Pavel Kopecký a Jan Plíšek: Moře klidu:
Sen inženýra Petříka

Ne Čechám bez moře

Ostrá zatáčka a mírné stoupání. Pak horizont a na něm špičky stožárů. Kdyby motor nevrčel, už by byl slyšet burácivý příboj. Takhle jsou jen vidět napěněné vlny omílající písek. Spršky slané vody se tříští o skály a v nastávajícím šeru je v dálce vidět světlo majáku. Jachta už je připravena k vyplutí, stačí si z auta vytáhnout parádní uniformu. Pak přejít po mole a po lodním můstku a skočit na palubu. Plavba může začít. Příští zastávka? Teplice.

vydáno 2. 9. 2014

Zní to jako zápletka románu Julese Vernea nebo skvělý nápad v šest ráno na konci mejdanu plného experimentů s karibskými rumy, ale je to realita. Česko může mít své moře. A Češi už by se nemuseli plahočit do Chorvatska, na Rujanu nebo nedejbože do Egypta. K vlastní „velké louži“ by se dostali po silnici E55. Bláznivé? Možná na první poslech a určitě ne pro Honzu Plíška a Pavla Kopeckého.

Právě oni dva dnes reprezentují komunitu lidí shromážděnou pod admirálskou vlajkou občanského sdružení Moře klidu. Party, která má jediný cíl: splnit Čechům odvěký sen a dát jim vlastní moře. Pod Krušnými horami, v severočeské uhelné pánvi.

„Natáčeli jsme v Podkrušnohoří film Na vodě režiséra Martina Ryšavého a narazili na zde usídleného malíře, pana inženýra Zdeňka Petříka,“ vysvětluje Pavel Kopecký, jak se Moře klidu zrodilo. „A pan inženýr během jedné naší návštěvy vytáhl jednoduchou skicu, na ní měl nakreslený tunel skrz Krušnohoří a povídá: ‚Napadlo mě, že nejsme tak daleko od moře a že by se dal vykopat kanál až sem. Tohle jsem si udělal jen pro sebe a dál jsem se tím už nezabýval, ale říkal jsem si, že by bylo pěkný, kdyby sem jezdily lodě z Baltu.‘“

Inženýr Petřík tím ovšem zasel semínko, jež bobtnalo jako mořská houba. Stačil jeden večer v hospodě a z jeho nápadu se stalo hnutí.

„My jsme si samozřejmě říkali, jaký by to bylo skvělý,“ přidává se k Pavlovi Honza. „Pořád jsme koukali na elektrárny v okolí a Martin Ryšavý říkal, že jsou to vlastně takový parníky. Vymyslel pak počítačovou simulaci, na které ty elektrárny plují krajinou. Pak se nám dostala do rukou mapa takzvané velké varianty, která ukazuje, že uhlí, v našem případě vlastně mořské dno, je v celém Podkrušnohoří, a my bychom se moc divili, kdyby nebylo vytěženo. Začali jsme si googlit podobné projekty a zjistili, že by to nebyl technicky nějak zvlášť výjimečný projekt. Takže jsme založili občanské sdružení Moře klidu a začali to tlačit takhle. A přerostlo nám to přes hlavu.“

Ještě pro účely natáčeného filmu vznikl ve Strupčicích maják (sloužící zároveň jako rozhledna) a záhy se, už mimo natáčení, rodily další nápady. Takhle vznikla v půli srpna Duchcovská marína, přístavní molo s pláží na Liptické vyhlídce nad Duchcovem. 

„Došlo nám, že moře už vzniká, že těžba je budování mořského dna a předpoklad toho, aby se sem voda mohla napustit, tak proč rovnou nevytvářet infrastrukturu. Postavíme maják, postavíme přístav, uděláme okruh kolem moře a můžeme s tím nakládat umělecky, což nás zajímalo nejvíc. Ale nejhorší je, že jak jsme se tím začali takhle zaobírat, tak kdekoliv jsme s mořem začali operovat, nikoho nezajímala umělecká stránka, ale všichni lidi to moře začali chtít. Začali se ptát, kdy to bude napuštěný.“ 


  • Jan Plíšek (nar. 1969)
  • po revoluci pracoval pro velkou realitní společnost mj. jako projektový manažer
  • nyní spravuje realitní majetek pro soukromého investora
  • je zakládajícím členem funkové formace Takin´Off
  • Pavel Kopecký
  • hudebník
  • s Martinem Ryšavým dokončuje film Na vodě
  • píše hudbu k filmu Laputa reřiséra Jakuba Šmída
  • více o projektu viz. www.moreklidu.cz
  • video ze stavby Duchcovské maríny viz. https://www.youtube.com/watch?v=g1F9L0MwZEU&feature=youtu.be 

 

 

A nyní pár technických detailů pro v zemi tak hojné skeptiky: Hlavním problémem bude samozřejmě voda, neboť ta byla jednak za účelem dolování z regionu pečlivě odvedena a jednak by měla být slaná. Naštěstí vede od Baltu až k budoucímu mořskému břehu odbočka plynovodu Nord Stream s poetickým názvem Gazela, takže by stačilo natáhnout ještě jednu sadu trubek.

V rámci zákonem nařízených rekultivací se navíc se zatopením bývalých dolů počítá, Moře klidu ale nabízí celistvou variantu, která by místo izolovaných jezer bez života a infrastruktury nabídla slanou plochu o velikosti jedenácti Lipenských přehrad (cca 600 km2) s dobrou dopravní dostupností a již vystavěnou přímořskou zástavbou (viz maják, marína a další).

Napuštěním těžbou vzniklého rezervoáru by navíc vznikla strategická zásobárna vody, která má v dnešní nejisté době cenu zlata. 

Na stole kanceláří Moře klidu již leží studie geologické, ekologické, klimatické, plány další infrastruktury (nově si autor majáku a maríny, Martin Kloda z architektonické huti Archwerk, pohrává s myšlenkou klonu vesmírného modulu Apollo 13 a ponorky a také s naučnou stezkou podél mořského břehu) a technické nákresy, které dávají odpovědi na další všetečné otázky. S pochopením a leckdy nadšením dokonce reagují starostové a političtí reprezentanti obcí, jichž by se moře týkalo.

„Bohužel to do sebe začalo tak zapadat, že bylo těžké nedělat na tom dál,“ konstatuje Honza, vzděláním technický inženýr. „Počáteční vcelku naivní představa, že stačí uhelné jámy propojit, napustit a hotovo začala mít strašnou logiku, poněvadž problémy s tím spojené se ukázaly jako technicky řešitelné. Uhelné ložisko se navíc skutečně rozkládá od Kadaně k Teplicím a je otázka zda zákonem zakotvené limity těžby zůstanou nedotknutelné. “ 

Faktem je, že podobný projekt, jakkoliv smělý a fantastický, by nadobro (a rozhodně k lepšímu!) změnil mapu Česka, a to nejen geograficky, ale především sociálně. Region severočeské uhelné pánve patří v zemi k těm nejchmurnějším. Ostatně ne nadarmo dali jeho zakladatelé občanskému sdružení jméno podle jedné z oblastí Měsíce. Pohled na měsíční krajinu rvanou obřími rypadly a lemovanou uhelnými elektrárnami a teplárnami rozhodně oku nelahodí. Zato představa moře, kotvících jachet, opalujících se krasavic a výskajících dětí pobíhajících mezi hrady z písku…! Nemluvě o aktivaci obyvatel, růstu zaměstnanosti a turistického ruchu v kraji i v Čechách. Na tohle musí místní jednoznačně slyšet!

„Opravdu to funguje,“ vzpomíná Pavel. „Na místo, kde jsme stavěli maják, normálně nikdo ani nepáchnul, bylo tabu. Místní vědí, že za kopcem je důl, a co by tam dělali? Spíš se klepou, jestli se ten důl nepřibližuje a jestli je za chvíli nepohltí. Jinak o tom nechtějí nic vědět. A když pak za nima přijdeš a řekneš jim, že místo toho dolu tam uděláme moře a už teď je tam možný pro to něco dělat, tak se chytnou téhle pohádkové naděje. Máme zprávy o tom, že to lidem mění život v krajině. Konečně se k tomu dolu vydali, viděli ho, ale už se koukali na mořské dno a slyšeli šplouchání moře. Nejde o to, že přijedou chytráci z Prahy a začnou jim tam dělat moře. Chceme, aby se o to místní začali zajímat a aby se sami stali hybateli té vize, protože když za ní půjdou, dokážou leccos.“

Takže ano, na první dobrou to možná zní fantazmagoricky, ale v reálu se nabízí splnění snu, který měl už Přemysl Otakar II. a po něm řada velkých Čechů. Než si ale vezmete půjčku na jachtu, vězte, že pod Krušnými horami se bude těžit uhlí ještě třicet let. Takže dřív, než se budeme moci vykoupat v Moři klidu, budeme už mnozí odpočívat v pokoji. Zato naše děti a vnuci, kterým odkážeme rejdu u Litvínova, dok v Duchcově nebo přístavní krčmu v Bílině, ti si budou máchat nohy ve slané vodě, bafat z fajfky a vzpomínat na to, jaký měli jejich předci fištrón.

Johoho, ať teče rum! Ahoj!                                                                                                                                                  

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více