. Většina našich moderátorů to rychle pochopila a hlavně zjistili, že pozvaní hosté opravdu přijdou a jen výjimečně pozvání odmítnou. Moderátoři si tak prostřednictvím svých pořadů definují i vlastní pozici v dané subkultuře. I pro pozvané interprety má tento formát své výhody – v některých rádiích mají na rozhovor třeba deset minut a navíc odpovídají na stále stejné otázky. U nás si mohou povídat hodinu nebo hodinu a půl v přirozeném prostředí, kde se uvolní a zmizí naškrobenost běžného média, kde se musí vzorně prezentovat, aby prodali cédéčka nebo koncertní šňůru.
 
I: A taky doporučujeme autorům pořadů vést rozhovory v pozitivním duchu – upozorňovat na to, co kdo umí, co dokázal a v čem je dobrý, co chce předat dál. Nechceme nikomu křivdit, ale v některých médiích jsou redaktoři často tlačeni do střetů a kontroverzí. To rozhodně není naším cílem, chceme prostě šířit to, co se povedlo. 
 
Kolik lidí tvoří jádro StreetCulture?
J: Spolupracujeme se zhruba padesátkou dobrovolníků, samotné jádro tvoří nějakých deset lidí. Mezi ně počítám vedení rádia, barmany, správce prostoru nebo garanty jednotlivých pořadů, kteří doporučí jednotlivé autory pořadů a naučí je vysílat.
 
S jakými pořady jste začínali vysílat?
I: Úplně na začátku v roce 2011 jsme první měsíc vysílali vlastně jen dva moderované pořady, jeden měl na starost zpravodaj ČTK v New Yorku, který se tak s pomocí své oblíbené hudby odreagovával od těžkých politických témat. Druhý připravoval ze Soulu český koreanista, který byl v Jižní Koreji na studijní stáži – jde o asi největšího českého fanouška korejského hip hopu. 
 
J: Dnes se dá říct, že amatérsky a rekreačně děláme něco, co v některých chvílích může mít až veřejnoprávní charakter. Málokteré komunitní nebo internetové rádio má tak rozevřené nůžky mezi jednotlivými žánry a produkuje tolik hodin vlastního obsahu. Občas někde slyšíme, že jsme „jen“ internetové rádio – ale internet je jen způsobem šíření a naším obsahem jsme velmi blízko veřejnoprávnímu pojetí, například při práci s menšinami. To se nám u úzce vyprofilovaných minorit daří možná i lépe než Českému rozhlasu nebo České televizi. Nejsme jedna komunita připravující médium zase jen pro tu danou komunitu, jak tomu je u většiny ostatních komunitních médií. StreetCulture vysílá pro celou škálu komunit a daří se nám jich značné množství skutečně zasáhnout a oslovit.
 
Co je podle vás největším bohatstvím StreetCulture?
J: V roce 2008 jsem na jedné konferenci, kde jsem vystupoval za Český rozhlas, mluvil i o online rádiích. Směřovala na mě tehdy otázka, jestli se Český rozhlas bojí online rádií. A já odpověděl, že my jako Český rozhlas se internetových rádií nebojíme, protože nemají žádný vlastní obsah. Proč se jich bát, když jenom vysílají písničky. A dnes už StreetCulture není o nějakých playlistech, na které jsem tehdy ve své odpovědi poukazoval. Vytváříme reálný obsah, aktuálně máme v archivu nějakých 1200 hodin vysílání. Na webu je v současnosti sice dostupných jen nějakých deset procent, ale všechno naše vysílání máme zaznamenané a uložené. Až bude prostor a čas, chceme náš archiv zpřístupnit a přispět tak ke zmapování nejen české alternativní kultury. Pro nás je archiv vlastně důležitější než samotné online vysílání.
 
I: Jak už jsme zmiňovali, občas na nás padla krize a chtěli jsme celý projekt StreetCulture zabalit. Ale vždy jsme věděli, že náš archiv nesmí zapadnout, i kdybychom ho měli darovat třeba nějaké vysoké škole mediálního zaměření, která by jej zpracovala. 
 
Kde získáváte prostředky potřebné pro udržení stávající úrovně vysílání?
J: Rozjezd rádia jsme zafinancovali sami, v současnosti čerpáme potřebné prostředky z vedlejší činnosti, což jsou koncerty a provoz  baru. Další oblastí je reklama, u které se nám ale zatím nedaří náš obchodní model patřičně personálně obsadit. Obsah vytváří dobrovolníci, i vedení rádia zvládáme na dobrovolnické fázi, stejně jako obsluhu techniky nebo uvedený institut garantství, ale co se dobrovolnicky dělat nedá, je obchod a marketing. 
 
I: Ač StreetCulture vypadá jako kámen, který nás finančně táhne dolů, osobně věřím, že se to časem otočí. Nejde o to generovat zisk, koneckonců máme formu neziskové organizace, ale do dvou nebo tří let, jestli se něco nepokazí, by se StreetCulture mohlo stát výraznou mediální institucí. Ne že by nás lidé vnímali jako mediální dům typu Evropy 2 nebo Českého rozhlasu, ale něco ve stylu legendárního newyorského klubu CBGB. Ten měl koneckonců k dispozici také jen nějakých čtyřicet metrů čtverečních...
 
J: Pomalu se ze StreetCulture stává respektovaná značka. Není to projekt, který vystřelí jako raketa kvůli vstupní investici, ale každodenní mravenčí práce. Povedlo se nám získat třeba dvouletý grant od městské části, spolupracujeme se vzdělávacími institucemi, ve vysílání se prezentuje čím dál víc subjektů a postupně se stáváme uznávanými reprezentanty alternativní kultury.

Autor: Jan Brychta

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více