René Kujan:
NEkonvenční běžec ReNÉ

Ne botám, ano bosým nohám

Měl dobrou práci v České televizi. Když v roce 2012 startoval svůj projekt oběhu Islandu pro české vozíčkáře, bylo to shodou okolností na den přesně pět let od bouračky, při které málem zemřel. A od té doby změnil svůj život. Běhá. Pro dobrou věc. A poslední rok vyměnil boty za bosé nohy. Paradoxně ho to nezpomalilo. Naopak!

vydáno 16. 9. 2014
23. září 2007, v osm nebo v devět ráno. Jel autem v jižních Čechách po jedné z malých silnic třetí třídy plné zatáček. V té poslední pravotočivé najednou auto v protisměru. Kamarád dupnul na brzdu a pak rána. René seděl na sedadle spolujezdce. Auto tam nemělo airbag. Celou váhu letícího těla zadržely pásy – rozlámaly mu žebra, hrudní kost, obratel, pohmoždily plíce, srdce... „Vypadalo to ještě dobře, do tý chvíle, než jsem si uvědomil, že mi to začíná všechno natejkat a že už se nedokážu ani nadechnout a vydechnout. Omdlel jsem a pamatuju si akorát, jak přiletěl vrtulník, přiběhl frajer a jak na mě jde s nějakou velkou stříkačkou. A já říkám NE, to je v pohodě, to zvládnu, a on, to víš, že jo. Pak jsem se probral asi v jedenáct večer po operaci, čtyři titanový šrouby v zádech, výztuhy a kdesi cosi. Někteří doktoři mi tvrdili, že maraton už si nezaběhnu,“ vzpomíná teď už s úsměvem René. Ale zaběhl. A ne jeden, v posledním roce běhá jeden maraton nebo aspoň půlmaraton téměř denně.
 
Třetí den po nehodě ho převezli z českobudějovické nemocnice do Prahy do Motola. S krunýřem na zádech ho postavili na nohy, dali berle a zeptali se, jestli na opevněných zádech trvá. Netrval. Zahodil krunýř, popadl berle a začal. „Ze začátku, první asi tři měsíce, jsem mohl jenom ležet nebo stát, nějaký běhání vůbec. Pak jsem chodil doma po pokoji a stopoval si, kolik vydržím denně. Od několika desítek minut přes osm hodin denně. Bydlel jsem kousíček od Motola, tak jsem pak chodil na Ladronku a na Hvězdu. Jednou jsem ty berle šoupnul do křoví a zkusil trochu popoběhnout. Bolelo to, ale šlo to, rapidně se to zlepšovalo. Tak jsem je pak zahodil," popisuje René. A za osm měsíců od nehody už běžel pražský maraton. 



René Kujan (* 3. srpna 1974)
Český maratonec a ultramaratonec. V civilním životě je překladatelem a žurnalistou. Nejprve vystudoval vysokoškolský obor překladatelství z němčiny a poté absolvoval učňovský obor truhlář. 
 
  • Roku 2012 oběhl v rámci projektu "1 muž – 30 dnů – 30 maratonů" jako první na světě ostrov Island. Od 23. září do 22. října urazil 1311 km.
  • Roku 2013 jako první přeběhl ostrov napříč z nejsevernějšího na nejjižnější bod. Od 18.června do 1. července uběhl 556 km.
  • Roku 2014 jako první přeběhl ostrov podélně z nejvýchodnějšího na nejzápadnější bod. Od 18. června do 9. července uběhl 963 km.
  • Všechny tři výkony jsou zapsány v České knize rekordů. Svými třemi velkými islandskými projekty propagoval Sportovní klub vozíčkářů Praha.
Běhat můžu, tak pomůžu... 
Po úraze strávil půl roku rehabilitacemi. Půl roku mezi těmi, kteří takové štěstí jako on neměli. Skončili na vozíku, už se nikdy nepostaví, nezaběhnou ani pár metrů, natož maraton: „Najednou začne být člověk vděčnej za každej krok, každej kilometr, kterej dokáže uběhnout.“ 
Myšlenka vydělat peníze pro hendikepované sportovce oběhem Islandu přišla tak trochu mimoděk. Od přítelkyně Báry: „My jsme na Islandu byli na dovolené a koupili si knížku pro turisty, listovali jsme, co provedeme, a bylo tam: půjčit si auto, koupit si kolu a lupínky a během 24 hodin objet ostrov autem. Bára tehdy řekla, kdybys byl frajer, tak bys to oběh. Od tý doby víc přemejšlí a míň mluví.“ Od myšlenky ke skutku to ale ještě dva roky trvalo. „Říkali jsme si zaběhat si, to je sranda, ale taky bohapustá onanie. Jakej tomu dát větší smysl?“ 
Po návratu domů začal tipovat sportovní kluby, kterým by mohl pomoci. A došel ke Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha: „Oni jsou dobrý, že se i po úraze snažej sportovat a nevzdávaj to. Samozřejmě jsou vozíčkáři, který od úrazu leží někde na gauči a čučí na televizi a na všechno prdí. Tak jsem sehnal na někoho od nich číslo a říkám: mám nápad a projekt, asi pro vás budu mít nějaký peníze, jdete do toho?“
 
Šli. Pracovní název celé akce byl „Jeden muž, třicet dnů, třicet maratonů“ a třicet tisíc, které chtěl pro české vozíčkáře vyběhat. Kdyby se to nepovedlo, zbytek by doplatil ze svého. „Ty peníze se v tom roce 2012 nasbíraly strašně rychle. Přes transparentní sbírkový účet. Ještě než jsem odjel, už tam bylo 45 tisíc. Když se to povedlo, tak jsme si řekli, že už u té tradice zůstaneme. Každý rok aspoň těch třicet tisíc,“ vzpomíná René Kujan. První rok se na účtu sešlo 150 tisíc. O rok později, kdy běžel ze severu na jih, už tolik peněz nepřišlo, ale přes třicet tisíc se dostal. „Asi i kvůli těm povodním jsme vybrali míň. Ale byli jsme vděčný. Letos bych byl spokojenej, kdyby to bylo aspoň zase těch 100, což doufám, že i s pomocí velkých firem se dá dohromady,“ filozofuje René. 
 
Islandský Forrest Gump?
Běžet v Čechách a běžet na Islandu je dost rozdíl. I když podle Reného se to dá, když není člověk moc zhýčkaný a chodí běhat za každého počasí. „Celoroční průměr teplot je dokonce vyšší tam než tady u nás: mírná léta, mírné zimy. Teplota vzduchu je ale irelevantní, důležitý je, jak silný fouká vítr a jak moc zmokneš. Když máš nulu a fouká čtyřicet vítr, tak už je to jako mínus šestnáct,“ popisuje podmínky na Islandu René. 
Poslední dva ročníky oběhu Islandu startoval svoji běžeckou pouť 18. června, na výročí pravděpodobné smrti Amundsena. Počasí bývá v tomto termínu příznivější. Neplatilo to ale pro rok 2014: „Chtěl jsem v 21 dnech za sebou jdoucích uběhnout přes 900 kiláků. Osmnáctý den byl takový vichr, že se nedalo vůbec ten vozejk, co jsem tam měl, udržet na silnici. Jeden den jsem musel vynechat. Ale 21 běžeckých dní jsem splnil. 963 kilometrů. Minimálně maraton denně,“ vzpomíná René. Bohapustou krajinou běhá sám. Před sebou tlačí jen vozík, ve kterém veze spacák, karimatku, vařič, oblečení, prostě všechno, co pro svoji pouť potřebuje. „Mně to docela vyhovuje. Člověk si utřídí myšlenky, kochá se krajinou,“ popisuje René. Pro něj je jeho charitativní běh Islandem také o schopnosti přežít. Doběhnout, postavit stan, sehnat vodu, uvařit si. I když na Islandu se už za ty tři roky stal mezinárodní hvězdou. Lidé ho povzbuzují, chtějí se s ním fotit, nabízejí mu jídlo nebo ubytování, až poběží okolo. Stal se místní běžeckou celebritou, která „jen tak mimochodem“ vydělá peníze i pro místní vozíčkáře.
 
Od prvního ročníku navázal spolupráci s místní Asociací hendikepovaných sportovců, kterou podporují velké islandské firmy, média i telefonní společnosti. A ti skrz Reného věnovaly místním vozíčkářům nemalou sumu. „Letos, když jsem doběh svůj projekt, dal jsem si dva dny odpočinku, a pak jsem pro islandský vozíčkáře dal ještě jeden ultramaraton ve vnitrozemí, asi 55km. Tam je vysoký startovný, na naše asi 6500, my jsme uzavřeli spolupráci a oni těch mých 6,5 tisíc věnovali těm islandským hendikepovaným. Plus se na to nabalila další organizace. A všude se o tom psalo a mluvilo. Na jedný občerstvovací stanici se na mě třeba vrhla starší paní, celá nadšená, že jsem největší běžec na Islandu nebo co,“ směje se René a pokračuje: „Tři velký věci na jeden malý ostrov je akorát. Já se nechal inspirovat největším Čechem Járou Cimrmanem, který nad Žižkovem udělal kruh a kříž, takže já už mám splněno. Tak si říkám, že se pomstím nějaké další zemi,“ plánuje René s tím, že by rád vyběhl ještě trochu výš, až za polární kruh. Zatím se ale pouští do jiného projektu – bosého běhání. 
 
Boty zul, protože mu to přišlo přirozené. Došel k tomu prý selským rozumem. „Otevřu rodinný album, babička, kluci ze školy, vyfiknutý v kravatách, ale naboso. Vždyť to bylo normální a teď se z toho dělá bůhvíco,“ komentuje bosoběžec. Místo aby ležel v moderních knihách, vyhledal jednoho z nejpovolanějších. Reflexního terapeuta Júlia Patakyho. Ten už osmnáct let běhá maratony naboso a vzal ho do učení. „Párkrát jsme si zaběhali, párkrát popovídali. Mě to strašně chytlo a baví, mám z toho dobrej pocit, když doběhnu. Jsem svěží a takovej... To se musí vyzkoušet, nedá se to popsat,“ raduje se René, který za pár měsíců ne až tak intenzivního tréninku uběhl 42 kilometrů bez větších problémů. „Určitě bych nedoporučoval zahodit boty a běhat 10 km hned. Já začínal tak, že jsem šel trénovat a na poslední kilometřík dva jsem sundal boty a běžel na boso. Pak jsem to prodlužoval. Nejdřív 4 – 6, pak třeba 12 km, pak šel ten půlmaraton, pak maraton a bylo to,“ popisuje svoje bosé běhání René. 
Bosý běžec musí pomalu navyšovat dávky. Když už nedělá problém kůže, ukazuje se jeden zajímavý fakt. Člověk je rychlejší bosý než obutý. „Našel jsem si na to i výzkumy,“ zabrousí mezi vědce René, „běžecké boty jsou dělány tak, aby měly tlustou patu a tenkou špičkou, protože chtěli umožnit udělat běžcům delší kroky a zrychlit je. To ale není až tak pravda. Když uděláš delší krok, tak už to chodidlo nedokáže dopadnout přirozeně na špičku, dopadne na patu. No a pata jako jedno z málo míst chodidla není vůbec odpružená. Když člověk běží na boso, ten styl se změní sám, nedopadne na patu, protože to prostě bolí. Když člověk dělá dlouhý kroky a dopadne na patu, tak samozřejmě každá síla, každá reakce má protireakci. Udeříš do asfaltu, asfalt stejnou silou ti to vrací. A je to vlastně v protisměru pohybu. To znamená ty vědci zjistili, že dokonce klouby, když běžíš v botech, dostávaj větší šlupky, než když běžíš naboso. Právě proto by se na tvrdých površích mělo běhat naboso. Tím se automaticky dělají menší kroky, dopadáš pod svoje těžiště. Zpětný ráz už nepracuje proti tobě ale s tebou. Ve finále je člověk rychlejší naboso než v botách!“ A potvrzuje to i jeho výkon na letošním pražském maratonu. 
 
Profesionální běžec, NE!
Jako běžec na sebe upozorňuje v médiích i na sociálních sítích hlavně v posledních třech letech. Maraton má bos i obutý v ucházejících časech, i když Zátopka by nepředběhl. Zajímají se o něj sponzoři, on ale zůstává věrný „svým“ vozíčkářům.
Zapojil se do projektu „Rok jinak“. Pracuje pro hedikepované. Pro ty, pro které začal běhat. Rozjel s nimi projekt s názvem „Spojenci“. Za každý uběhnutý kilometr jim pošle korunu na jejich konto. Zapojit se ale může každý: „Dá se to aplikovat na jakýkoli sport. Každý se toho může zúčastnit: amatér, profík. I ve squashi jsme tam měly hráčky. Nebo třeba v hokeji za každý vstřelený gól zase něco víc. A tak podobně,“ popisuje svůj další projekt René. Stát se ale profesionálním sportovcem placeným od sponzorů a vydělávat úplně jiné peníze neplánuje: „Nevím, jestli bych byl takový stájový typ, který jede podle nějakých linií a nesmí je opustit. Běhám proto, že mi to dělá radost a ne proto, že musím zaplatit hypotéku. Pak by mě ten běh třeba nebavil.“

Autor: senm

Foto: Andislav

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více